Josef Merhaut

novinář, divadelní kritik, spisovatel

13. 10. 1863 Švabín u Zbiroha (dnes Zbiroh) – 5. 9. 1907 Brno

Matka Josefovi zemřela, když mu byly dva roky. Otec, podstarší švabínského pivovaru, svěřil synka do výchovy své sestře Marii. Josef tak vyrůstal ve velmi skromných poměrech v rodině krejčího ve Zdicích. Vystudoval malostranské gymnázium v Praze, právnická studia však z finančních důvodů musel přerušit. Když mu v Brně vycházející deník Moravská orlice nabídl místo divadelního referenta (na popud F. X. Šaldy), rád přijal. Měl už ostatně za sebou novinářskou zkušenost z redakce pražského Pokroku, básně i drobné prózy mu už jako gymnazistovi otiskovali v Poslu ze Sušice, později v Nivě, Vesně, Lumíru a dalších periodikách. Do Brna se Merhaut těšil, svou budoucí práci chápal i jako příspěvek k českým národním snahám tehdy silně poněmčeného Brna. Hned po příjezdu, v lednu 1885, zasedl na své referentské místo v krátce předtím otevřeném prozatímním Národním divadle na Veveří ulici, a setrval na něm dvě desítky let. Divadlo bylo otevřeno 6. prosince 1884 v adaptované budově, o jejíž získání a uvedení do divadelního provozu se zasloužilo Družstvo Národního divadla v Brně ve snaze o vznik samostatného českého divadla v Brně. Merhaut se brzy stal aktivním členem Družstva. Především však pečlivě kriticky sledoval činnost divadelního souboru a uváděný repertoár. Také Merhautovou zásluhou dosáhla brněnská činoherní scéna, do té doby silně ovlivněná nepříliš hodnotnou vídeňskou produkcí, vysoké úrovně. V dramaturgii se vedle světové klasiky postupně prosazovalo české a ruské realistické drama. Merhaut významně přispěl i k propagaci Smetanovy hudby. Ačkoliv nedosáhl úplného formálního vzdělání, rozuměl Josef Merhaut divadlu jako málokdo, měl rozhled po světovém kulturním dění, smysl a cit pro nejlepší tradice českého umění. Své vysoké nároky uplatňoval ve svých recenzích a článcích. Napsal jich skoro tisíc. S pronikavých „čichem“ pro herecké umění objevil talenty řady výrazných herců, například Eduarda Vojana či Hany Kubešové-Kvapilové. Merhaut se brzy stal významnou postavou brněnského kulturního života. V redakci Moravské orlice postoupil na místo vedoucího kulturní rubriky, nakonec byl šéfredaktorem listu. Přispíval také do Lidových novin.

Spisovatelské dílo Josef Merhauta je rovněž silně ovlivněno národním cítěním. Začínal básněmi, v nichž je patrný vliv Jaroslava Vrchlického, největší hodnotu však mají jeho prózy. Je dokonce považován za zakladatele brněnského románu a brněnské povídky. Naturalisticky zachytil život v Brně na přelomu 19. a 20. století, chudým dětstvím a mládím utvářené sociální cítění se promítá do vylíčení prostředí továren a periférií, ubohých poměrů brněnských dělníků, podhoubí hmotné i morální bídy (Povídky, 1890 -1891, Had a jiné povídky, 1892 – 1893, Černá pole, 1897, Andělská sonáta, 1900). Byl také svědkem a účastníkem zápasu o český charakter Brna. Jeho popis národnostních demonstrací v románu Vranov (1906) má hodnotu dokumentu. Merhaut, povahou spíše uzavřený až ostýchavý člověk, rozhodně nebyl revolucionář, své kritické názory na národnostní a sociální nespravedlnost stejně jako na kvalitu umělecké tvorby, vyjadřoval otevřeně a statečně.

Josef Merhaut s brněnským prostředím srostl, zamiloval si Černá Pole, Lužánky, soběšické lesy. Nebyl příliš družný, nestál o veřejné uznání. Žil pro svou práci a rodinu. K několika jeho přátelům patřil například zakladatel Vesny František Mareš (viz František Mareš). O to víc jej zasáhla smrt jediného syna Bohumila, nadaného gymnazisty, v lednu 1905. Tragická událost podlomila Merhautovi zdraví. Začal chřadnout, přestal chodit do divadla, zabýval se pořádáním své literární práce. Sám označil svůj stav za „duševní cukrovku“. Krátké, ale těžké nemoci podlehl v necelých 44 letech.

Josef Merhaut, jedna z nejvýznamnějších osobností kulturního a vůbec národního života, spojil svůj osud, životní poslání a dílo s Brnem. Je pochován spolu se synem na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Od roku 1919 je po něm pojmenována jedna z nejdelších brněnských ulic. Na křižovatce cest v Lužánkách stojí od roku 1931 Merhautova busta (E. Hlavica).