Věra Fridrichová (Železňáková)

kreslířka, grafička, ilustrátorka, scénografka

25. 10. 1919 Brno – 23. 11. 1978 Brno

Ústředním tématem díla brněnské umělkyně bylo vyjádření pohybu, změny. K výtvarnému umění ji přivedlo rodinné prostředí. Otec Miroslav B. Fridrich byl portrétistou celé řady osobností vědy a kultury. Působil také jako inspektor kreslení Země moravskoslezské. Matka Olga rovněž malovala portréty, věnovala se však i krajinomalbě a figurálním kompozicím. Věra tak své první výtvarné vzdělání nabyla v rodičovském ateliéru. Po maturitě na gymnáziu byla přijata ke studiu architektury na ČVUT v Praze. Bylo to však v nešťastném roce 1939, kdy okupace uzavřela české vysoké školy. Věra se vrátila do Brna a přihlásila se na Veřejnou školu uměleckých řemesel. Absolvovala zde v roce 1942 grafickou speciálku prof. Dillingera. Krátce pracovala jako redaktorka ilustrační části Lidových novin, kreslila, malovala, vystavovala společně s rodiči. Po válce pokračovala ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. Ant. Strnadel).

Od roku 1947 se věnovala scénografii. Byla autorkou výprav inscenací v Národním divadle v Praze, Městských divadlech pražských, Státním divadle v Brně, Divadle bratří Mrštíků v Brně, Večerním Brně, divadlech v Olomouci, Plzni a Ostravě. Její výprava baletu Filosofská historie pro pražské Národní divadlo získala 3. cenu Divadelní žatvy 1949. Oceněny byly i její výpravy baletu Louskáček i Slovanských tanců a Prodané nevěsty. Mezinárodního úspěchu dosáhla cyklem Brechtových her, který putoval s výstavou o německém dramatikovi 2 roky po celém světě.

V letech 1949 – 1952 byla Věra Fridrichová vedoucí výtvarnicí Státního souboru písní a tanců. Našel zde uplatnění její vřelý zájem o národní kulturu, o lidové umění, především o tanec. Dokládají ho cykly Československé lidové tance a Balady a písně. Pohybu lidského těla se umělkyně zmocnila jako naprosto suverénní kreslířka a zachytila jej osobitým způsobem i v dalších výtvarných technikách. Do bohatého rejstříku výtvarného díla Věry Fridrichové patří i knižní a novinová ilustrace (P.Toman: Vánoční povídky; O. Bárta: Nemluvňátko; L. Autratová: Píseň o erbu města Litomyšle, práce v Lidových novinách, Rovnosti, časopisech Divadlo a Host do domu). V řadě výstav ta nazvaná Tvář herce shrnula její kresebné portrétní umění, věnované především umělcům a osobnostem kulturního života (Jar. Průcha, Jiří Plachý a další).

Přednášela externě scénografii na brněnské JAMU a historii evropské scénografie na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Brilantně se zhostila i drobnějších úkolů, jako byly novoročenky, ex libris, adresy, obálky not, diplomy. Pro znojemskou školu vytvořila mozaiku Děti a svět. Celým jejím dílem však prochází hlavní motiv a zájem – pohyb lidského těla ve všech nuancích, který dokázala ztvárnit několika mistrovskými tahy, naplněnými lehkostí, radostí, strhujícím temperamentem. Její typické „pohybovky“ , ať z prostředí folkloru nebo divadelního baletu, přitáhly řadu epigonů, ale dílo Věry Fridrichové nese nezaměnitelný rukopis a patří do pokladnice brněnské výtvarné kultury.