Linka Procházková

malířka

28. 1. 1884 Nové Dvory - 21. 10. 1960 Brno

Sotva půlroční Linku svěřila ovdovělá matka do péče babičky a dědečka-hajného, aby si mohla najít zaměstnání. Dívenka vyrůstala v prostředí empirového zámku Kačina, od malička ovlivněna harmonií ojedinělé architektury a okolní přírody. Velký vliv na ni měla laskavá a moudrá babička. Školu Linka vychodila v Nových Dvorech, dalším zdrojem poznání jí byla zámecká knihovna a bohatá obrazová galerie. Kreslířské schopnosti a působení uměleckého prostředí připravily Lince cestu k budoucí umělecké dráze. Studia začala v průmyslové škole Ženského výrobního spolku v Praze (vedla ji Ema Pechová, sestra Elišky Krásnohorské), odtud přešla na Uměleckoprůmyslovou školu (prof. A. Krostová), v té době jediné umělecké učiliště přístupné ženám. Konzervativní duch školy jí však nevyhovoval, opustila ji a pracovala v Reisnerově ateliéru. Sblížila se s mladými výtvarníky (Vincenc Beneš, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Bedřich Feigl, Antonín Procházka, Zdenka Braunerová, Miloš Marten). Linčin ateliér na Kozím náměstí na Starém Městě se stal místem jejich schůzek a debat, z nichž se zrodilo společné vystoupení na památné první výstavě Osmy na jaře 1907. Linka se výstavy nezúčastnila. Pečovala o těžce nemocnou matku a dávala hodiny. Soustavné umělecké práci se mohla věnovat až od podzimu 1907. Ze společné studijní cesty s Antonínem Procházkou do Berlína se roku 1908 vrátili do Prahy jako manželé. Téhož roku se Linka obrazem Kytice zúčastnila druhé výstavy Osmy jako jediná žena této avantgardní skupiny.

Manželé Procházkovi se nakrátko usadili v Praze, kde se jejich byt opět stal centrem setkávání Osmy a jejích příznivců (F. X. Šalda). Po studijní cestě do Itálie přiměla nepříznivá finanční situace Procházkovy pražský byt opustit. Odstěhovali se do Ostravy, kde Procházka získal místo suplujícího profesora kreslení. Linka převzala veškerou starost o domácnost a opět přivydělávala hodinami. K vlastní tvůrčí práci se dostala jen zřídka. Až do roku 1910 šel Linčin umělecký vývoj paralelně s manželovým (Zátiší s konvicí-1908, Vesnické divadlo, Děti-1909, Hoch s býčkem - 1911). Kubismus jejich umělecké směrování rozdělil. Linka Procházková neopustila pevnou realistickou základnu své tvorby. Malovala kytice, zátiší a krajiny podané pastózní technikou v zářivých svěžích barvách. V polovině 20. let, kdy se Antonín Procházka od kubismu definitivně odklonil, se umělecké dráhy obou manželů opět sblížily, Linka si však uchovala osobitý výraz. Po příchodu do Brna (1924) se soustavněji věnuje krajinářství, inspiraci nachází v novém prostředí (Staré Brno, Petrov, Za Pisárkami, Wilsonův les, Vranov) i na cestách do ciziny (Como, Gmundenské jezero, St. Raphael, Mentonský záliv a další). Po pokusech s technikami, které "znovuobjevil" její manžel, se Linka vrací k olejomalbě a vytváří řadu kytic, zátiší a figurálních kompozic, vynikajících lyrickou jemností a kultivovaným smyslem pro barvu. Příznačné pro její úsilí o umění radostného "svátečního" obsahu jsou náměty z láskyplného světa dětí, matek a dívek. V roce 1941 vytváří cyklus Jaro, Léto, Podzim, Zima a velkou kompozici Matka. Vážná choroba ji téměř vyřadila z malířské tvorby, věnovala se organizační činnosti mezi umělci (jednatelka Skupiny výtvarných umělců v Brně, předsedkyně krajské pobočky Svazu čsl. výtvarných umělců). Linka Procházková získala řadu uznání a cen na domácích i zahraničních výstavách (Zlatá medaile a čestné uznání z Mezinárodní výstavy umění a techniky - Paříž 1937, Cena Země Moravskoslezské 1948 a další). Ve svém díle setrvala na půdě smyslového vztahu ke skutečnosti, který je základním rysem celé její umělecké tvorby, v níž se nikdy nevzdálila reálnému životu.