Ivan Blatný

básník

21. 12. 1919 Brno – 5. 8. 1990 Colchester (Velká Británie)

Narodil se do kultivovaného prostředí- jeho otcem byl známý spisovatel, dramatik a brněnský kulturní činovník Lev Blatný (viz Lev Blatný), matka Zdeňka, rozená Klíčníková, měla také velké pochopení pro synovy básnické pokusy. Překvapil jimi rodiče už jako sedmiletý. Dva roky nato obesílá literární soutěž v Lidových novinách, učí se německy a esperanto, s rodiči cestuje po celé Evropě. Hýčkaného jedináčka však krutě zasáhl osud-otec zemřel, když bylo Ivanovi jedenáct let, matka o tři roky později podlehla hepatitidě. Čtrnáctiletého sirotka se ujala babička, jeho literárním patronem se stal tehdy v Brně žijící Vítězslav Nezval. Již za studií na gymnáziu se Ivan Blatný stal respektovaným básníkem. Psal do Studentského časopisu, kde v maturitním ročníku získává 1. cenu za nejlepší básnický příspěvek. K babiččině malé radosti vede poněkud bohémský život, krásný a elegantní vzhled mu zajišťuje přízeň žen. Krátce pokračuje ve studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (čeština, němčina), po uzavření vysokých škol za protektorátu se ujímá vedení po dědečkovi zděděného optického podniku na Obilním trhu. Přispívá do časopisů a stýká se se svými literárnímu souputníky (Nezval, Halas, Seifert, Orten, filozof Jan Patočka). Spolu s Kainarem a Ortenem byl Blatný nejvýraznějším představitelem básnické generace, která se představila na jaře 1940 v Jarním almanachu básnickém (uspořádal Václav Černý). S Ortenem napsal Blatný i dvě prózy, Hra na povídku a Druhá hra na povídku. V roce 1940 vyšla i Blatného básnická prvotina Paní Jitřenka a rok nato překrásné Melancholické procházky (vítězství v celostátní soutěži mezi 367 příspěvky). Nové přátele, malíře a literáty, nachází ve Skupině 42, vychází mu Chalupeckým ovlivněná sbírka Tento večer (1945). Pravděpodobně v opojení z osvobození vstoupil do KSČ, stejné motivaci je poplatná i sbírka Hledání přítomného času. Napsal i knížky pro děti: Na kopané (1946) a Jedna, dvě, tři čtyři, pět (1947). V roce 1946 navštívil Paříž, kde se mimo jiné zamiloval, zřejmě do starší bohaté Američanky. Je možné, že v té době už uvažoval o emigraci, rozprodával například zboží se svého optického podniku. Zásadní názorovou proměnu prodělal pravděpodobně, když ho František Halas seznámil se svými poznatky z návštěvy Sovětského svazu v roce 1947 (viz František Halas) a završil ji Vítězný únor. Blatnému nahrála náhoda: v tříčlenné oficiální delegaci Syndikátu čs. spisovatelů, která měla v březnu 1948 odletět na pozvání British Council do Londýna, nahradil „nespolehlivého“ katolického literáta Jana Čepa. Z Londýna už se Blatný nevrátil. Poštou vrátil průkaz KSČ i Syndikátu, druhý den po příletu promluvil v českém vysílání londýnského rozhlasu o potlačování kultury a svobody tvorby v ČSR. Doma se ihned rozpoutala štvavá kampaň, Blatný byl označen za zrádce, zbaven majetku i občanských práv. Na desítky let se stal zakázaným básníkem. S domácími ohlasy na svůj odchod se samozřejmě seznámil a jeho labilní psychika (léčil se už na začátku 40. let) byla vystavena těžké zkoušce, v níž postupně podlehla. Básník trpí utkvělou představou, že je pronásledován KGB, která chystá jeho únos. Byl hospitalizován na klinikách v Londýně a Essexu, kde nakrátko našel klid a bezpečí. Do roku 1954 se pak protloukal velmi obtížně, neuměl anglicky, tajemná Američanka ho opustila, živil se skromnou spoluprací s BBC a Rádiem Svobodná Evropa. Přispěl do antologie exilových básníků. Bydlel u přátel, trpěl steskem po domově, jeho stihomam se zhoršoval. Od roku 1954 byl trvale umístěn v psychiatrické léčebně (Claubury Hospital v Essexu, 1967 ústav v Ipswichi, 1984 Clacton- on - Sea, kde žil až do smrti) s diagnózou paranoidní schizofrenie. Žádné z těchto zařízení nemělo tušení, jakou osobnost má ve svých zdech. Roku 1969 se Blatného bratranci Janu Šmardovi podařilo zjistit, že a kde jeho příbuzný žije. Navštívil jej spolu s profesorem češtiny a básníkem Vladimírem Bařinou. Blatný po jejich návštěvě, povzbuzen i darovanými básněmi Klementa Bochořáka (viz Klement Bochořák), začal znovu psát. Listy, popsané verši, ukládal do papírové krabice. Roku 1977 spojila svůj osud s Ivanem Blatným anglická zdravotní sestra Frances Meachamová. Stala se jeho pečovatelkou i sekretářkou. Básnický poklad z krabice poslala manželům Škvoreckým do Kanady. Výbor z něj vyšel pod názvem Stará bydliště v 68 Publishers v Torontu roku 1979. Blatného básně z této doby patří k vrcholům české básnické tvorby druhé poloviny 20. století. Vydání knihy povzbudilo Blatného jednak k uspořádání další sbírky, Pomocná škola Bixley (samizdat,1982, v pozměněné podobě u Škvoreckých v Torontu, 1987), jednak k dalšímu psaní, kterému zcela propadl. Pádu komunismu se dožil a stačil ještě po Miss Meachamové poslat Václavu Havlovi děkovný lístek se sdělením, že Anglii už neopustí. Zemřel pět měsíců poté na rozedmu plic. Jeho popel byl o rok později převezen do Brna a uložen na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně spolu s otcovými ostatky. Obsáhlá rukopisná pozůstalost jednoho z největších básnických zjevů naší literatury druhé poloviny 20. století čeká na své komplexní zpracování. Doma vyšla roku 1992 Stará bydliště a o dva roky později Pomocná škola Bixley.

Dne 12. července 2004 byla na Obilním trhu č. 4, v domě kde básník žil, odhalena pamětní deska. Bronzový panel je dílem brněnského výtvarníka Milivoje Husáka.