Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

Hugo Vavrečka

Hugo Vavrečka

novinář, diplomat, politik, národohospodář, sběratel
 

22. 2. 1880 Ostrava – 9. 8. 1952 Brno

Hugo Vavrečka, dědeček prezidenta České republiky Václava Havla, byl výraznou českou kulturní a politickou osobností první poloviny 20. století. Narodil se v nezámožné rodině důlního zřízence na šachtě hraběte Salma. Otec Vavrečka měl na starosti i hornickou kapli, ve které malý Hugo zažil jako zvoník první úspěchy. Vystudoval ostravskou reálku, na brněnské technice si pak vybral tehdy velmi perspektivní obor, elektrotechniku v kombinaci se strojnictvím. Po absolutoriu se před čerstvým inženýrem otevírala slibná kariéra, byl již autorem několika odborných pojednání a patentů. Rozhodl se však pro jinou dráhu. Už za studií přispíval do brněnských Lidových novin a v roce 1906 se stal národohospodářským redaktorem listu. Měl však mnohem širší novinářský a literární záběr, pod pseudonymem Hugo Vavris uveřejnil během 6 let množství povídek, humorných příběhů, dramatických scének. V mnoha z nich se vrátil do krajiny svého dětství a psal je v lašském nářečí. Z té doby pochází i humorný „detektivní“ příběh František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Ve filmovém zpracování jej proslavil Vlasta Burian. Vavrečka se však ostrým kritickým perem vyjadřoval i k soudobé politické scéně. Sám se přikláněl k realistům, seznámil se osobně s Tomášem Garriguem Masarykem a přispíval do jeho revue Čas. V roce 1912, za tzv. první balkánské války, ho redakce vyslala jako válečného zpravodaje na Balkán.

Po návratu do vlasti se zdálo, že Vavrečkův život vplul do klidnějších vod. S manželkou Josefou (roz. Kolbingerovou) se v únoru 1913 radovali z narození dcerky Boženy. O dva roky později přibyl syn Ivan. Rodinnou pohodu však přerušila první světová válka. Hugo Vavrečka byl povolán do Terstu ke službě u válečného námořnictva. Udržoval odtud styky s českými politiky i domácím odbojem. Když se na sklonku války Terst ocitl na „území nikoho“ v obrovském chaosu a hrozily násilnosti a rabování, zorganizoval schopný a energický Vavrečka skupinu českých a chorvatských důstojníků, která zavedla pořádek a iniciovala převzetí města. Vavrečka pak načas zastával úřad konzula v Terstu. Po vzniku Československa byl jako národohospodářský expert členem delegace Československé republiky na mírových jednáních v Paříži (1919-1920). Po návratu mu Edvard Beneš nabídl místo v diplomatických službách. Vavrečka přijal a v letech 1920-22 byl naším generálním konzulem v Hamburku. V roce 1922 přešel jako první řádný československý vyslanec v Maďarsku do Budapešti. To už byl zkušeným a kultivovaným diplomatem. Sžil se s maďarskou metropolí a získal si zde pro svou inteligenci, šarm a srdečnost značnou oblibu, což napomohlo navázání normálních vztahů s dosud nepřátelským sousedem. Seznamoval se s maďarskou kulturou a způsobem života, v té době pravděpodobně vznikla i jeho koncepce ekonomické a politické spolupráce podunajských států. V roce 1926 dostal Vavrečka další příležitost, když převzal vedení československé ambasády ve Vídni. Aktivity nového československého velvyslance, jeho pozitivní vlastnosti a zejména národohospodářský rozhled nemálo přispěly ke sblížení ČSR a Rakouska, došlo k uzavření celních a obchodních jednání a dalších aktů. Vavrečka pečoval i o naše krajanské hnutí v Rakousku, zejména o rozvoj čs. menšinového školství a
o Spolek Komenský. Podílel se i na budování středoevropské hospodářské společnosti a pražské odbočky tohoto významného sboru ekonomických expertů. Živého styku s rakouskými kulturními institucemi využíval i k propagaci české kultury (koncert Českého kvarteta k Beethovenovu výročí apod.).

Když v roce 1932 Vídeň opouštěl, připravily mu diplomatické a krajanské kruhy dojemné rozloučení. Byl to však rok, který přinesl obrat ve Vavrečkově diplomatické kariéře. Jeho snahy o středoevropskou hospodářskou integraci narážely jak na domácí orientaci na Francii, tak na narůstající všeobecnou hospodářskou krizi. K tomu se přidala v Rakousku akceptovaná nacistická expanze, jíž se Vavrečka oprávněně obával. Diplomacii opustil a přijal nabídku svého dlouholetého přítele Tomáše Bati, aby uplatnil své zkušenosti a schopnosti ve funkci ředitele provozů jeho zlínských závodů, tehdy největšího obuvnického koncernu na světě. Nastoupil 1. července 1932, krátce nato, 12. července 1932, zahynul Tomáš Baťa při letecké havárii. Hugo Vavrečka se stal jedním ze dvou hlavních spolupracovníků Tomášova nevlastního bratra Jana. Vztahy obou mužů byly od počátku napjaté, ambiciózní Jan si byl vědom lidské i odborné převahy svého ředitele, bez jeho služeb se však nemohl obejít. Vavrečka mohl ve Zlíně realizovat své představy o fungování závodů, ale působil v širších rovinách národohospodářského života, přednášel, publikoval prosazoval teorii budování středoevropské (i širší) mezinárodní ekonomické integrace. Zúčastňoval se mezinárodních konferencí, na nichž zastupoval československé průmyslové kruhy, navazoval nové kontakty. Za podpory tehdejšího premiéra Milana Hodži vedl hospodářské ústředí států tzv. Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a dosáhl uzavření mnoha důležitých úmluv. Vedle toho přispěl k tomu, že v letech 1932 – 1939 se Zlín stal duchovním centrem, kam zajížděly přední osobnosti intelektuálního života Prahy a Brna. Na realizaci jeho vizí bylo však už pozdě. Ještě v v roce 1938 byl Vavrečka komisařem úspěšné československé účasti na světové výstavě v New Yorku, v září téhož roku jej prezident Beneš jmenoval ministrem propagandy, ale Československo zakrátko kapitulovalo před mnichovským diktátem.

Vavrečka se stáhl z politické scény, zůstal jenom místopředsedou Ústředního svazu československého průmyslu. Po odchodu obou Baťů do zahraničí a generálního ředitele závodů Dominika Čipery do ministerského křesla v první protektorátní vládě na něm zůstala celá odpovědnost za chod koncernu a jeho čestné přežití. Firma organizovala pomoc lidem pronásledovaným okupací (mj. i Janu Werichovi), zajišťovala jim práci v továrnách, pomáhala finančně z Baťova podpůrného fondu. Zlín byl v riskantních a obtížných podmínkách také střediskem výzkumu a vynálezů ( např. silonové vlákno Otto Wichterleho), v závěru války, kdy se do podniku vrátil i D. Čipera, poskytovaly závody nemalé částky na podporu odboje a partyzánského hnutí. Ještě během války svolal Vavrečka do Zlína na dvacet představitelů předválečného kulturního a univerzitního života k plánování poválečné obnovy v této oblasti. Světlé stránky do Vavrečkova života přinášely prázdninové pobyty vnuků, Ivana a Václava Havlových, ve Zlíně (Božena Vavrečková se v polovině 30. let provdala za inženýra Václava M. Havla). Vytvořil se mezi nimi vzácný harmonický vztah, který v mnohém předurčil názorovou orientaci a životní postoje obou vnuků.

Po válce byli Vavrečka i Čipera za své aktivity na podporu odboje náležitě „odměněni“. Byli násilně penzionováni a dokonce obviněni ze spolupráce s nacisty a postaveni před lidový soud. Byli samozřejmě očištěni a dostalo se jim i satisfakce. Přišel však únor 1948. Čipera emigroval na Západ, Vavrečku zachránila před komunistickým kriminálem vážná choroba. Jako soukromník se pak pohyboval mezi Moravou a Prahou, psal ekonomické úvahy, studoval a překládal až do konce života, který ukončil opakovaný srdeční atak.

Do bohatého rejstříku činností Hugo Vavrečky patří méně známá, ale důležitá záliba. Byl milovníkem umění a vášnivým sběratelem keramiky, hlavně habánské a holíčské fajánse. Seznámil se s ní zřejmě už v dobách studií, kdy ho zaujala na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895. I v Budapešti měl možnost poznat muzejní sbírky, bohaté hlavně na keramiku. Šlo nejen o celoživotní zálibu, Vavrečka zachránil před rozvezením do světa vzácné památky z území Čech, Moravy a Slovenska. Do dnešní podoby, kdy čítá cca 300 kusů, byla sbírka soustředěna v letech 1920 – 1940. Představuje mimořádný celek nesmírné kulturní a historické hodnoty. Po otcově smrti uložila Vavrečkova dcera celou sbírku jako depozit do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, odkud přešla do majetku Národní galerie. Právoplatným dědicům byla převedena v roce 1991, ti ji však ponechali v péči UPM v Praze.
Hugo Vavrečka, všestranná osobnost, obdařená mimořádným charismatem, své schopnosti a energii zcela vložil do služeb vlasti. Významná kapitola jeho života, činnost v Lidových novinách, je spojena s naším městem.


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design