Vladimír Karfík

architekt, vysokoškolský pedagog

26. 10. 1901 Idrija (Slovinsko) - 6. 6. 1996 Brno

Dožil se téměř 95 let a až do poslední chvíle byl neuvěřitelně aktivní a vitální. Narodil se jako nejstarší ze tří sourozenců (bratr Václav se stal profesorem Lékařské fakulty UK v Praze, sestra byla právničkou). Otec František byl závodním lékařem v idrijských dolech na rtuť. V roce 1904 se rodina vrátila do Prahy. Vladimír absolvoval žižkovskou reálku, v letech 1919–1924 studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Po absolutoriu odjel na studijní pobyt do Paříže, kde se seznámil jak s českou uměleckou komunitou, tak s předními pařížskými architekty Augustem Perretem, André Lurcatem, Adolfem Loosem. Praxi absolvoval u Le Corbusiéra, pro kterého i krátce pracoval (1925–1926). Po návratu do Prahy získal v konkurzu tříletou placenou praxi v USA (1927–1930). Prvním působištěm byl ateliér firmy Smith-Gardner-Erickson v Chicagu, Karfík zde seznámil kolegy s československým vynálezem, tužkou versatilkou, která se tak dostala i do Ameriky. Později přešel mladý architekt do ateliéru Holabird and Root, specializovaného na projekty mrakodrapů. Závěrečné a nejcennější dva roky americké stáže prožil Karfík u proslulého Franka Lloyda Wrighta, kde se mohl podílet na některých projektech a realizacích (Gordonovo planetárium v Sugar Soaf, studio Taliesin West, kam se Wrightův ateliér vždy na zimu stěhoval). Během hospodářské krize se Karfík rozhodl pro návrat domů. Přímo v Chicagu mu totiž lukrativní nabídku učinil Tomáš Baťa. Působení ve zlínské Stavební a projekční kanceláři firmy Baťa v letech 1930–1946 představuje významnou etapu Karfíkova tvůrčího života. Brzy se ve Zlíně prosadil (i díky svému renomé spolupracovníka světových hvězd Le Corbusiéra a Wrighta) a stal se vedoucím kanceláře. Získal a realizoval řadu jedinečných zakázek: hotel Společenský dům (první evropský model hotelového pokoje s WC a koupelnou), první výškovou budovu v Evropě - sedmnáctipatrovou administrativu Baťových závodů s pojízdnou pracovnou Jana Bati, jedno z vrcholných děl české meziválečné architektury, firemní obchodní domy v Bratislavě, Amsterodamu, Borově v Chorvatsku, Liberci, tovární areály snad ve všech kontinentech, rodinné domy ve zlínské Baťově kolonii, školy, síť obchodů, Společenský dům v Otrokovicích, římsko-katolický kostel ve Zlíně a další. Na začátku zlínské kariéry stál projekt Baťova obchodního domu v Brně na Kobližné ulici. Měl mít původně 28 pater, kvůli statickým problémům a Baťovým neshodám s městskou správou však zůstalo u sedmi poschodí. Zlatá éra zlínské architektury po válce skončila a Vladimír Karfík odchází na pozvání prof. Emila Belluše do Bratislavy, kde byl na Fakultě architektury Slovenské vysoké školy technické jmenován profesorem pro průmyslové, dopravní, administrativní a distribuční stavby. Vychoval několik generací výborných architektů a přispěl k rozvoji slovenské architektury. V letech 1955–1957 byl děkanem fakulty. Vedle pedagogické činnosti pokračoval i ve své projekční práci (chemicko-technologická fakulta VŠT Bratislava, Kollárovo náměstí, Vysoká škola ekonomická, Farmaceutická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, lázně v Bojnicích). Na sjezdu architektů v Praze v roce 1952 prezentoval svůj projekt montovaného panelového domu, první pak byl realizován v roce 1955. V roce 1971 odchází prof. Karfík oficiálně do důchodu a věnuje se přednáškové a konzultační činnosti. Ještě v letech 1978–1982 přednáší na The Old University v La Valletě na Maltě, kde také vypracoval projekt vily prezidenta Maltské republiky. V průběhu svého hektického života se stačil třikrát oženit a měl čtyři děti.
Po návratu ze Středomoří se usadil v Brně. I v pokročilém věku přednášel ještě na univerzitě v Drážďanech, v roce 1993 v USA, aktivně se zúčastňoval domácích odborných akcí a konferencí. Architekt Karfík prošel pozoruhodnou cestou. V jeho díle najdeme kostely i obchodní domy, hotely i vysoké školy, malé rodinné domy i velké administrativní budovy. Jeho práce se vždy vyznačovaly střízlivostí, na první místo kladl funkčnost, hospodárnost, kvalitu detailu i materiálu. Ve své tvorbě uměl vždy uplatnit nejprogresivnější poznatky světového architektonického dění, aniž slevil z vlastní osobitosti. Své zkušenosti shrnul v publikaci Administratívne budovy (1971) a jako spoluautor knihy Nové smery vo výstavbe škol (1963). V roce 1993 vydal autobiografii Architekt si spomína. Za rozsáhlé architektonické dílo a pedagogické aktivity obdržel řadu ocenění: jako první z našich architektů získal čestné členství Amerického institutu architektů (1985), čestný doktorát technických věd mu udělilo VUT v Brně i ČVUT v Praze, za příspěvek k rozvoji naší i světové architektury dostal zlatou medaili od prezidenta Václava Havla. Zastupitelstvo města Brna mu v srpnu 1991 udělilo Čestné občanství města Brna, v roce 1993 dostal Cenu města Zlína.