Jiří Kuběna

brněnský básník

31. května 1936

Jiří Kuběna je známý především jako výrazná básnická osobnost. Narodil se 31. května 1936 v Prostějově, dětství prožil v Praze, od roku 1948 žije v Brně. „…Brno má kromě vlahého klimatu svého vlídného zeměpásu svůj půvab i samo o sobě a já od počátku vnímal i jeho jedinečnou, jaksi vzdušnou a jiskřivou atmosféru: jeho – oproti Praze dosud mladou – krásu,“ píše Kuběna o svém příchodu do Brna.

Jeho lyrická tvorba se mohla ke čtenářům dostat až po roce 1989. Je udivující nejenom svým rozsahem co do počtu básní. Nakladatelství Host v roce 2006 vydalo knihu Paměť básníka, Kuběnovy deníky a paměti s podtitulem Z Mého Orloje. Nejde přitom jen o klasické osobní deníky. Je to subjektivní historický popis setkání s Demlem, Nezvalem i Holanem a také s Kuběnovými současníky – se skupinou takzvaných Šestatřicátníků, mezi něž patří zejména Václav Havel, Věra Linhartová, Josef Topol či Pavel Švanda. Jeho básnická tvorba je spjata mimo jiné i s hradem Bítovem, kde od roku 1994 působil jako kastelán. A společně s Martinem Pluháčkem zde od roku 1996 do roku 2000 uspořádal pět ročníků celostátních básnických setkání.

Kuběna vystudoval gymnázium na Antonínské ulici v Brně, potom dějiny umění na brněnské filosofické fakultě, promoval v roce 1959. Nastoupil jako historik umění v brněnském Národním památkovém ústavě.

S Pavlem Švandou už v roce 1936 založili brněnskou Šestku, do níž kromě nich dvou patřil ještě Petr Wurm, Viola Fischerová, Marie Langerová a Alena Wagnerová. Společně začali vydávat časopis Rozhovory. Šestka vznikla údajně někde na lavičce v Lužánkách. Skupina se stýkala i s pražskými Šestatřicátníky vedenými Václavem Havlem. Brněnská skupina zůstala v kontaktu i po maturitě, byť každý odešel studovat něco jiného. Na brněnské filosofické fakultě se setkali tři – Jiří Kuběna, Pavel Švanda a Viola Fischerová.

Jiří Kuběna tráví šedesátá i sedmdesátá léta prací v památkovém ústavu a pobyty na moravských hradech – zejména na svém nejoblíbenějším Bítově. A tvoří. A setkává se s přáteli. Ještě jako student navštívil Demla v Tasově, Jiřího Koláře, Vladimíra Holana, přátelí se s Janem Koblasou, Josefem Topolem, Mikulášem Medkem, Ladislavem Novákem, Josefem Šafaříkem, Jiřím Křížem.

V polovině sedmdesátých let přicházejí první výslechy. Jako první byl předvolán Kuběnův „duchovní vůdce“ Josef Šafařík. V lednu roku 1977, krátce po „explosi, odpálené Chartou“ přijíždí do Brna Ivan Havel. Josef Šafařík zrazuje Kuběnu od jejího podpisu: „Budou-li všichni dělat politiku, kdo tu zbude pro kulturu, kdo bude tvořit? Kdo zůstane?!“ Pro Kuběnu nastává doba výslechů Stb. Přitěžující okolností není ani tak vydávání časopisu Šlépěje, jako spíš celoživotní přátelství s Václavem Havlem. Stěhuje rukopisy a dopisy s přáteli ze svého bytu, z místa na místo.

Život Jiřího Kuběny je, jak napsal Pavel Kosatík, legendou. Nedá se spočítat, s kolika osobnostmi české literatury a kultury se setkal, s kolika se přátelil a s kolika z nich tvořil. Jeho dílo je pak stejně legendární, jako obsáhlé. Je autorem asi třiceti rukopisných básnických knih. První knihu Zpívající Voliéra napsal jako sedmnáctiletý. V samizdatu vydal jen zlomky svého díla. V edici Expedice vyšly pouze knihy Žízeň Hvězdy Jitřní (1986), Jiný Vesmír - Juvenilia I (1987) a výbor Hvězda a Kříž (1986). Jako bibliofilie vydal básník Audience u Papeže (1966), List Josefu Palivcovi (1967), Nelítostné Zastaveníčko a až v roce 1991 Moře v Úplňku. Nakladatelství Vetus Via vydalo jeho sedmisvazkové Dílo.

Kuběna pařil k okruhu časopisu Tvář, redigoval samizdatové sborníky Tempo (1968) a Tauros (1974), časopisy Proglas (1990) a Box (od roku 1988). V roce 1998 získal vyznamenání za zásluhy v kultuře a poezii.

„Kuběnův přítel Václav Havel dlí na jednom Hradě, kde trůní moc. Jiří Kuběna na jiném hradě, kde sídlí slovo. Proslulá bítovská setkání básníků dokázala, že Jiří Kuběna není pouhý mýtus, o němž kolují legendy, nepodobné samizdatovým opisům jeho básní. Kuběnovo po všech stránkách originální dílo se noří postupně jak mohutní dinosauři z hlubin věku. Velké tlusté knihy, vycházející nepravidelně po listopadu, svědčí o tom, že Jiří Kuběna je možná poslední básník, pěvec s bytostným zakotvením v odkazu antiky, k němuž se nepřestává hlásit,“ napsal v souvislosti s Kuběnovými pětašedesátinami Břetislav Rychlík.