Vladimír Bouzek

hokejový útočník a trenér

3.12.1920 Třebíč – 31.7.2006 Třebíč

Vladimír Bouzek řečený Lupínek byl úspěšný československý hokejový útočník a trenér, který reprezentoval i ve fotbalovém dresu. Jako hokejista byl dvakrát členem mužstva, které získalo titul mistra světa a byl též držitelem stříbrné olympijské medaile. Úspěchy měl i v pozici hokejového trenéra na ligové a mezinárodní reprezentační scéně. Získal dohromady dvanáct titulů mistra ligy v tehdejších ČSSR a NSR. Reprezentační mužstvo Československa dovedl k několika medailím a trénoval i reprezentační mužstvo Německa. V roce 1956 mu byl udělen titul zasloužilý mistr sportu. V roce 1965 získal titul zasloužilého trenéra. Od roku 2007 je členem Síně slávy IIHF (Mezinárodní hokejové federace) in memoriam.

Narodil se 3. prosince 1920. S hokejem začal v rodné Třebíči, v prvním mužstvu se ocitl už v patnácti letech, později hrál za brněnskou Zbrojovku, Vítkovice nebo brněnské Královo Pole. Přestože jako dítě začínal s fotbalem, patřil k zlaté generaci, která v letech 1947 a 1949 získala pro tehdejší Československo první dva tituly mistrů světa v ledním hokeji a v roce 1948 přivezla z olympiády ve Sv. Mořici stříbro. Byl také posledním z takzaných. „obojživelníků“, kromě hokeje hrál totiž profesionálně i fotbal a připsal si dokonce tři starty za fotbalovou reprezentaci. Jako hokejový trenér vedl pět sezón národní tým, především však byl v roli kouče nerozlučně spjatý se slavnou érou brněnského hokeje: s týmem Kometa Brno (dříve Rudá hvězda) vybojoval devět titulů mistra republiky. Z principů jeho práce dodnes vychází česká trenérská škola.

První titul (Středoškolský pohár) získal se studenty třebíčského gymnázia už v roce 1938 v Praze. Po třebíčském gymnáziu vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy obor zeměpis – tělesná výchova. V té době hrál fotbal za Ostravu, permanentně se pohyboval mezi Prahou, Brnem a Ostravou.
V reprezentačním hokejovém útoku nastupoval v roce 1947 s Václavem Roziňákem a Karlem Stiborem, v roce 1949 s Vladimírem Kobranovem a mladým Augustinem Bubníkem. Před Mistrovstvím světa 1950 v Londýně byl společně s Vlastimilem Bubníkem jedním z mála, kdo unikli zatčení a následnému pobytu ve vězení. A to jenom díky tomu, že hráli za moravské celky a po oznámení o zrušení odletu na mistrovství odjeli rovnou domů a nezúčastnili se slavné schůze v pražské restauraci „U Herclíků“, kam pozval své spoluhráče Jiří Macelis, aby oslavil narození svého syna. Tam došlo k hromadnému zatýkání mistrů světa a k vykonstruovaným procesům. Vladimír Bouzek v hokejovém dresu odehrál za československou reprezentaci dvacet utkání, v nichž vstřelil sedmnáct gólů. Úctyhodná bilance.

Vladimíru Bouzkovi byla po vlně procesů s jeho spoluhráči paradoxně nabídnuta funkce kapitána nově se tvořícího národního mužstva, kterou odmítl s ohledem na uvězněné kamarády. Následoval jeho odchod do Ostravy, kde se kromě hokeje věnoval také fotbalu, hrál dokonce s legendárním Josefem Bicanem. Od jara 1955 se vrátil zpátky do Brna, kde se stal profesionálním trenérem Komety. Finálovou část ročníku 1954-1955 sehrála Kometa již pod jeho vedením. V Kometě poprvé zůstal až do listopadu 1957, vrátil se do ní znovu o tři roky později.

Jeho obdivuhodná bilance s Kometou pokračovala až do roku 1966. Tehdy Kometa získala poslední titul a trenér Vladimír Bouzek dostal souhlas k odchodu do zahraničí, konkrétně do německého Füssenu. I zde vybojoval titul mistra ligy, dokonce dvakrát. A v roce 1970 následoval další, v pořadí už třetí, návrat do Komety. Společně s Bronislavem Dandou měli pozvednout pohasínající slávu klubu. Další sezónu tuto dvojici vystřídal Vlastimil Bubník, ale od října 1971 stál na střídačce opět Bouzek. Až do roku 1973.

Vladimír Bouzek vedl také reprezentační mužstvo, komunističtí funkcionáři ho ale obvinili z neúspěchu na ZOH v Cortině d´Ampezzo v roce 1956, kde naše mužstvo skončilo šesté. U reprezentace se střídal s dalším slavným trenérem Vladimírem Kostkou. Krátce trénoval i třebíčské „béčko“, na horáckou Slávii jezdil rád i jako divák.
Vladimír Bouzek zemřel po dlouhé a těžké nemoci 31. července 2006.