Jiří Kroha

architekt, malíř, sochař, scénograf, designér

5. 6. 1893 Praha – 7. 6. 1974 Praha
Vyrůstal ve skromném, ale harmonickém prostředí jako páté z devíti dětí drogistického příručího. Základní školu vychodil v Praze, kde začal i studia na reálce. Ta dokončil roku 1911 v Plzni, kam se rodina odstěhovala. Absolvoval s vynikajícím prospěchem. Složil přijímací zkoušky na pražskou techniku, obor architektura. V roce 1916 přerušila jeho studia první světová válka. Kroha byl dvakrát odveden, ale posléze z armády propuštěn.

V roce 1918 složil s vyznamenáním druhou státní zkoušku z oboru architektury. Jeho mnohostranný výtvarný talent se projevil již za studií. Své sochařské práce a architektonické návrhy vystavuje na členské výstavě Skupiny výtvarných umělců Mánes (1918) a je přijat za jejího člena. Téhož roku navrhl interiér baru Montmartre, střediska pražské umělecké avantgardy. Roku 1919 nastoupil Kroha do zaměstnání jako technický referent Zemského správního výboru v Praze. Vykonává stavební dozor nad stavbou úřednické vily v Kosmonosích. Současně se intenzivně podílí na uměleckém životě v Praze (výstava Moderního umění 1920, Tvrdošíjní a hosté 1921). Pořádá levicově zaměřené přednášky, organizuje kulturní podniky pro nejnižší sociální vrstvy. Roku 1921 navrhl výpravu a aktivně se podílel na inscenaci hry Husité od Arnošta Dvořáka. O rok později již pro Národní divadlo v Praze scénicky vypravuje hru stejného autora a Ladislava Klímy Matěj Poctivý, roku 1923 se všestranně podílí na inscenaci Dvořákovy hry Nová Oresteia na Všelidové scéně v Praze. Rozpracoval moderní avantgardní scénu, na kterou pak navázali především Jindřich Honzl a E. F. Burian. Kroha přes své úspěchy odmítl místo scénografa Národního divadla v Praze a zcela se věnoval architektuře. V Mladé Boleslavi vznikly podle jeho návrhů v letech 1922–1927 na dvě desítky realizací (Zemská průmyslová škola, Okresní nemocenská pokladna, Státní domy, přístavba a přestavby Okresní nemocnice, obchodního domu Pavla Gellnera, hotelu Věnec, dále částečná regulace a železobetonový most v Kralupech, Okresní dům v Nových Benátkách a další stavby v regionu). Jím koncipovaná Výstava severních Čech (1927) vyvolala velkou odezvu v celé republice.

Roku 1921 se Jiří Kroha oženil s Miloslavou Kubátovou, která padesát let sdílela jeho pohnuté osudy (zemřela 1971). Jediná dcera Sylva žije v Brně. Roku 1925 byl Kroha jmenován mimořádným, o čtyři roky později řádným profesorem České vysoké školy technické v Brně, kam se roku 1928 definitivně přestěhoval. Jeho architektonická činnost, hledání vlastního přístupu k funkcionalismu, se výrazně promítala do podoby města. Větší příležitost k tvůrčímu uplatnění dostal roku 1928 při budování stálého zemského výstaviště a koncipování Výstavy soudobé kultury v Československu. Je autorem pavilonu Člověk a jeho rod a centrální expozice vědy, duchovní a technické kultury a vysokého školství. Součástí výstavy byla kolonie rodinných domků Nový dům v Brně-Žabovřeskách, pro kterou navrhl vilový objekt. Měl návaznost na bydlení v Evropě, na výstavu Weissenhof u Stuttgartu (1927), kterou řídil Mies van der Rohe. Následovala řada návrhů i realizací (vlastní dům na Sedlákově ulici 1928-29, vila na Kaplanově ulici 1935–1936). Kroha také publikuje řadu studií a realizuje odborné teoretické projekty, v nichž se zabývá úkoly architektury z hlediska její sociální a antropologické funkce (Sociologický fragment bydlení, 1930–1932). Jeho 89 tabulí je analýzou životních podmínek na základě příslušnosti ke společenské třídě. Navazuje na ztvárnění ideových požadavků CIAM, založené 1928. Dále píše Ekonomický fragment bydlení, 1930–1935, Věda o bydlení 1932, knižně 1934, Věda o architektuře – soubor studií, Socialistická avantgardní architektura, Humanistický fragment bydlení, 1935, dokončen 1965. Podniká řadu studijních cest, v roce 1930 se pro něj stala osudovou cesta do Sovětského svazu, kam jel poznat novou architekturu-avantgardu. Osobně se setkává s jejími tvůrci (V. Tatlin, bratři Vesninové aj.). Po návratu domů publikuje své poznatky v sérii přednášek i článků. Je za ně jako vysokoškolský profesor suspendován a zatčen, poté odsouzen na tři měsíce „tuhého vězení“. Liga pro lidská práva protestuje a vydává o případu spis „Na hradbách demokracie“. Francouzští architekti (F. Jourdain, Le Corbusier, P. Paul, A. Perret, A. Dervaux) posílají vládě protestní memorandum.

V roce 1933 je založen Svaz socialistických architektů a Kroha se stává jeho předsedou. Na fakultu se vrací v roce 1937, o dva roky později je propuštěn. V září 1939 je zatčen gestapem jako jeden z dvou set reprezentantů české kultury. Spolu s nimi je uvězněn na Špilberku (později vzniká obraz Kristus věšákem a další). Poté je jako rukojmí transportován do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald (spolu s Emilem Fillou, Ferdinandem Peroutkou, Josefem Čapkem a dalšími). Na nátlak Červeného kříže jsou dva z rukojmí s nejvíce podlomeným zdravím propuštěni. Kroha je jedním z nich. V roce 1940 se vrací domů. Dlouho se nachází mezi životem a smrtí, po zlepšení zdravotního stavu naváže spolupráci s protifašistickým odbojem a často se musí skrývat.

Důsledkem perzekuce byla trvalá porucha sluchu. Po válce se Kroha účastní kulturního života, buduje Fakultu architektury Vysoké školy technické v Brně, stává se jejím děkanem, v roce 1948 rektorem VUT. V poválečných letech navrhl mimo jiné nájemní domy v Brně – Králově poli (1946–1948), sídliště v Ostravě (1951) a městečko v Nové Dubnici na Slovensku (1951). V době politických procesů v 50. letech měl být Kroha komunistickým vedením likvidován. Skrýval se v Praze. Byl odvolán i z cesty do SSSR pro kritiku socialistického realismu v sovětské architektuře. Paradoxně byl v roce 1948 jmenován generálním projektantem Slovanské zemědělské výstavy v Praze, téhož roku národním umělcem a hlavou Ateliéru národního umělce Jiřího Krohy, kde vznikla řada návrhů úprav prostor k celostátním politickým událostem. Roku 1955 byl Kroha jmenován generálním projektantem výstavby Strahovského stadionu pro I. celostátní spartakiádu, byl autorem Brány borců. Od roku 1957 působil jako hlavní poradce ministra školství a kultury ČSR pro památkovou péči.

Jiří Kroha byl nesporně nositelem pokrokových tendencí v brněnské meziválečné architektuře, která se vynikajícím způsobem zařadila do evropského kontextu. V něm je hodnocen jako mezinárodní avantgardní umělec se samostatným myšlenkovým a tvůrčím dílem, představitel českého kubismu, funkcionalismu, neoplasticismu, expresionismu. Zanechal 141 architektonických návrhů a studií, 117 teoretických prací. Umělecký rejstřík jeho osobnosti zahrnuje i obsáhlé a nedoceněné dílo malířské (kytice, zátiší, figurální motivy, portréty), sochařské, scénografické a designérské, které nebylo dosud zpracováno. Za svého života Kroha tuto prezentaci odmítal, své obrazy a skici považoval za část soukromého života. Krohovo dílo, které teprve čeká na své objektivní zhodnocení, je z velké části uloženo v Muzeu města Brna, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v odd. architektury Technického muzea v Praze, Okresním archivu Mladá Boleslav. Pamětní deska na Krohově rodinné vile na Sedlákově ulici připomíná jeho brněnské působení.