Václav Richter

historik a teoretik výtvarného umění

30. 8. 1900 Třešť – 7. 4. 1970 Brno

V letech 1920 – 25 studoval na FF UK v Praze . Jeho vědecké zaměření ovlivnil zejména profesor Vojtěch Birnbaum, u kterého mladý Richter nastoupil po promoci jako asistent. V roce 1928 se stal knihovníkem Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, v letech 1938 – 43 a 1945 – 48 ústav také řídil. V roce 1948 byl jmenován profesorem dějin umění na nové založené Univerzitě Palackého v Olomouci. Kontakty s brněnským prostředím však nepřerušil a v roce 1955 se stal profesorem dějin umění na brněnské univerzitě, kterou již neopustil. V Brně se také plně rozvinula vědecká dráha profesora Richtera, která začala již za jeho muzejního působení. Václav Richter se podílel na vytvoření uměleckohistorické školy, k jejímuž rozvoji došlo zejména po druhé světové válce. Jeho badatelské pole zahrnovalo jak čistou historiografii (architektura barokní, románská, gotická) tak filozofii a teorii jeho vědního obou. Velký význam pro něj mělo v tomto smyslu přátelství s filozofem Janem Patočkou. Neopustil zcela ani své původní zaujetí moderním uměním, o kterém psal kritiky pro Lidové noviny v první polovině třicátých let 20. století. Odborné stati publikoval v řadě periodik – Památky archeologické, Český časopis historický, Časopis Matice moravské, Volné směry, Akord, Umění, Časopis Společnosti přátel starožitností českých a dalších. Jeho první publikace, obsáhlý článek o stavebním vývoji kostela sv. Salvátora v Praze, napsal ještě v semináři prof. Birnbauma, po návratu do Brna se jeho zájem soustředil převážně na moravskou problematiku a je možno plným právem jej považovat za zakladatele moderních kritických dějin architektury na Moravě.

V bohaté práci Václava Richtera lze vysledovat několik hlavních okruhů. V Poznámkách k dějinám barokní architektury na Moravě (Volné směry 1942) je poprvé nastíněn celkový obraz moravské barokní architektury 17.a 18. století a rovněž vyložen její vztah k Rakousku a Vídni. Navázala řada prací (o zámecké kapli ve Smiřicích, o Santiniho plánech pro kostel na Zelené hoře, studie věnované osobnostem J. B. Fischera z Erlachu, Giovanni Santiniho). Téměř vždy přinášely objevnou syntézu několika vědních oborů: obecné historie, dějin umění, filozofie. Základní význam mají také Richterovy studie věnované středověké architektuře na Moravě. Už ve 30. letech předpověděl archeologické objevy fragmentů velkomoravských staveb. Zásadním tématem byly pro Richtera české a moravské rotundy, nejstarší dějiny moravských sídel nově rozčlenil na fázi velkomoravských hradišť, fázi románských trhových tvrzí a fázi plánovitě zakládaných gotických měst.

První Richterovou prací, věnovanou urbanistickým problémům vývojových měst, byla obsáhlá studie Z počátků města Brna (ČMM 1936), po níž následovaly další o počátcích Telče (1941), Prahy (1949), Olomouce (1952, 1959,), Třeště (1953, 1959), Kroměříže (1936) Znojma (1966) a Mikulova (1970). Výsledkem mnohaleté badatelské činnosti prof. Richtera, v níž tradičně spojil několik vědeckých disciplín (archeologii, obecnou historii, kunsthistorii, filozofii i filologii) je kniha Raněstředověká Olomouc (Praha, Brno 1959).

Vedle vědecké práce se Václav Richter věnoval svým povinnostem přísného, ale oblíbeného pedagoga, nepřetržitě spolupracoval s krajskými i ústředními uměleckohistorickými institucemi a angažoval se v památkové péči. Nikdy se nevyhýbal ani drobné vědecké práci, zasáhl celým svým dílem pronikavě do stěžejních problémů našich národních i širších středoevropských dějin umění. Jako málokdo dovedl od materiálu a analýzy dospět k řešení otázek filozofického řádu, při čemž se mohl spolehlivě opřít o své zcela mimořádné znalosti staršího i současného evropského myšlení.