Vincenc Makovský

sochař, designér

3. 6. 1900 Nové Město na Moravě - 28. 12. 1966 Brno

Za studií na novoměstské reálce uvažoval budoucí přední avantgardní sochař o dráze malíře. První léta studií na pražské Akademii výtvarných umění v Praze, zejména pak vliv Jana Štursy, rovněž rodáka z Vysočiny, rozhodly ve prospěch jiné tvůrčí orientace.

Vincenc byl nejstarší ze šesti dětí novoměstského řezníka a váženého měšťana. Značný vliv na utváření Makovského osobnosti měla jeho matka, dbalá tradic přísné evangelické výchovy. Především však byl věrným synem rodného Horácka, kam se neustále vracel a které ho poznamenalo rysy zemité neústupnosti a vytrvalosti, což se odrazilo i v jeho tvorbě. Po maturitě byl odvelen k 81. pluku v Jihlavě, sběhl však k "zeleným kádrům". Konec války a vznik ČSR ho zachránil před trestem. Roku 1919 byl demobilizován a přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Prošel malířskými ateliéry Jakuba Obrovského a K. Krattnera, sochařskými Bohumila Kafky a Jana Štursy, který pro něj představoval lidskou i uměleckou inspiraci. Záhy se však poučení z jeho díla prolíná s vlivem Otto Gutfreunda. Za studií získal Makovský první cenu za školní práci Hoch s mušlí. V roce 1925 uspořádal první výstavu svých sochařských prací. Po absolutoriu AVU (1926) dostal stipendium francouzské vlády a v letech 1926 - 1930 studoval a pracoval v Paříži (ateliér Antoina Bourdella).

Na sklonku 20. a v polovině 30. let vytváří Makovský v osobité reakci na syntetický kubismus a poetiku surrealismu vyhraněná díla, jimiž významně předběhl vývoj českého sochařství (reliéf Ležící žena, Návrh plastiky pro fontánu, Skloněný ženský akt, Dívčí sen, Dívka s děckem, Léda, reliéf Žena s vázou). Od roku 1930 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, vystavoval se Skupinou výtvarných umělců, stal se členem Surrealistické skupiny.

Po francouzském pobytu přichází Makovský do Brna. Kolem poloviny 30. let se v jeho pracích projevuje realistická linie jeho tvorby (Podobizna Josefa Šimka, Sedící žena, Hlava Prométhea, Torzo, Sousoší pro fontánu v Mělníku, četné sochy T. G. Masaryka pro různá česká a moravská města). V roce 1935 obeslal soutěž na výzdobu síně Národního památníku na Vítkově v Praze cyklem reliéfů Z české historie, v roce 1938 získal v Brně první cenu v soutěži na pomník Národního osvobození.
Druhou světovou válku prožil Makovský ve Zlíně. Pomáhal zakládat a organizovat tamní Školu umění, zúčastnil se odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence. Se zlínským obdobím je spojeno jeho působení v průmyslovém designu, na něž navázal jeho žák Zdeněk Kovář. Do této doby spadá celá řada sochařských portrétů (B. Němcová, K. H. Borovský, A. Jirásek, J. A. Komenský). Po osvobození se Makovský vrací do Brna (ateliér na Rybářské ulici). Stává se docentem modelování na Fakultě architektury Vysoké školy technické, v roce 1947 jejím profesorem, je členem České akademie věd a umění. V roce 1952 získává profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze. V poválečném období se věnuje převážně monumentální pomníkové tvorbě (Partyzán ve Zlíně, Památník osvobození a sousoší Bratří Mrštíků v Brně, busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou, J. A. Komenský v Uherském Brodě, nizozemském Naardenu a na univerzitě v Betlehemu v USA). Makovského dílo, zejména poválečné pomníkové realizace, oceňoval tehdejší režim (laureát státní ceny 1955 a 1958, téhož roku jmenován národním umělcem), na Světové výstavě v Bruselu získává v roce 1958 Velkou cenu za alegorické sousoší Nový věk. Poválečný návrat k tradičnímu zobrazování nesnižuje Makovského zasluhy o rozšíření obzorů naší výtvarné kultury. Umělec obohatil naše i evropské umění o hodnoty zásadního významu. Z jeho rozsáhlého díla si v Brně připomeňme busty Karla Staršího ze Žerotína na Nové radnici a prof. Eduarda Babáka na Komenského náměstí, repliky sochy T.G. Masaryka před lékařskou fakultou na Komenského náměstí a jedné z figur mělnického sousoší u Domu umění na Malinovského náměstí.
Vincenc Makovský je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě. Jeho jméno nese od roku 1968 náměstí v Brně - Žabovřeskách a od září 2001 i lávka přes řeku Svitavu v Brně - Obřanech. Plaketa na jeho domě na Mlýnském nábřeží č. 17 v Brně - Obřanech připomíná místo, kde v letech 1945 - 1966 v našem městě žil a tvořil.