Rudolf Walter

činoherní, operní a operetní herec a režisér, pedagog

22. 3. 1894 Dačice – 27. 2. 1966 Brno

Narodil se poněkud nesourodému manželskému páru, matka Olga Demartiniová byla zpěvačkou, otec Rudolf Walter obchodník. Malý Rudolf vyrůstal v česko-německém prostředí a dobře ovládal oba jazyky. Matka Olga založila po návratu z angažmá v německém divadle v Sarajevu první soukromou pěveckou školu v Brně (1899). Zpěv a hru na klavír u ní studoval i syn. Pokračoval pak na brněnské konzervatoři, po maturitě (1912) nastoupil do angažmá v Národním divadle v Brně. Měl už za sebou hereckou i režisérskou průpravu v brněnských ochotnických souborech. V roce 1913 vyslal ředitel Fencl nadějného začátečníka na studijní pobyt do Berlína, kde na něj zapůsobila tvorba Maxe Reinhardta. Doma ho zase silně ovlivnilo umění Eduarda Vojana, který v Brně často pohostinsky vystupoval. Po vypuknutí I. světové války se projevily také Waltrovy organizátorské schopnosti. V sezóně 1914 -1915 vedl svépomocnou akci členů Národního divadla v Brně. Následující sezóna ho zastihla ve východních Čechách (Sdružení divadelní společnosti východočeské), kde využil svůj všestranný talent v činohře, opeře i operetě. I po návratu do Brna pak jeho umění oscilovalo mezi několika divadelními žánry (Vodník v Rusalce, 1916; titulní role ve Skapinově šibalství a Šormově panici, 1916). Angažmá nabídly Waltrovi vinohradská opera a činohra, hostoval i v pražském Národním divadle, do konce života však zůstal věrný Brnu. V roce 1918 mu Václav Jiřikovský svěřil první činoherní režii-byla to inscenace hry Antonie Fischerové-Kučerové Vesnin hřích, která se hrála pro mládež v divadle na Veveří ulici. Významnějším režijním počinem Rudolfa Waltra však bylo až uvedení Shakespearova Večera tříkrálového ve stejném roce. Jako operní režisér debutoval v roce 1919 v Leoncavallových Komediantech. Dva roky pak režíroval operu i činohru. Jeho provedením Janáčkovy Její pastorkyně zahájila 23. srpna 1919 svoje působení česká opera na scéně Městského divadla Na hradbách, které bylo do té doby výhradně německé. Sňatkem s herečkou Marií Pechovou se roku 1921 Rudolf Walter přiženil do známé herecké rodiny. Marie byla dcerou Emy a Ladislava Pechových, herec Ladislav Pešek byl její bratr. Rodinná tradice pokračovala i v další generaci : dcera Olga (1922) se stala divadelní a rozhlasovou režisérkou.

Dvacátá léta představovala nejproduktivnější období Waltrovy umělecké dráhy. V jejich druhé polovině, stál v čele brněnské činohry, v souboru hrál (milovnické a komediální role, ale také charakterní postavy-Parazit ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, profesor Higgins v Shawově Pygmalionu a zejména Ibsenův Peer Gynt), v opeře vytvořil několik velkých rolí, jako činoherní režisér uváděl nejvýznamnější díla světové dramatické literatury od antiky přes středověké hry po díla autorů 19. a začátku 20.století. a současnou českou i zahraniční tvorbu. Usiloval o vytvoření osobitého hereckého stylu, který by charakterizoval brněnskou činohru. Definoval jej jako patetický realismus či realistický patos. Inscenoval i hry brněnských autorů –Jiřího Mahena, Karla Elgarta Sokola, Lva Blatného Josefa Chaloupky a Bohuše Stejskala. Současné hry zařazoval do komorního cyklu v Redutě. V jejím intimním prostředí uváděl i vlastní úpravy a dramatizace, recitační večery a pořady věnované uměleckému přednesu. Často se zabýval i scénografií, jako důležitý scénický prvek používal i scénickou hudbu. Pro neshody s vedením divadla a napětí v souboru opustil v roce 1929 šéfovské místo, po roce se ještě vrátil, ale v roce 1935 odešel do operního souboru, kde vytvořil několik pozoruhodných inscenací (Janáček, Martinů, Benda, brněnský Osvald Chlubna). Roku 1938 se Rudolf Walter rozhodl věnovat výhradně pedagogické práci na brněnské konzervatoři, kde působil už od roku 1925. Do roku 1949 vychoval více než 200 absolventů, mezi nimi Ladislava Peška, Rudolfa Högra, Vladimíra Šmerala. Jeho odchovanci vynikali vysokou kulturou jevištní mluvy.

Za druhé světové války se Waltrovi podařilo zachovat v Brně divadelní život. Na základě amatérské divadelní licence vytvořil divadlo Komorní hry jako součást kulturní a osvětové instituce Radost ze života. Členy souboru byli posluchači konzervatoře, Waltrova a Pechova rodina a nezaměstnaní brněnští herci. Divadlo Komorní hry mělo nesmírný význam pro udržení české divadelní kultury v Brně ve válečných letech. Později z něj vznikla druhá brněnské činoherní scéna, Svobodné divadlo, z něhož se postupně stalo Divadlo bratří Mrštíků, dnešní Městské divadlo Brno. Rudolf Walter je také autorem několika divadelních her (Marčino vítězství), překládal a publikoval v Divadelních šeptech a Divadelních listech.

V září 1949 odešel Rudolf Walter do invalidního důchodu, ani tehdy však divadlo neopustil. Režíroval v loutkovém divadle Radost, v Divadle Julia Fučíka i u „Mrštíků“, kde vytvořil několik vynikajících hereckých kreací a v roli Gunnara v jubilejním představení hry Eduarda de Filippa Neapol, město milionů oslavil 45 let své umělecké činnosti.

K předním Waltrovým zásluhám patří pěstování uměleckého přednesu. Vystupoval v samostatných recitačních pořadech, pásmech melodramů, s nimiž navštívil řadu měst na Moravě. Foerstrovy melodramy uvedl v roce 1939 v Praze na slavnostním večeru ke skladatelovým 80. narozeninám. Po válce ocenili jeho umění také rozhlasoví posluchači a návštěvníci programů v Domě umění, kde uvedl do života Divadlo jednoho herce (1960 Osud člověka, z díla M. Šolochova, dvanáct dalších pořadů pro Dům umění, Malé divadlo hudby a poezie v Janáčkově divadle v Brně a pražské Viole. Poslední byla v roce 1965 Holanova Terezka Planetová). S brněnským rozhlasem spolupracoval Walter od jeho vzniku v roce1925 a vytvořil řadu rozhlasových dramatických rolí (Shylock, Petr Dubský, Peer Gynt). V roce 1947 se o něj zajímal i film a poskytl mu několik hereckých příležitostí (Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr, Rudé letnice). Za svou uměleckou práci dostal Rudolf Walter řadu ocenění: státní uměleckou a literární cenu (1929), vyznamenání Za vynikající práci (1964), medaili Neumannových Poděbrad a titul Zasloužilý umělec in memoriam (1966). Po tři desetiletí byl významnou postavou brněnského divadelního a uměleckého života. Zasloužil se o vznik druhé brněnské činoherní scény, vytvořil svébytný umělecký žánr-divadlo jednoho herce. Udržel v Brně při životě české divadlo v podmínkách protektorátu a významně se zapsal do dějin českého divadla.