Petr Bezruč

básník, v letech 1889-93 a 1918-28 úředník brněnské nádražní pošty

15.9.1867 Opava - 17.2.1958 Olomouc

Brno,
moje krásné Brno,
pozdě už, abych člun vrátil,
když jsem musel odejíti,
sic bych nit života zkrátil.
Šedesát let s tebou žil jsem,
Na tvou krásu révu pil jsem,
a když tebe opustil jsem,
duhu života jsem ztratil.
Petr Bezruč

Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl synem gymnaziálního profesora a předního organizátora národního života ve Slezsku Antonína Vaška. V roce 1873 byl Antonín Vašek za svou vlasteneckou činnost přeložen z Opavy do Brna. V Brně Petr Bezruč absolvoval Slovanské gymnázium (1885) a začal studovat klasickou filologii na Karlově universitě v Praze. Zřejmě vážné finanční problémy byly důvodem, proč po čtyřech semestrech studium opustil a vrátil se do Brna. Pracoval na stavebním úřadě, roku 1889 se stal zaměstnancem pošty. V letech 1891 - 1893 působil jako poštovní asistent v Místku. Podrobně se seznámil se slezskou krajinou, přírodou, jazykem, prací a s osudy lidí, prožil zde hluboké milostné vztahy.To vše mělo zásadní význam pro vznik pozdějšího Bezručova básnického díla. Roku 1893 nastoupil na brněnskou nádražní poštu (pošta Brno 2), v jejíchž službách setrval až do penzionování v roce 1928. Dosáhl hodnosti vrchního poštovního ředitele. Působení Petra Bezruče na nádražní poště připomíná pamětní deska umístěná na nároží budovy pošty. Autorkou je akad. sochařka Sylva Lacinová-Jílková.
Po odchodu do penze Bezruč pobýval v ústraní střídavě v Brně, v Brance u Opavy, ve Starých Hamrech a v Kostelci na Hané, kam se v roce 1939 odstěhoval natrvalo.

Petr Bezruč žil v Brně více jak šedesát let. Toto město i jeho okolí si tak oblíbil, že odmítl i návrh Jana Herbena, aby přijal zaměstnání v Praze. Nebýt okupace a hrozícího zatčení, možná by básník nikdy z Brna neodešel.
Bezručův obdiv k Brnu a jeho okolí se odrazil také v jeho tvorbě. Poezie věnovaná Brněnsku vyšla v roce 1957 v souboru Kytice z Brněnska. V časopise Švanda dudák byly v roce 1889 otištěny drobné prózy ze života brněnské kavárny Studie z Café Lustig.

V roce 1898 Petr Bezruč vážně onemocněl nervovou a plicní chorobou. Reálná hrozba smrti ho přiměla k horečnaté básnické tvorbě. V letech 1899 až 1900 se v Herbenově časopise Čas začaly objevovat básně neznámého autora, které doslova vzbudily senzaci. Tyto básně tvořily základ proslulých Slezských písní. Číslo Času , v němž byly první básně zveřejněny, bylo rakouskou policií zabaveno. První soubor 31 básní vyšel 1903 jako Slezské číslo Besed Času, v roce 1909 byla sbírka podstatně rozšířena a poprvé vydána knižně. Slezské písně se staly životním dílem Petra Bezruče a autor do nich začleňoval i básně z pozdějších let. Pro dnešní vydavatele je směrodatné vydání z roku 1928, které čítá 79 básní.

Žánrově jsou Slezské písně značně různorodé. Vedle sociálních balad, lidových mýtů a pamfletů obsahují básně společenské, básně reagující na aktuální politické události i verše plné intimní lyriky.V jeden celek je spojuje hluboký a vášnivý vztah básníka ke Slezsku. Autor se stylizoval do role barda, vyjadřujícího lidový odpor proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. Burcující poezií se básníkovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k těžkému osudu slezského lidu.
Samostatně byla vydána Stužkonoska modrá (1930). Jedná se o báseň životního bilancování. Touhou po vzácném exempláři motýla Bezruč symbolicky vyjadřuje smutek a zahořklost v rovině osobní a společenské.
Ostatní básnická tvorba je shrnuta do výboru Přátelům a nepřátelům (1958).
Od 30. let se Bezruč také vracel k próze, která je v úplnosti obsažena v souboru Povídky ze života (1957).