Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

Josef Dobrovský

Josef Dobrovský

vědec, filozof, historik, zakladatel slavistiky
 

18. 8. 1753 Ďarmoty (Balassagyarmat, Maďarsko) – 6. 1. 1829 Brno

Přezdívku "Modrý abbé" získal, protože s oblibou nosil jednoduchý modrý oděv. Jeho příjmení znělo správně Doubravský. Otec Jakub byl voják ze Solnice u Rychnova nad Kněžnou, sloužil však jako strážmistr před uherským Rábem (dnes Györ). Zápis o narození jeho syna do matriky i křestního listu úředníci zřejmě zkomolili. Otcův pluk byl krátce nato přeložen do Horšovského Týna. Jakub Doubravský brzy zemřel a matka se podruhé provdala za Němce. Rodinné i městské prostředí, ve kterém malý Josef vyrůstal, bylo jazykově německé. Do školy chodil k augustiniánům v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, česky se naučil až na tamním a pak na vynikajícím jezuitském gymnáziu v Klatovech. Následovala filozofická studia na univerzitě v Praze, kde titul magistra získal s vůbec nejlepším prospěchem v roce 1771. Po ročním studiu teologie v Praze se Josef Dobrovský stal novicem jezuitského řádu v Brně. Po zrušení řádu (1773) se vrátil ke studiu teologie do Prahy, které završil r. 1776 jáhenstvím. Na kněze se dal vysvětit až o deset let později v souvislosti s pověřením funkcí vicerektora a později rektora generálního semináře na Hradisku u Olomouce (1787 –1790). Po smrti Josefa II. byly semináře zrušeny, Josef Dobrovský byl v 37 letech penzionován a vrátil se do mecenášské péče hraběcí rodiny Nosticů v Praze. Tam již od roku 1776 až do svého rektorského jmenování působil jako učitel a vychovatel čtyř hraběcích synů. Nosticovskému domu, který mu zajistil živobytí i přídavek k penzi, zůstal věrný až do smrti jako učitel, učený rádce a společník, považovaný vlastně za člena rodiny. Tam se Dobrovskému již v mládí otevřela cesta ke společenským kontaktům, intelektuálním debatám, hlavně však ke knihovnám, archivům a dalšímu bohatému studijnímu materiálu, který jeho geniální mozek beze zbytku využíval. Dobrovský byl polyglot, uměl tucet jazyků, zabýval se fyzikou i matematikou, archeologií i botanikou. Z bohatého rejstříku zájmů se tři témata stala jeho prioritami: české dějiny, český jazyk a česká literatura. Paradoxem zůstává, že svá stěžejní díla psal latinsky nebo německy. První vědeckou prací, kterou oslovil (a popudil) naši vědeckou veřejnost, byla rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia sv. Marka, který dostal darem Karel IV. a považovaný za vzácnou relikvii, není originál, ale opis z 9. století. Vyhraněným osvícenským kriticismem jsou vedeny i další historické studie Dobrovského (např. O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách). V letech 1779 – 87 vydával literární časopisy (Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780, Literární magazín Čech a Moravy). Informoval v nich o vědeckém a kulturním dění v Čechách a na Moravě. Vystupoval jako důsledný obhájce svobody myšlení, vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Podstatně přispěl k rozvoji osvícenského racionalismu a kriticismu v českých zemích. Jako bořitel nedoložených mýtů a legend, předsudků a církevních dogmat se často také dostával do sporů a polemik (např. o Jana Nepomuckého). Zůstal však věřícím člověkem. Na slavnostním zasedání Královské české společnosti nauk dne 25. září 1791 (za účasti císaře Leopolda II.) vystoupil Dobrovský s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů domu rakouskému, současně však vyslovil jazykové požadavky českých vlastenců s poukazem na sílu, kterou v monarchii představuje slovanský živel. Dobrovského projev vyšel německy i česky tiskem. Z učeného osvícence se rázem stal národní buditel. V letech 1791 – 1822 pak napsal řadu významných prací, které rozhodujícím způsobem ovlivnily vývoj české historiografie, dějin české literatury, české jazykovědy a slavistiky. V letech 1802 - 23 vydal cyklus pojednání Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury (1792), podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury vyšly v roce 1818. De facto tak založil naši literární historii. Jako nikdo jiný se zasloužil o český jazyk dílem, které založilo normu pro příští spisovou češtinu, Zevrubnou mluvnicí jazyka českého (1809). Otevřel bránu takřka už neexistující české poezii vytyčením jejího prozodického principu (postaveném na přízvuku). Začal budovat mohutný česko-německý slovník (1802, I. a II. díl). Dá se říci, že zastavil krizi češtiny a přivedl ji na práh nového rozkvětu. Otevřel cestu Jungmannově generaci, pro kterou zvelebení a modernizace českého jazyka byly stěžejním programem, i když se s ní dostal do sporů o pravost Rukopisů. Monumentálním dílem z oboru slavistiky je Dobrovského latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského (1822). Josef Dobrovský byl jediným nearistokratickým členem zakládajícího výboru Vlasteneckého (dnešního Národního) muzea v Praze.

Geniální učenec a polyglot Dobrovský zaplatil se své průkopnické titánské dílo v soukromém životě. Zůstal osamělý, trpěl psychickou nerovnováhou, která se začala projevovat už ve středních letech a v pozdním věku se projevovala maniakálními stavy. Špičkový vědec programově (s výjimkou čtyřletého rektorského působení) odmítal veřejnou akademickou kariéru a dal přednost svobodnému bádání v závětří Nosticovského domu. Brno navštívil několikrát, pobýval zde za svého noviciátu, poslední cesta se mu však stala osudnou. V prosinci 1828 se vracel z Vídně, kde byl na audienci u císaře. Ubytoval se u Milosrdných bratří. Odmítl kočár a v sychravém počasí chodil pěšky po městě. Onemocněl, a i když ještě 25. prosince v kapli u Milosrdných bratří sloužil mši, na Nový rok musel ulehnout a už z lože nevstal.

Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození. Jak napsal T. G. Masaryk, byl prvním světovým Čechem naší doby. V jeho nekrologu napsal F. L. Čelakovský: “ Jméno jeho stojí a bude v paměti slovanských národů po věky státi.“

Poslední chvíle života Josefa Dobrovského připomíná pamětní deska na budově kláštera Milosrdných bratří na Vídeňské ulici. Je po něm pojmenována ulice v Brně-Králově Poli a koncertní síň v areálu nemocnice Milosrdných bratří.


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design