František Alexandr Zach

vojenský teoretik, srbský generál a zapálený panslavista

1. května 1807, Olomouc - 14. ledna 1892, Brno

Snad málokterý z tvůrců českého národního obrození prožil tak pozoruhodně pestrý život jako srbský generál, rodilý Moravák a původně majitel hostince U Černého orla František Zach. Zach strávil v Brně několik etap svého života, jednak v mládí, potom za doby své služby ve vojenské akademii v Bělehradě, kdy sem jezdil na dovolenou, a od roku 1882 se do Brna vrátil jako penzionovaný generál. Zach byl českým vojenským teoretikem, vojákem působícím v Srbsku a nakonec i generálem srbské armády, což je nevyšší hodnost, jaké kdy kdo v cizí armádě dosáhl. Byl velmi aktivním panslavistou, bojoval v mnoha válkách. V Srbsku je velmi uznáván, v Brně je po něm pojmenována Zachova ulice.

František Zach se narodil 1. května 1807 v Olomouci (některé zdroje chybně uvádějí Brno), do Brna se jeho rodiče přestěhovali brzy po Františkově narození společně s jeho sestrou Amélií. Jejich otec vlastnil penzion U Černého orla v tehdejší Měnínské, dnes Orlí ulici, rodina žila na Baštách. Matka záhy zemřela, Františkův otec se znovu oženil. František studuje německé gymnázium, kde se přátelí s Juliem Urbanem ze Švábenova, který na něj má zásadní vliv, společně čtou Pelcovu kroniku, za doby pobytu Josefa Dobrovského tohoto uznávaného obrozence navštívili, vydali se i do Prahy za Palackým. Navázané kontakty využil Zach krátce po svém odchodu na práva do Vídně v roce 1924, kde se přátelil s českými a moravskými studenty, národní otázka byla mezi nimi jedním z nejdiskutovanějších témat.
O čtyři roky později se Zach vrací do Brna a jako absolvent práv nastupuje na brněnský magistrát na justiční praxi. V roce 1830 se uchyluje na znojemský magistrát, kde ale působí velmi krátce, v témže roce totiž propuká povstání v Polsku, kterého se Zach rozhodl aktivně zúčastnit. Tajně a bez dokladů odjel bojovat, než se ale po peripetiích dostal do Krakova, bylo po boji – Rusové tudy prošli snad pár hodin před jeho příjezdem. Toto gesto sympatií vůči Polákům ovšem stojí Zacha místo, kvůli své snaze zúčastnit se národního odboje ho habsburské úřady odmítají přijmout zpět na magistrát. Zach řeší situaci po svém – emigruje do Francie, kde se zapojí do polského národního hnutí. Domů se může vrátit teprve po pěti letech na přímluvu své sestry Amálie, v odboji ale zůstává. Jezdí do Vídně, kde společně s Riegrem a Uffo Hornem plánují založit tajný spolek na podporu slovanských národů a i když zůstává jen u plánů, je Zachův byt v Brně podroben v roce 1840 policejní kontrole, společně s domem brněnského novináře Jana Ohérala, pravděpodobně na základě skutečností, které prozradil při výslechu F.C. Kampelík zatčený za protirakouské smýšlení.

Krátce po výslechu se Zach vrátil do Francie a v roce 1843 odjel do Bělehradu – tato cesta je pro něj zásadní a ovlivní ho po zbytek života. V Bělehradě vstoupil do tajných služeb, zde se poprvé začala rýsovat jeho dráha agenta a posléze vojáka. Byť bylo místem jeho působení Srbsko, byl v té době ještě tajným polským politickým agentem. Do vlasti se vrátil až na Slovanský sjezd na začátku května revolučního roku 1848. František Zach, přestože nikdy do té doby nebyl zapojený do politických procesů, sepsal na Slovanském sjezdu programové body v duchu austroslavismu, které byly nakonec shromážděním přijaty. Zajímavé je, že přestože moravským rodákem, zastupoval na sjezdu Zach zájmy jihoslovanské národní sekce, jejímž byl místopředsedou. O měsíc později se projevila i jeho statečnost v boji, to když se na barikádách zúčastnil boje proti Windischgrätzově armádě.

Poté, co opustil Prahu, vydal se na vlastní pěst na Slovensko a účastnil se bojů proti maďarským gardistům. Získal zásadní zkušenosti s bojem a strategií, takže když ho odvezli raněného a nemocného na rekonvalescenci do Bělehradu, měl už jasno v tom, co bude dál dělat. Na konci roku 1849 v Bělěehradě zakládá a řídí vojenskou školu, ze které se ihned po vyhlášení branné povinnosti v Srbsku stává centrum odboje. V té době je Zach už podplukovníkem a blízkým přítelem knížete Michala Obrenoviče. Skutečné války se Zach ale dočkal až v závěru svojí vojenské kariéry, v roce 1875, kdy vedl celou armádu do útoku proti Turkům. I přesto, že během svojí vojenské kariéry získal řadu praktických zkušeností zejména v Bosně a Hercegovině (kde byl povýšen na generála), nebyl schopný válku dovést do vítězného konce. V létě 1876 byl raněn a kvůli sněti mu musela být amputována noha, v době rusko- turecké války sice pobýval ve vojenském táboře, ale už se nepodílel na velení. Když v prosinci 1877 Michalův nástupce kníže Milan vyhlásil další tureckou válku, byl Zach jeho pobočníkem, do bojů ale zasáhl jen okrajově. V roce 1883 byl penzionován a vrátil se do Brna, kde se ovšem trvale usadil až po několika cestách do Vídně v roce 1889.

Zach byl člověk složitých osudů. Jako student starobrněnského gymnázia si zásluhou českých spolužáků osvojil lásku k českému jazyku, který však ovládal jen hovorově v moravském dialektu, a k moravské a české zemi, jež byla vždy více jeho vlastí než Srbsko. Byl člověkem velice nadaným a také vzdělaným. Znal mnoho řečí, plynně mluvil německy, francouzsky a srbsky, z němčiny překládal vojenskou literaturu. Zemřel chudý, jeho poslední etapu života v Brně připomíná jen pamětní deska v ulici Bašty číslo popisné 4.