Jánuš Kubíček

malíř, grafik

5. 12. 1921 Nové Hrady u Vysokého Mýta – 21. 5. 1993 Brno

Ateliér otce, sochaře Josefa Kubíčka, i ovzduší v královopolském domě, kam se rodina v roce 1924 přestěhovala, byly pro Jánuše školou umění, a nejen výtvarného. Kubíčkovy navštěvovali spisovatelé, výtvarníci, kulturní pracovníci. Svou první krabici barev dostal Jánuš od Jiřího Mahena, rodinným přítelem byl Jan Trampota, Ferdiš Duša daroval mladému Kubíčkovi hlubotiskový lis. Přirozené nadání se tak rozvíjelo za těch nejpříznivějších podmínek a všestranné podpory. První výstavu uspořádal čtrnáctiletému Jánušovi Jiří Mahen. Kresby a totemy instaloval v nově otevřené dětské čítárně na Solniční ulici. Mladý umělec se začal soustavně zabývat malbou a grafikou, pod vlivem sestry Jarmily studuje dějiny umění. Jako sedmnáctiletý se zúčastnil studentské výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, o dva roky později získává za své malby první cenu v soutěži Tvorba mladých v brněnských Lužánkách. Po maturitě na gymnáziu v Králově Poli (1941) vedla Jánušova cesta na Školu uměleckých řemesel v Brně. Vysoké školy byly za protektorátu zavřené. Aby se vyhnul totálnímu nasazení vstoupil Jánuš Kubíček do Odborové organizace výtvarných umělců v Praze a věnoval se volné tvorbě. V roce 1943 je nejmladším hostem výstavy pražského SVU Mánes a jeho práce, převážně s náměty městských vedut a zátiší, jsou přijaty na výstavy SVU Aleš v Brně. Stává se řádným členem obou sdružení. V roce 1947 odjíždí na dvouměsíční pobyt do Itálie. Vrací se k intenzivním zážitkům, které mu v sedmi letech přinesl první pobyt u moře, hlavně však houževnatě a cílevědomě studuje základy evropské kultury (Benátky, Florencie, Siena, Řím). Z bohatě nasbíraných poznatků pak těží celý život. Po návratu pobývá necelý rok v Mikulově. Jihomoravská krajina s vinicemi mu připomíná milovanou Itálii. Výsledkem mikulovského pobytu a bilancí předchozí umělecké práce je první samostatná výstava 50 olejů a olejových pastelů z let 1937 – 1948 ( Dům umění Brno, 1949). Malíř se začíná zabývat figurálními kompozicemi, stálým tématem je zátiší, které se rozšířilo na ateliérový interiér (cyklus „ateliérů“ se stal umělcovým celoživotním programem). Skutečný ateliér v Zemském domě sdílí se spolužákem ze ŠUŘ Bohumírem Matalem. V roce 1957 spolu založili tvůrčí skupinu Brno 57, která sdružila nekonformně myslící a tvořící brněnské umělce, architekty a teoretiky (Josef Kubíček, Karel Hyliš, Zdeněk Kudělka, Pavel Navrátil, Petr Spielmann, Ivan Ruller, Zdeněk Řihák, Vladimír Vašíček, Vladislav Vaculka, Jaromír Zemina). Častou návštěvnicí (i modelem) v ateliéru byla textilní návrhářka Vlasta Donauerová, s níž se Jánuš Kubíček v roce 1955 oženil. V roce 1958 se stal členem SČVU a získal vlastní ateliér na Františkánské ulici. Ten je brzy místem setkávání výtvarníků, literátů, historiků umění, prostorem pro tříbení názorů, diskuse a debaty. V ateliéru, kam Kubíček denně docházel jako do práce, nechyběla ani knihovna. Domácí pán dokázal odlehčit odbornou diskusní atmosféru zápasy ve stolním fotbale, svým kulinářským uměním, nedělními výlety s lukostřelbou, která byla jeho koníčkem. I v těchto neuměleckých disciplínách měl rozsáhlé historické a technické znalosti. V prostředí dogmaticky ztrnulého období socialistického realismu vycházely tehdy z Brna zcela nové podněty, první pokusy nepodvolit se, otevřít se světu ( přednáškové cykly o tendencích výtvarného umění 20. století, výstavy, koncerty). Jánuš Kubíček byl důležitou součástí tohoto ovzduší. V jeho malířském vývoji lze odlišit několik tématických období: ve 40. letech veduty (ovlivněné J.Trampotou), 50. léta – řada zátiší, první ateliéry, figurální kompozice, akty, portréty. V 70. letech převažují ateliéry, umělec zkoumá výtvarný problém v různých denních i ročních dobách, světelných proměnách i náladách. Roku 1972 umírá Kubíčkův otec, o dva roky později v newyorském exilu sestra Jarmila. V obrazech se objevuje motiv smrti (zátiší Vanitas s lidskou lebkou, Miniprostor). Ve stejné době se objevují antická témata (Laokoon, k Ikarovi z roku 1967 přibývá Ixion a Sysifos). V závěru 70. let si umělec dopřává oddechu od vážných témat a tvoří rozmarné koláže (Zhoršovací návrh), antičtí hrdinové jsou nahrazeni ženskými hrdinkami (Ikarčin pád, Laokoonky). V 80. letech se tématy jeho tvorby stávají základní životní a přírodní prvky - země, moře, vzduch, obloha. V roce 1985 ukončil velké téma ateliérů. Svrchovaný výtvarník Jánuš Kubíček se přes mnoho vzorů (od mladistvého okouzlení Goghem to byli např. Cézanne, Ben Nicholson, Matisse, Picasso, z našich Trampota, Kubišta, Kupka, Foltýn) vždy dobral vlastního názoru a výrazu, vybaven hlubokými a rozsáhlými znalostmi hledal řešení skladebných i barevných zákonitostí obrazu. Byl posedlý malířskou technologií, snažil se ovládnout i nejobtížnější techniky (olej, pastel, kresba, enkaustika, vaječná tempera, dřevořezba), významné místo v jeho tvorbě má grafika. V letech 1965 - 67 se podílel i na realizacích v architektuře. V roce 1991, k umělcovým sedmdesátinám, pořídil jeho syn Adam (nar. 1965) spolu s Renatou Bernardi úplný soupis jeho díla, který čítá úctyhodných 5851 položek. Kromě 14 vlastních se zúčastnil bezpočtu domácích i zahraničních výstav (Stockholm, Krakov, Bukurešť, Zagreb, Bejrút, Budapešť, Kuvajt, Plovdiv, Toruň, Rennes a další). Své úvahy o malířství shrnul ve stejnojmenné publikaci. Všestranně poučený malíř dokázal nepodlehnout žádnému ze svých velkých uměleckých patronů. Významným a osobitým podílem se začlenil do toho nejlepšího, čím se může pochlubit brněnské výtvarné umění.