Ivo Váňa Psota

tanečník, choreograf, režisér, pedagog

1. 5. 1908 Kyjev (Ukrajina) – 16. 2. 1952 Brno

Autorství uměleckého jména Ivo Váňa se připisuje řediteli brněnského divadla Františku Neumannovi. Otec budoucího baletního mistra byl středoškolským profesorem, matka sólovou tanečnicí v baletu. Z Kyjeva se rodina odstěhovala do Petrohradu, pak se Jaroslav Psota vrátil do vlasti a v Přerově se stal ředitelem obchodní akademie. Po jeho smrti (1926) si zde paní Psotová otevřela soukro-mou baletní školu. Ivo absolvoval v Praze baletní školu Augustina Bergera (1919 – 1923) a hned nato dostal angažmá v baletním sboru pražského Národní-ho divadla. Brilantní technická výbava, lehkost pohybu, hudební i prostorová představivost jej však předurčily jak pro dráhu sólového tanečníka, tak pro práci choreografa. V roce 1926 odešel do Brna, kde jej o dva roky později ředitel Ne-umann jmenoval šéfem baletu brněnského divadla. Dvacetiletý Psota současně externě učil tanec na brněnské konzervatoři. Mezi choreografiemi jeho první brněnské etapy vyniklo uvedení premiéry Divadla za branou Bohuslava Martinů a nastudování Signoriny Gioventú na hudbu Vítězslava Nováka. V uváděných baletních inscenacích ztvárnil Psota také vynikající sólové party. Po Neuman-nově smrti (1929) nastoupil na ředitelské místo v brněnském divadle Václav Ji-řikovský. S Psotou si příliš nerozuměl a jmenoval jej šéfem operetního baletu. I v této pozici vytvořil Psota řadu svěžích choreografií. V září 1932 mu učinilo lukrativní nabídku nově vzniklé těleso, Original Ballet Russe de Monte Carlo, vedené Vasilijem Voskrestěnským. Psota přijal. V ruském baletu pak mohl plně rozvinout své vynikající taneční i choreografické schopnosti. Se souborem ab-solvoval skvělé turné po evropských metropolích (Paříž, Londýn ) a velkých městech Nizozemska, Belgie, Švýcarska. Evropský úspěch vynesl ansámblu po-zvání do Spojených států. S obrovským ohlasem vystoupil v největších městech USA. To už kritika psala o Psotovi jako o předním zahraničním tanečníkovi, kte-rý měl na americkém úspěchu souboru lví podíl. V ruském baletu poznal vrchol-ný projev klasického tance po stránce výrazové i technické, spolupracoval s největšími choreografy té doby. Své umění osvědčil zejména v Mjassinových choreografiích (Krásný Dunaj na Straussovu hudbu, Pták Ohnivák Igora Stra-vinského, Fantastická symfonie na hudbu Hectora Berlioze). Kromě vynikají-cích tanečních výkonů usnadňovala Psotovi aklimatizaci v cizině znalost 8 jazy-ků (otec Jaroslav jich ovládal 13) a perfektní společenské vystupování. V roce 1936 se vrátil do Brna, kde stále řediteloval Jiřikovský. Díky zahraničním úspě-chům i vzácným lidským vlastnostem si Psota získal uznání, autoritu i oblibu. Ujal se vedení baletního souboru Národního divadla v Brně. Jako choreograf nyní debutoval inscenací Sirotkova snu Jaroslava Kvapila (1936), krátce nato uvedl Divadlo za branou B.Martinů. Následovala řada úspěšných nastudování (Tamara N. A. Balakireva, Signorina Gioventú V. Nováka, za kterou Mistr podě-koval Psotovi osobním dopisem, Rossiniho Vzpoura hraček, Čajkovského Labu-tí jezero, Slovanské tance Antonína Dvořáka, světová premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie v roce 1938, Z pohádky do pohádky a Hloupý Honza Oskara Nedbala). Kromě toho Psota obnovil dříve nastudovaná představení a připravil i řadu choreografií pro operetní soubor. Ve svých inscenacích s velkým mistrovstvím opět vytvořil hlavní i vedlejší role, okouzloval v klasických postavách i v rolích komických a charakterních. Založil v Brně vlastní taneční školu, ze které vzešli mnozí významní čeští klasičtí tanečníci (Skálová, Nermut, Avratová, Malcev a další). V roce 1941 získal Psota po dlouhém úsilí povolení okupačních úřadů k odjezdu do USA. Stal se uměleckým šéfem baletu Metropolitní opery v New Yorku, kde mimo jiné připravil vynikající choreografii Dvořákových Slovanských tanců pro názvem Slavonica. Ve stejném roce se pak Psota vrátil k souboru Original Ballet Russe. Pracovali zde přední světoví choreografové a nejslavnější interpreti. Do obou skupin se Psota hladce začlenil.Těleso slavilo obrovské mezinárodní úspěchy v Evropě, Austrálii a Americe. Pro Psotu bylo významné období působení v Latinské Americe, kde ho inspirovaly původní jihoamerické náměty. Z nich nejvýznamnější byl balet Yara na námět báje o brazilské bohyni vody. Své umění v inscenaci spojili skladatel Francisco Mignone, autor libreta básník Guilherme de Almeida, výtvarník Candido Portinari a choreograf Ivo Váňa Psota. Za Yaru, která se stala brazilským národním baletem, byla Psotovi na budově divadla v Sao Paulu odhalena pamětní deska.

Po válce se nejslavnější taneční soubor světa, Ruský balet, dostal do vážné fi-nanční krize a rozpadl se. Ivo Váňa Psota nepřijal lákavou nabídku ředitele di-vadla Colón v Buenos Aires na místo šéfa baletu, ani na stejné místo v pražském Národním divadle. V roce 1947 se vrátil do Brna, kam chtěl přenést své bohaté zkušenosti z ciziny. Na brněnské scéně uvedl v mistrovské choreo-grafii jak bohatý repertoár, který poznal za svého zahraničního působení, tak no-vinky. K nim patří například nastudování baletu Karla Horkého Král Ječmínek, Symfonie života na hudbu Páté symfonie Petra Iljiče Čajkovského (1949). Po-sledním dílem, které Psota nastudoval, byla Čajkovského Spící krasavice (1952). Uvedení se však nedočkal. Uštván politickými ústrky a intrikami v souboru ještě před premiérou zemřel. Urna s popelem Ivo Váni Psoty je ulože-na v rodinné hrobce rodiny Psotových v Přerově.

Velký choreograf a tanečník Ivo Váňa Psota dovedl brněnský balet k vrcholné úrovni, jeho taneční škola se stala pojmem. Dodnes představuje jeho dílo osobi-tý přínos českého umění světovému kulturnímu vývoji. Pamětní deska arch. Luďka Řehoříka, odhalená v roce 1993 na domě v Kaplanově ulici připomíná místo, kde umělec v letech 1939 – 1952 žil.