Jan Kotěra

architekt, designér, vysokoškolský pedagog

18. 12. 1871 Brno – 17. 4. 1923 Praha

Jan Kotěra je s Brnem spojen jen jako s místem narození, patří však mezi jeho nejvýznamnější rodáky jako architekt mezinárodního významu a vůdčí osobnost české moderní architektury.

Vystudoval Průmyslovou univerzitu v Plzni a po krátké stavitelské praxi byl mimořádně talentovaný mladík přijat na slavnou školu prof. Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii. Za svůj diplomový projekt (urbanistické řešení francouzského pobřežního města) získal prestižní Prix de Roma, která mu umožnila roční studijní pobyt v Itálii (1897). Z jeho italských kreslířských prací a architektonických skic uspořádal spolek Mánes v Praze výstavu. V roce 1898 se Jan Kotěra stává profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a své názory na architektonickou tvorbu publikuje v časopise Volné směry. Ve své době to byly názory odvážné, Kotěra například klade hlavní význam na kompozici stavby vycházející z její funkčnosti, dekor odsouvá až na druhé místo. V domácím českém tradičním prostředí si na jedné straně získal respekt mladší generace, současně také ironii konzervativních kolegů.

Kotěrovy rané práce byly přirozeně ovlivněny vídeňskou secesí, z níž vyšel. Navrhl první secesní budovu v Praze, Peterkův dům na Václavském náměstí. Pavilon Mánesa v Kinského sadech, kde byla v roce 1902 výstava díla Augusta Rodina, a první vily (Trmalova ve Strašnicích, 1902–1904; Suchardova v Bubenči) už představují tvůrce se širokým rozhledem, znalého nejen vídeňské secese, ale i anglické a holandské architektury. Vrcholnou Kotěrovou prací z tohoto období je Národní dům v Prostějově (1905–1907). Po cestě do USA, kde se v roce 1904 Kotěra podílel na expozici českých zemí na světové výstavě v St. Louis, přechází k novému pojetí architektonické tvorby – nové materiály, především železobetonové konstrukce, účelné uspořádání vnitřních prostor a jednoduchá průčelí i interiér. Nové principy tohoto časného funkcionalismu uplatnil především na vlastní vile na Vinohradech (1908-9), domě nakladatele Laichtera, rovněž na Vinohradech (1908–1909), věži vršovické vodárny, Urbánkově domě, tzv. Mozarteu na Jungmannově ulici (1911–1913). Nový styl prezentuje především vrcholné Kotěrovo dílo – budova Městského muzea v Hradci Králové (1908–1912), která vstoupila do dějin světové architektury. Nové architektonické tendence přitáhly řadu následovníků (Gočár, Novotný, Janák, Machoň a další). I když ve vlastní Kotěrově tvorbě nastává útlum, Kotěra sám je respektován. Od roku 1910 působí jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění (1912–1913, 1914–1916, 1920–1922 v úřadu rektora). Je generálním komisařem expozic v Benátkách (1910), Římě (1911), Mnichově (1913). Roku 1907 zakládá časopis pro moderní architekturu Styl. Jako velký obdivovatel amerického architekta Franka Lloyda Wrighta se stejně jako on věnuje designu nábytku, nádobí, skla, interiéru. Sem lze přiřadit i nadčasový salonní vůz Elektrických drah hlavního města Prahy.
Po vzniku Československé republiky se měl Kotěra podílet na úpravách Pražského hradu, nemoc ho však připravila o sílu ujmout se tohoto úkolu.

Chystal se i na velkorysý projekt univerzitních budov na Starém Městě, z něhož byla realizována stavba Právnické fakulty UK, dokončená však až po Kotěrově smrti Ladislavem Machoněm. Poslední dokončená Kotěrova práce, vila nakladatele Štence ve Všenorech (1921), přesto naznačuje, že autor byl na cestě k překonání tvůrčí krize. I tak po něm zůstala řada skvělých staveb, soukromých i veřejných budov, náhrobků, projektů a designérských návrhů. Spojoval ve své osobě schopnosti výborného stavitele, architekta a výtvarníka. Jako pedagog a projektant vychoval celou generaci našich špičkových architektů a je právem považován za zakladatele české moderní architektury. Pochován je na Vinohradském hřbitově v Praze.