Když se na jižní straně kostela svatého Jakuba podíváte nahoru nad konec gotického oblouku, můžete si všimnout jedné zvláštnosti – malého mužíčka s holým zadkem.
Vypráví se, že vrchnosti nahoře na Petrově a dole u Jakuba se nikdy neměly příliš v lásce. A tak, když se začaly současně stavět oba kostely, všichni s napětím čekali, co z toho bude. Na Petrově měli víc peněz, zato u Jakuba měli lepšího mistra stavitele. Ten dříve působil v cizině – dokonce i na slavném chrámu ve Štrasburku – a svému řemeslu opravdu rozuměl. Práce mu šla od ruky, a navíc byl prý velký šprýmař, kterého si oblíbili nejen jeho pomocníci, ale i samotní brněnští měšťané.
Stavba na Petrově se však začala opožďovat. Dole ve městě si z toho lidé tropili žerty, že jakubský kostel bude dávno hotový, než na Petrově vůbec něco postaví. To ovšem Petrované nesli velmi nelibě. A protože měli větší moc, postarali se o to, aby kameník od Jakuba musel zanechat práce a Brno opustit.
Dole ve městě mu to oznamovali se smutkem. Mistr slíbil, že odejde, ale požádal o splnění jediného přání: „Dovolte mi, abych mohl dokončit to okno, na kterém právě pracuji.“
Když své dílo dokončil a odhalil, co vytvořil, všichni zůstali stát v úžasu. Nad oknem, kde se sbíhají oblouky, zanechal po sobě kamenného mužíčka, který ukazuje holý zadek k petrovskému návrší.
Tak se mistr kameník pomstil petrovským měšťanům za to, že ho vypudili z města.
