Vladimír Úlehla

botanik, rostlinný fyziolog, folklorista, průkopník vědeckého filmu

16. 7. 1888 Vídeň – 3. 7. 1947 Brno

Život profesora Úlehly osciloval mezi dvěma velkými okruhy - biologií a lidovým uměním. Biologem byl ve své vědecké a pedagogické praxi, lidovou písní se zabýval z hlubokého zájmu. K folkloru ho bezpochyby dovedlo i zpěvné prostředí jižní Moravy, kde vyrůstal. Narodil se ale ve Vídni, tamní menšinová škola byla jednou z učitelských štací jeho otce Josefa (1852 – 1933). Ten jako pokrokový, nepokrytě protirakousky smýšlející moravský vlastenec (rodák z Podivína u Břeclavi) nebyl právě oblíben „nahoře“ a střídal učitelská působiště (Vídeň, Příbor, Bystřice pod Hostýnem, Rozvadovice, Vsetín, Bilany, Klobouky u Brna). Roku 1905 zakotvil ve Strážnici. Syn Vladimír tam vychodil gymnázium, kde se v té době rozvíjela snaha studentů i profesorů o záchranu lidové písně a hudby. Vladimír Úlehla se brzy stal duší tohoto dění. Využil také svého hudebního nadání a pilně zapisoval písně. Začal oblastí Strážnice a Radějova. V letech 1907 – 1911 studoval přírodní vědy na pražské univerzitě a na univerzitě ve Štrasburku, ve studiích pokračoval na univerzitě v Lipsku. Roku 1913 nastoupil vojenskou službu, z té doby pochází jeho klavírní úpravy šarišských písní. Za války byl Vladimír Úlehla za svůj antimilitaristický postoj souzen pro vlastizradu. Hrozící trest smrti byl změněn na dva roky žaláře. Internován byl ve vězení v Möllersdorfu. Po válce se Vladimír Úlehla věnoval svému hlavnímu oboru, biologii. Navázal na své působení asistenta profesora B. Němce, roku 1920 se habilitoval na Univerzitě Karlově, o rok později byl jmenován profesorem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na nově vzniklé univerzitě Úlehla vybudoval a vedl Ústav fyziologie rostlin. Zabýval se zejména fyziologií pohybů, dráždivosti a růstu rostlin, jejich vodním režimem a vlivem kyselosti prostředí na ně. Patřil vlastně k prvním českým ekologům. Napsal několik vědeckých studií a monografií (Studien zur Lösung des Windesproblems, 1920, Světlorůstová reakce bez fototropismu, 1922, Bobtnání a elementární děje životní, 1926) i populárně naučnou publikaci Rok s rostlinami (1941). Populárně naučnými články přispíval i do Lidových novin. Natočil průkopnický filmový snímek Pohyby rostlin (1928) a položil tak základ českého vědeckého filmu. Snímek byl určen pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti, kde vzbudil zasloužený ohlas. V letech 1920 - 1930 publikoval Úlehla se svými spolupracovníky na 60 prací a navštívil řadu vědeckých pracovišť v zahraničí (Tucson v Arizoně, Carmel v Californii, Švédsko, Francie). Zůčastnil se mnoha botanických konferencí a sjezdů (Berlín, Budapešť, Londýn, Vídeň). Byl spoluzakladatelem a prvním děkanem University Palackého v Olomouci. Zabýval se i obecnými filozofickými problémy a publikoval své myšlenky v esejích Zamyšlení nad životem (1939, 1941, 1946 - 47), Za oponou života, Život vesmírný, Domněnky o podstatě života (1940), Domněnky o původu života (1944), Záhada smrti (1945). Souběžně s vědeckou prací ve svém oboru se Úlehla intenzivně věnoval lidovému umění. Na začátku třicátých let natočil ve vlastní režii film Mizející svět (1932), dobový dokument o písňovém a hudebním bohatství a lidových tradicích Horňácka. Projekt skončil finančním neúspěchem. Úlehla se jím však nedal zdeptat a s elánem se zapojil do organizace výstavy lidového umění Slovácka v Uherském Hradišti (1937). Na výstavě i ve svých národopisných studiích chtěl nejen představit bohatost forem lidového umění, ale poukázat i na možnosti jeho začlenění do moderního života a kultury. Úlehlova stěžejní sběratelská činnost paradoxně spadá do období okupace, protože po zavření vysokých škol se nemohl věnovat pedagogické ani vědecké práci. Výsledky svého úsilí shrnul v publikaci Živá píseň (posmrtně 1949). Shromáždil v ní nejen všechny své poznatky o lidové písni, ale i obsáhlý fond zápisů ze Strážnice. Vzniklo nadčasové dílo, které zůstalo trvalou inspirací pro další generace folkloristů.

Hned po osvobození stál Úlehla v čele inspirátorů a organizátorů prvního ročníku strážnických slavností (1946), které se jako mezinárodní folklorní festival konají dodnes. Pracoval v sekci pro lidovou kulturu při Zemské kulturní radě. Se svou chotí Marynou Úlehlovou-Hradilovou založil v Brně Národopisný sbor pro lidovou píseň, hudbu a tanec. Ten se jako jeden z prvních amatérských kolektivů u nás zabýval stylizovaným folklorním projevem.

Syn Vladimíra Úlehly Jiří (1924) pokračoval jako biolog, rostlinný fyziolog a biometeorolog v otcových šlépějích. Jeho památku připomněl v knize Vladimír Úlehla: Duše lidu (MU Brno, 1998).