František Gellner

básník, prozaik, výtvarník, anarchista

19. 6. 1881 Mladá Boleslav- srpen 1914 Halič

Nadaný umělec žil způsobem života, který se vymykal vžitým měšťáckým pravidlům. Ze světa sešel rovněž nezvykle a dodnes je jeho smrt trochu záhadou.

Narodil se v nezámožné židovské obchodnické rodině. Nad otcovým krámem si z bývalého skladiště kravat zřídil studentský pokojík, kde vznikaly jeho první provokativní verše i kresby, jimiž pokryl i stěny místnosti. Vystudoval, ne bez peripetií, gymnázium v Mladé Boleslavi. Pro studentské časopisy psal, překládal básníky (Heine, Goethe) i filozofy, hlavně Nietzscheho. Přitom kreslil i karikatury profesorů, které pány pedagogy pobouřily. Spor urovnal otec Gellner, který se syna veřejně zastal. František uveřejnil svou prvotinu jako patnáctiletý pod příznačným názvem Patnáct lahví koňaku. Četl moderní literární časopisy (Moderní revue, Nový kult), vedl bohémský život, provokoval svými pracemi i chováním. Od časného mládí ostře pociťoval konflikt mezi touhou po čistém životě a lásce a maloměšťáckým pokrytectvím a sociální nespravedlností.

Pokusil se pokračovat ve studiu na vídeňské akademii, vydržel zde však jen dva roky. Stačil složit jen zkoušku z kreslení. Z Vídně poslal na ukázku báseň a kresbu S.K. Neumannovi. Ten je ihned otiskl ve svém Novém kultu a otevřel tak mladému básníkovi cestu do literatury. Gellner přesídlil do Příbrami, na báňskou akademii, kterou ale také nedokončil. Často odtud odjížděl do Neumannovy olšanské vily, kde se setkával s Jaroslavem Haškem, Karlem Tomanem, Marií Majerovou a sblížil se s pražskou předválečnou bohémou. Nevázaným způsobem života si přivodil syfilis, pečlivě se ovšem léčil. Napsal básnické sbírky Po nás ať přijde potopa (1901) a Radosti života (1903). Čím žil, to ve svém díle sebeironicky zachytil – vedle choroby se v jeho verších objevují motivy zastaváren, hospod, alkoholu, prodejné lásky, hluboká deziluze nad společenskou přetvářkou i tón sebevraždy. Posmrtně vyšly Nové verše ( 1919), v prozách Cesta do hor a jiné povídky (1914) se zabýval tématy ze židovského života, v letech 1912 a 1924 vyšla rozsáhlá veršovaná skladba Don Juan. Básník budil obdiv i pohoršení.

V roce 1904 nastoupil Gellner vojenskou službu. Po roce je propuštěn do civilu a odjíždí na výtvarnou akademii do Mnichova. Tam pobyl jen krátce, pak žil až do roku 1908 v Paříži. Kvůli nemoci otce pařížský pobyt nakrátko přerušil, s malou přestávkou v Drážďanech se tam na další dva roky vrátil. Současně toužil i po cestě do Afriky a Ameriky. Ve městě nad Seinou se živil ilustracemi pro francouzské satirické časopisy (Cri de Paris), stýkal se zde s K. Tomanem, Helenou Malířovou i Marií Majerovou, se kterou se sblížil hlouběji, účastnil se anarchistických mítinků. V polovině roku 1911 se vrátil do vlasti. Na přímluvu S.K. Neumanna získal místo v Heinrichových Lidových novinách v Brně, (viz Arnošt Heinrich) zprvu jako karikaturista, později redaktor nedělní přílohy listu Večery. Proslavil se (občas i v negativním slova smyslu) svými fejetony, prózami i satirickými kresbami, v nichž nešetřil ani zemské zákonodárce, dokonce i členy Heinrichovy strany. Sám se účastnil politického života, byl jednatelem Občanského klubu lidové strany pokrokové.

V srpnu 1914 byl odvelen do Mladé Boleslavi a odtud na haličskou frontu, ačkoliv byl nemocen a mohl být služby v armádě zproštěn. Byl údajně ke svému osudu lhostejný. Po názorovém konfliktu s nadřízeným byl v srpnu 1914 přeřazen k oddílu v okolí Grodku, který byl vyslán proti ruským liniím. Octli se v palbě ruského dělostřelectva a velitel nařídil ústup. K smrti unavený Gellner však už neměl sílu, lehl si vedle silnice, zabalil se do pokrývky a čekal na svůj osud. Od 13. září 1914 byl pak u svého pluku prohlášen za nezvěstného.

Nesmírný a provokativní talent Františka Gellnera okouzloval i vyvolával odpor svou poetikou i filozofií. Nepřehlédnutelný básník, jehož dílo zůstalo torzem, se výrazným způsobem zapsal do historie brněnských Lidových novin.

Je po něm pojmenována ulice v Brně – Jundrově.