František Halas

básník, překladatel, editor

3. 10. 1901 Brno - 27. 10. 1949 Praha

Halasův rod pocházel z Kunštátska, kam se také básník rád vracel. Narodil se v brněnském předměstí Husovice. Jeho otec byl zaměstnán v textilce a aktivně se podílel na dělnickém hnutí. Organizoval stávky, v 50. letech vydal tři svazky vzpomínek (např. Máje a prosince). Matka Františkovi zemřela, když mu bylo osm let. Vyučil se v Píšově knihkupectví v Brně (1920 - 1921), angažoval se v levicovém hnutí mládeže. Pracoval jako příručí u knihkupce Kočího, kam chodilo tehdejší literární Brno. František Halas uveřejňoval své první práce v deníku Rovnost, spolu s Bedřichem Václavkem založil v Brně odbočku pražského Devětsilu, podílel se na Wolkrově manifestu Proletářské umění. Do 20. let spadají jeho první básnické pokusy, ovlivněné zejména poetismem a programy Karla Teigeho. Jako úředník Úrazové pojišťovny nastoupil dvouletou vojenskou službu, poté odjel na půl roku do Paříže. Po návratu obtížně hledal zaměstnání, žil u Václavka, s nímž redigoval časopisy Pásmo a Sršatec. Na podzim 1926 získal místo redaktora v pražském nakladatelství Orbis. Spřátelil s Jaroslavem Seifertem, Vítězslavem Nezvalem, Vladimírem Holanem i s katolickým básníkem Janem Zahradníčkem a Josefem Horou. V roce 1927 vyšla Halasova první básnická sbírka Sepie. Jako osobitý výraz poetismu byla přátelsky přijata kolegy a vlídně přivítána i F.X. Šaldou. Další sbírka Kohout plaší smrt (1930) již měla jinou odezvu. Halas se v ní odpoutal od avantgardistického kánonu, objevují se v ní pro básníka typické motivy zániku, smrti, samoty, ticha, vyjádřené (Nezvalem velmi kritizovaným) nemelodickým veršem. V následující sbírce Tvář (1931, věnovaná Josefu Horovi) a o dva roky později připojené sbírce Hořec Halas naopak vytvořil harmonickou milostnou poezii. Roku 1932 dokonce dostal státní cenu (obnos 5 000 Kč obratem věnoval stávkujícím kovodělníkům). Pětidílná litanická báseň Staré ženy (1935) se na jedné straně dočkala rozporných kritik (Arne Novák dokonce napsal: "..ecce poeta", Šalda vyslovil nesouhlas), na druhé straně díky velkému čtenářskému ohlasu šesti po sobě jdoucích vydání. Halas sám se trvale zabýval problémem poslání poezie-má být "čistá", nebo sloužit jako zbraň ve společenských konfliktech. Vnitřní svár se promítl i do sbírky Dokořán (1936), kde se objevují verše o španělské válce (Halas v ní krátce pobyl), básně odkazující na tradiční poezii (Mácha), ale i velká skladba Nikde. Sbírka, která patří ke klenotům české poezie, vyvolala rovněž přijetí i odmítnutí. Ke kritice zleva i zprava přiložil Halas i politické polínko: v březnu 1938 podepsal prohlášení proti moskevským komunistickým procesům a zvěrstvům. Známé jako "trockistický manifest" vyšlo v Kalandrově časopise Proletář, podepsali je i Teige, Holan, Seifert, Toyen, Štýrský, Václav Černý, J. L. Fischer.

Ve stejném roce vychází sbírka Torzo naděje. Obsahuje básně bezprostředně vzniklé pod vlivem událostí pro český národ pohnutého roku 1938 (Praze, Zpěv úzkosti, Mobilisace). Pro svou naléhavou působivost patří k Halasovým nejznámějším textům. Josef Hora o ní napsal: "Až se bude číst po letech, zatají čtenář dech, neboť v ní nalezne všechnu tragiku, všechno nadlidské napětí mysli, všechnu tíhu zkoušky, ale i všechnu mravní odvahu, kterou jsme našli, abychom od sebe odmítli nevěru a zoufání". Halas sám se zapojil do odbojového hnutí, přispíval do ilegálního tisku (Křik koruny české), dlouhé měsíce trávil v Kunštátě, v roce 1942 se před gestapem ukrýval v sanatoriu v Tišnově. Jeho válečná tvorba se vrací k hodnotám minulosti. V roce 1940 vydává báseň v próze Já se tam vrátím, v níž oslavil Kunštátsko, a básnický cyklus Naše paní Božena Němcová. Sbírka Ladění obsahuje básně z let 1937 - 41, svou apelativní poezii, psanou za války pro ilegální tisk i těsně v poválečném období, shrnul do sbírky V řadě (1947). Psal i básně pro děti (Do usínání, Počítadlo), překládal z polské, maďarské a ruské literatury, psal zasvěcené eseje a úvahy o poezii a umění, výtvarné recenze a portréty umělců. Společně s Holanem edičně připravil antologii lidové poezie Láska a smrt.

Bezprostředně po válce se Halas vrhl do veřejné práce. Stal se sekčním šéfem ministerstva informací, odpovídal za vydávání knih. Stává se předsedou Syndikátu čs. spisovatelů, poslancem Prozatímního shromáždění. Znovu se sbližuje s Nezvalem, který má na starosti film. V roce 1947 navštívili společně Sovětský svaz, kde se setkali např. s Borisem Pasternakem. Tato cesta ukončila Halasův poválečný optimismus. Spolu s otcem odmítl praktiky KSČ na její cestě k moci, nesmířil se s poúnorovými praktikami a čistkami, nevstoupil ani do Svazu čs. spisovatelů, nepřidal se k autorům ód na Stalina. To mu samozřejmě vyneslo nepřízeň předních soudruhů, zejména Ladislava Štolla a Václava Kopeckého.
I Nezval, který na Halasově pohřbu 5. 11. 1949 v Kunštátě četl své smuteční básně, útočil o sedm let později na svého přítele na spisovatelské konferenci. Už několik týdnů po smrti byl Halas podroben tvrdé politické kritice, jeho knihy byly vyřazovány z knihoven. Halasova poslední sbírka A co básník? mohla vyjít až v roce 1957. Obsahuje i básníkovo memento a varování - báseň A co básník. Souborné dílo básníka, který patří k nejvýraznějším a nejčtenějším tvůrcům 30. a 40. let a spoluvytvářel podobu a vývoj české lyriky i moderního českého básnictví, bylo souborně vydáno v pěti svazcích v letech 1968 - 83, šestý svazek, obsahující Halasovu korespondenci, vydalo nakladatelství Torst v roce 2001. Město Kunštát Halasovi jako prvnímu udělilo čestné občanství, každý rok v říjnu se zde konají podzimní literární dny, nazvané Halasův Kunštát.

V rodném Brně je po něm pojmenováno náměstí v Lesné.