Na jaře roku 1645 začal velitel Lennart Torstenson se svými vojsky obléhat město Brno. Byl si jistý, že od vítězství ho dělí sotva pár dní. Jenže se přepočítal. Švédská vojska tábořila před Brnem už čtvrtý měsíc, ale město se nevzdávalo a jeho obyvatelé se bránili jako lvi.
Vojáci reptali a nejvíc rozzuřený byl sám Torstenson. Svolal své důstojníky do jedné hospody na předměstí a prohlásil:
„Zítra naposledy udeříme na město. Dřív, než na Petrově zazvoní poledne, musí být Brno naše. Jestli ne, odtáhneme!“
Hospodský, který musel Švédy obsluhovat, za tu dobu lecčemu porozuměl. Když pochopil význam Torstensonových slov, rozhodl se, že město musí být varováno. Ještě té noci se tajnými chodbami dostal do Brna až k veliteli obrany, Raduitu de Souchesovi, a vše mu pověděl.
Časně ráno 15. srpna vypukla bitva na život a na smrt. Obránci i obyvatelé bojovali ze všech sil. Když však Švédové na několika místech prorazili hradby a začali se dostávat do města, vydal Souches rozkaz starému zvoníkovi, aby na chrámu svatého Petra a Pavla zazvonil poledne.
Bylo právě jedenáct hodin, když se do bitevní vřavy rozlehl zvuk zvonu z Petrovské věže. Hlas zvonu ohlašoval poledne. Švédové, věrni Torstensonovu slibu, přestali bojovat a začali se stahovat.
Než padla noc, bylo po všem. Švédové odtáhli a Brno bylo zachráněno.
A tak od té doby na Petrově zvony odbíjejí poledne o hodinu dřív – na památku statečnosti Brňanů a jejich šťastného vítězství.
