skladatelka, dirigentka
24. 1. 1915 Brno – 16. 6. 1940 Montpellier (Francie)
Vítězslava Kaprálová se narodila hudebnické umělecké dvojici. Otec Václav byl známý brněnský hudební skladatel a majitel hudební školy (viz Václav Kaprál), matka Vítězslava (roz. Uhlířová) byla zpěvačkou. Vzali se v roce 1913, o dva roky později se narodila dcerka a brzy se projevila jako dítě mimořádně talentované. V pěti letech se naučila číst a s otcem hrála čtyřručně na klavír, v devíti napsala svou první větší skladbu. Rodiče na ni kladli velké nároky, ale mnoho času na ni pro své velké vytížení neměli. „ Vitka“ měla slabou konstituci a křehké zdraví. V deseti letech se léčila v plicním sanatoriu ve Starém Smokovci. Osobnost to ovšem byla velmi silná.
Po základní školní docházce složila zkoušky na brněnskou konzervatoř (1930) a přes otcův odpor si prosadila studium pro ženy tehdy (i dnes) neobvyklé kombinace - skladby a dirigování. A to v době, kdy se ženy obtížně uplatňovaly v hudebních tělesech jako pouhé instrumentalistky. Vítězslava studovala skladbu u Viléma Petrželky a řízení u Zdeňka Chalabaly. Mezi spolužáky vynikala nejen nadáním, ale i pílí a houževnatostí. Milovala Stravinského a sama zkoušela nové a neobvyklé hudební postupy. Konzervatoř absolvovala v červnu 1935. Pro své absolventské vystoupení zvolila provedení části svého vlastního klavírního koncertu, který také sama dirigovala. Bylo to poprvé, kdy za dirigentským pultem velkého orchestru stanula žena. Koncert vzbudil značný ohlas veřejnosti a tisk přinesl příznivé kritiky. Úspěchem povzbuzená Kaprálová se rozhodla pokračovat ve studiu na mistrovské škole pražské konzervatoře (skladba Vítězslav Novák, řízení Václav Talich). Během dvou let zdokonalila svou kompoziční techniku a prohloubila stylovou čistotu. Její skladby vysoce přesahují úroveň studijních prací, zejména Vojenská symfonieta, její nejslavnější dílo. Věnovala ji Edvardu Benešovi jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil. Premiéra se konala 26. listopadu 1937 v pražské Lucerně na výročním slavnostním koncertě Ženské národní rady. Edvard Beneš autorce osobně poděkoval. Mistrovskou školu absolvovala Kaprálová s vynikajícím prospěchem a požádala o státní stipendium na École Normale de Musique v Paříži. Koncem roku 1937 odjela do Francie; už dříve jí nabídl pomoc a podporu skladatel Bohuslav Martinů, který ve Francii žil několik let. Skutečně se mladé skladatelce od počátku francouzského pobytu věnoval, radil v komponování, seznámil ji se členy pařížské české umělecké kolonie. Postupně se vztah učitele a žákyně měnil v důvěrnější, o dvacet pět let starší bezdětný Martinů mohl rozvíjet Vitčin mimořádný talent, inspirovala jej, probouzela v něm náklonnost muže i otce, spojovala je i láska k Martinů rodné Vysočině. Mladičké, trochu rozmarné adeptce kompozice však nemohl nabídnout víc, byl vázán dlouholetým manželstvím s prostou, ale velmi oddanou Charlottou.
Když Kaprálové stipendium skončilo, vrátila se na čas domů k rodičům. V září 1938 došlo k mnichovské kapitulaci. Martinů naléhal, aby se Vítězslava vrátila do Paříže, vyžádal pro ni další stipendium. Odjela v lednu 1939 a zabrala se do pracovního programu, který pro ni Martinů připravil. Komponovala Elegii, věnovanou památce Karla Čapka, a další skladby. V dubnu 1939 potkala dalšího osudového muže svého života, žurnalistu Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy. Okouzlující inteligentní bohém, přítel českých umělců, kteří před nacismem uprchli do Paříže (Hugo Haas, Rudolf Firkušný, Antonín Pelc, Adolf Hoffmeister, Egon Hostovský aj.) vyvažoval Vitčin vztah ke slavnému, ale ženatému skladateli. Kaprálová zatím pronikala do povědomí veřejnosti jako nadějná skladatelka. Dostala mimo jiné Smetanovu cenu pro rok 1938 za Symfonietu, cenu Svatoboru na rok 1939, její díla byl uváděna doma i v cizině. Na Vánoce 1939 dirigovala ve francouzském rozhlase své Vánoční preludium, Rudolf Firkušný slavil úspěchy s jejími Duhovými preludii op. 13. Na Vánoce 1939 věnoval Jiří Mucha Vítězslavě zásnubní prsten. O tři měsíce později narukoval jako člen zahraniční armády do výcvikového tábora v jižní Francii. Kaprálová mu sice posílala láskyplné dopisy, ale zároveň se zasnoubila s Muchovým přítelem, letcem Ivo Toufarem. Mucha se rozhodl pro rychlý sňatek. Po velkých obtížích se mu podařilo získat třídenní dovolenou a 23. dubna 1940 byla svatba. Pak se novomanžel vrátil k útvaru. Kaprálová se chystala přijet za ním, vyměňovali si dopisy, plánovali budoucnost. Křehká Vítězslava se však musela potýkat i se závažnými zdravotními problémy. Ležela v pařížské nemocnici a čekala na operaci. K té však už nedošlo. Paříž byla v bezprostředním ohrožení německými vojsky. Mucha, který za nemocnou manželkou ihned přijel, ji odvezl do nemocnice v jihofrancouzském Montpellier. Na operačním sále diagnostikovali lékaři miliární (rozptýlenou) TBC, tehdy neléčitelnou. Vítězslava jí podlehla v pětadvaceti letech. Zpopelněna byla v Paříži, pochována je na Ústředním hřbitově v Brně nedaleko krematoria.
Mladičká skladatelka po sobě zanechala čtyři desítky mimořádně hodnotných klavírních, komorních, orchestrálních a vokálních skladeb. Dodnes patří k našim nejhranějším skladatelkám, ostatně mnoho následovnic dodnes nemá. V Brně je po ní pojmenována ulice v Černovicích a Základní umělecká škola na Palackého ulici v Králově Poli.