básník, spisovatel, publicista
26. 5. 1910 Přerov - 13. 7. 1985 Brno
Jeden z nejvýraznějších představitelů české literatury 20. století spojil téměř půlstoletí života s Brnem, které, stejně jako jižní Morava, se mu stalo trvalým inspiračním zdrojem. V rodném Přerově vychodil měšťanku a vystudoval dvouletou obchodní školu (1927). Po absolutoriu vystřídal pestrou řadu zaměstnání. Byl fakturistou v továrně na cukrovinky, správcem cihelny, litografem a leptačem u Bati ve Zlíně. V roce 1931 vydává vlastním nákladem básnickou prvotinu Černý-bílý-ano-ne, poznamenanou postupy pozdního poetismu. Svůj debut později odmítl a zničil. Na počátku 30. let působí jako tajemník redaktora zlínského Obzoru J. Kovaříka, který byl i dopisovatelem brněnské ústřední redakce Lidových novin. Po Kovaříkově odchodu do Prahy nastupuje Mikulášek v lednu 1934 na jeho místo v Obzoru. Přerovsko a Zlínsko se mu staly výchozím prostředím a zkušeností pro literární tvorbu, navázal zde řadu kontaktů s místními umělci, výtvarníky, literáty i novináři. V červenci 1937 nastupuje do redakce Lidových novin. Stěhuje se do Brna i se svou budoucí manželkou Boženou Hanzlíkovou. Opouští středomoravské prostředí, které však zůstalo přítomno v přírodním plenéru jeho poezie. Dokládá to triptych básní Marné milování (1940), Křídlovka (1941), Tráva se raduje (1942), který shrnuje verše z přerovského období.
V době protektorátu je Mikulášek z redakce Lidových novin vypuzen do jejich archivu. Po osvobození republiky přechází do redakce Rovnosti. Zde se stává vedoucím kulturní rubriky, z jeho podnětu byl do redakce přijat i Josef Kainar, který zde uveřejňuje své proslulé Rozhlásky. V roce 1946 publikuje Mikulášek sbírku podle plotu, za kterou získává v soutěži tří nakladatelství nejvyšší ocenění (spolu s Ivanem Blatným, viz Ivan Blatný). V té době se stává členem volného Sdružení moravských spisovatelů, v jehož Listu publikuje vlastní verše i původní překlady Anny Achmatovové a eseje o umění. V jeho poetice nastává zlom, přírodní scenérie jeho básní je doplněna až nahrazena světem městské skutečnosti. Je tím velice blízký legendární Skupině 42, přátelí se s jejími členy (Josefem Kainarem, Jiřím Kolářem, Jiřinou Haukovou, Bohumírem Matalem), píše si s jejím teoretikem Jindřichem Chalupeckým. V roce 1947 publikuje sbírku Pulsy, k okruhu jeho přátel přibývají František Halas, Ivan Blatný, Adolf Kroupa, Jaromír Tomeček, Bohdan Lacina, Konrád Babraj, Vincenc Makovský a další (viz František Halas, Adolf Kroupa, Jaromír Tomeček, Vincenc Makovský). Nově se seznamuje s Janem Skácelem, který začal posílat své prvotiny do Rovnosti (viz Jan Skácel). V roce 1948 přechází Mikulášek do Svobodných novin.
V březnu 1949 se rozpadá jeho manželství. Mikulášek se stává členem výboru Svazu čs. spisovatelů, v dubnu 1952 nastupuje do literární redakce brněnského studia Československého rozhlasu. Seznámil se zde s Věrou Trojanovou, s níž se v říjnu téhož roku oženil. V roce 1953 publikuje sbírku Horoucí zpěvy. V dubnu téhož roku se narodil syn Ondřej, dnes herec činohry Národního divadla v Brně.
V ediční činnosti však nastává přeryv. Společenská atmosféra, vyžadující povinný tvůrčí optimismus, nebyla nakloněna typu poetiky, jakou se vyznačovala Mikuláškova tvorba. Ortelné verše čekaly na vydání deset let, pak byly doplněny oddíly Milosti a Tance. V roce 1955 vychází sbírka Divoké kačeny. O rok později nastupuje Mikulášek do redakce významného brněnského kulturního měsíčníku Host do domu. Stává se členem předsednictva Svazu čs. spisovatelů. Publikuje poemu Krajem táhne prašivec (1957) a sbírky Ortely a milosti (1958), První obrázky (1958), poemu Albatros a Pohádku o brněnském krokodýlovi (1961). V roce 1963 uveřejňuje sbírku Svlékání hadů, je jmenován zasloužilým umělcem. Dostává pětileté stipendium, může se věnovat jen vlastní tvorbě. Titulu národního umělce se vědomě vyhnul svými postoji na sklonku 60. let. Končí své působení v předsednictvu Svazu čs. spisovatelů, nadále pracuje v jeho brněnské pobočce. V roce 1966 publikuje sbírku To královské. Na Velikonoční pondělí roku 1967 utrpěl básník vážný úraz, který ho na 21 měsíců upoutal na lůžko a zanechal i trvalé následky. Mikulášek se po zbytek života pohyboval jen s obtížemi, s francouzskými holemi, dostal invalidní důchod. Ozvěnu tragické osobní zkušenosti nacházíme ve sbírce Šokovaná růže (1969). K tomu přistoupilo i vynucené umlčení v normalizačních letech. Básník se stává členem volného uměleckého seskupení Sdružení Q, v roce 1971 končí své členství v KSČ. Nevstoupí do „přípravného“ svazu spisovatelů, organizovaného Josefem Kainarem. Svůj postoj koordinuje s Jaroslavem Seifertem. Na celé desetiletí se pak Oldřich Mikulášek ocitá na seznamu zakázaných autorů. V omezeném nákladu, zato za velkého zájmu čtenářů, vycházejí sbírky Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984). Další úraz, který utrpěl v únoru 1985, se básníkovi stal osudným, jeho následkům podlehl o pět měsíců později. Posmrtně vyšly jeho básně Druhé obrázky (1986), A trubky zlatý prach (1991). V exilu vyšly básně z přelomu 60.-70. let, uspořádané do sbírky Agogh (Toronto, 1979).
Oldřich Mikulášek napsal 22 knih veršů, jeho milostná lyrika patří k našim literárním skvostům. Patří bezesporu k nejvýznamnějším uměleckým osobnostem brněnských dějin. Městu zůstal věrný až do své smrti, žil zde 47 let. Jižní Morava a Brno patří často k ústředním motivům jeho tvorby, v jeho verších ožívají brněnská místa – Zelný trh s Parnasem, Římské náměstí, Petrov, Špilberk, Joštova ulice, Česká, vinárny U rosničky a v Klášteře, Koliště, Dornych, Juliánov a další. Náš přední literární vědec Jiří Opelík napsal, že česká poezie 20. století zná tři univerzalistické básníky: Holana, Seiferta a Mikuláška. Po Oldřichu Mikuláškovi je pojmenováno náměstí v Brně - Starém Lískovci.
Na domě č. 4 v Mášově ulici připomíná pamětní deska s portrétem (Sylva Lacinová - Jílková) místo, kde bydlel.