Jednoho krásného slunečného dne snídal generál Torstensson pod širým nebem ve svém ležení před Brnem. Přemýšlel, jak konečně dobýt nedobytné město, když vtom se z hradeb ozval výstřel. Kulka zasáhla jeho pohár právě ve chvíli, kdy se z něj chtěl napít.
Rozzuřený generál začal svým vojákům vyčítat, že nejsou schopni Brno porazit. „Dám se do spolku třeba i s čertem, jen abych to město konečně dobyl a vyplenil!“ vykřikl prý tehdy.
A sotva ta slova dozněla, objevil se před ním mladík oblečený jako hajný. Nabídl mu, že mu splní každé přání — a nakonec se přiznal, že je to sám čert. Torstensson neváhal a poručil mu, aby rozbořil hradby města, aby jeho vojsko mohlo Brno snadno obsadit.
Čert souhlasil, ale pod jednou podmínkou — generál musí podepsat listinu, ve které upíše svou duši peklu. Torstensson se smrti nebál, a tak bez váhání podepsal.
Pak čert přišel s ďábelským plánem: nechá se sám vystřelit z děla. Věřil, že rána bude tak silná, že hradby prorazí vlastníma nohama. Ani jeden z nich však netušil, že ještě dřív, než Švédové rozložili svůj tábor, páter Martin Středa hradby posvětil a prosil anděly, svaté i samotnou Pannu Marii, aby Brno ochránili.
Když dělo vystřelilo, čert se v posvěcených hradbách zasekl tak nešťastně, že mu z nich zůstala trčet jen hlava. Marně se snažil vyprostit — nakonec zkameněl.
A tak čertova hlava zůstala v brněnských hradbách dodnes, k vidění na Špilberku spolu s několika švédskými děly.
