Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

František Sušil

František Sušil

vlastenecký kněz, spisovatel a sběratel moravských lidových písní, pedagog
 

14. 6. 1804 Rousínov u Vyškova – 21. 5. 1868 Bystřice pod Hostýnem

Budoucí všestranně vzdělaný duchovní, básník a zanícený vlastenec se narodil v rodině hostinského. První tři ročníky gymnázia studoval soukromě u svého strýce, kaplana Františka Pospíšila, který také mladého synovce přivedl k národnímu uvědomění. V letech 1819 – 1822 pokračoval mladý Sušila na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, potom studoval bohosloví na filozofii v Brně. Vynikal v latině a řečtině, věnoval se i moderním jazykům (italština, francouzština, angličtina), ze slovanských jazyků se zabýval polštinou a ruštinou. Od mládí také pěstoval hudbu-hrál na klavír a flétnu. V roce 1827 byl vysvěcen, působil pak jako kaplan v Olbramovicích u Moravského Krumlova (1827 – 1836) a krátce v Komárově, dnešní části Brna. V roce 1837 byl jmenován profesorem na bohosloveckém ústavu v Brně. Psal teologické spisy, básně, překládal, přednášel. Zapůsobil svým vzděláním i opravdovým nadšením na řadu svých studentů, kteří pak tvořili tzv. družinu Sušilovu.

František Sušil se stal vůdčí postavou buditelského hnutí na Moravě mezi moravskými kněžími. Byl přesvědčeným a neúnavným propagátorem cyrilometodějské tradice. V padesátých a šedesátých letech 19. století byl autoritou katolického národního hnutí, v němž se spojovalo národní cítění s církví, vycházelo z cyrilometodějské myšlenky a směřovalo k posílení slovenského povědomí. Sušil se podílel na práci Ústřední katolické jednoty (od 1848), dal podnět k založení časopisu Hlas Jednoty katolické (1849) a vydavatelského spolku Dědictví cyrilometodějské. Ve vlastní literární tvorbě obsáhl poezii (Básně, 1847; Růže a trní, 1851) díla teologická (Spisy svatých otců apoštolských, 1837; český překlad a obsáhlý výklad Nového zákona. Pracoval na něm skoro 30 let, dílo pak vycházelo v letech 1863 – 1872). Chystal i vlastní kancionál, pořizoval překlady (řecké a latinské zpěvy – Hymny církevní, 1846; Antologie z Ovidia, Catulla, Propertia a Muséa, 1861; překlady jihoslovanských a ruských lidových písní). Největší zásluhy si však František Sušil získal monumentálním dílem, Moravskými národními písněmi. Jejich sběrem v terénu se zabýval tři desítky let, hlavně o prázdninách. Vycházely ve třech časových údobích. První díl (1835) obsahoval písně z Rousínova a okolí, ve druhé polovině 30. let se Sušil rozhodl sbírat písně z celé Moravy (za pomoci zasilatelů, 1840). Do definitivního souboru (1853 – 60) zařadil jen ty písně, které sám zapsal nebo si je dodatečně ověřil. Sbírka „Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými“ obsahuje 2361 písní hlavně ze Slovácka, ale také Valašska, Lašska, Hané i Brněnska. Sušil sice záměrně vynechal nebo pozměnil některé texty, které neodpovídaly jeho morálním zásadám, přesto znamená jeho metoda pokrok v etnografii. oboru. Jeho přístup již není pouze vlastenecký a estetický, ale postupně uplatňuje odborná hlediska. Zaznamenává různé varianty, místo sběru apod. Jeho hudební průprava mu umožnila, aby jako první zachytil zároveň s textem i nápěvy moravských písní. Sušilova sbírka se stala základní oporou pro další národopisnou sběratelskou činnost, ale byla také inspiračním zdrojem našich skladatelů (Leoš Janáček, Antonín Dvořák, Pavel Křížkovský). Sušilova činnost v této oblasti na Moravě se dá srovnat s prací Karla Jaromíra Erbena v Čechách. Sušil měl i stálý okruh přátel a pokračovatelů. Na jeho podnět zaznamenal Beneš Metod Kulda Moravské národní pohádky z okolí rožnovského (1854). Sušil byl členem sboru archivních korespondentů (ustaven 1858), který se měl starat o archiválie, roztroušené po Moravě, iniciovat zakládání kronik a obecních knihoven. Sušilovy slovanské, buditelské a vědecké zásluhy byly oceněny udělením ruského řádu sv. Anny II. stupně (1863), čestného kanovnictví brněnské kapituly (1864) a čestným doktorátem bohosloví na vídeňské univerzitě (1865).

Sušil při tak velkém rozsahu své práce nevynikal silnou tělesnou konstitucí. Měl potíže se zrakem, trpěl revmatismem. Zemřel na plicní chorobu. Byl z Bystřice pod Hostýnem převezen do Brna a pochován na Ústředním hřbitově. Je po něm pojmenována ulici v centru města Brna, vedle vchodu do minoritského kostela, na Minoritské ulici č. 1, kde bydlel, je umístěna pamětní deska s jeho portrétem (J. Axmann, 1929).


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design