Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

František Weyr

František Weyr

právník, právní filozof, státovědec a statistik
 

25. 4. 1879 Vídeň – 29. 6. 1951 Brno

Františkem Weyrem pokračovala ve třetí generaci učitelská „dynastie“ Weyrů. Děd František byl středoškolským profesorem matematiky v Praze, strýc Eduard, významný matematik, byl profesorem na české technice v Praze, otec Emil, též vynikající matematik, byl již ve 23 letech (1871) profesorem na pražské technice a od roku1875 řádným profesorem matematiky na vídeňské univerzitě a členem vídeňské Akademie věd. Vnuk František, kterým se zabýváme, navázal na rodinnou tradici, byť v jiném oboru. Vyrůstal se sourozenci Marií a Jindřichem ve Vídni, v mimořádně harmonickém a kultivovaném rodinném prostředí (matka pocházela z bohaté brněnské stavitelské rodiny Wanieků). Děti byly přirozeně vychovávány dvojjazyčně, byly však vedeny k uvědomělému českému vlasteneckému cítění. Když bylo Františkovi 15 let, otec, kterého velmi miloval, zemřel. Matka se v roce 1898 provdala znovu. Vzala si rodinného přítele Jaroslava Sobičku, ředitele pražského Akademického gymnázia. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde František dokončil gymnaziální studia a roku 1899 se zapsal na Právnickou fakultu české Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Měl opět štěstí na harmonické rodinné zázemí, kde se pěstovala četba, hudba, navštěvovalo divadlo. Po absolutoriu (1903) nastoupil mladý právník jako konceptní praktikant u dolnorakouského místodržitelství ve Vídni, později u Ústřední statistické komise na ministerstvu kultu a vyučování. V rakouské státní správě působil až do roku 1909, kdy dal před úřednickou kariérou přednost vědecké činnosti. Vrátil se do Prahy, kde se stal soukromým docentem na pražské české univerzitě a současně nastoupil jako koncipista v Zemské statistické kanceláři. Se svými kolegy na univerzitě se však odborně rozcházel a tak v roce 1912 využil nabídky Karla Engliše (viz Karel Engliš) a odešel na českou techniku do Brna jako mimořádný profesor právních věd. Tato vysoká škola byla tehdy jediným českým vysokoškolským učilištěm na Moravě a poskytovala útočiště i některým oborům spíše univerzitního charakteru. Tehdy se také zrodilo celoživotní přátelství Františka Weyra a Karla Engliše.

V roce 1912 se František také oženil s učitelkou Helenou Markesovou. Manželství bylo velmi šťastné, ale bohužel bezdětné. Weyrovi si našli byt nejprve v Černopolní, později ve Špilberské ulici (dnes Pellicova), později si postavili vilku v Masarykově čtvrti. Manželé se postupně včlenili do brněnského společenského a kulturního života. František byl členem Filharmonické Besedy brněnské, založil vlastní smyčcové kvarteto, přátelil se s Českým kvartetem, byl předsedou Družstva Národního divadla v Brně (pozdější divadelní Kuratorium), oba Weyrovi pěstovali tenis. Po převratu v roce 1918 se František Weyr stal poslancem revolučního Národního shromáždění, kde zasedal v ústavním výboru a významně se podílel na vypracování ústavy nově vzniklého státu a budování jeho právního řádu. Působil rovněž v obecní správě města Brna, byl členem komise, která převzala správu města od ryze německé reprezentace. V letech 1924 – 28 zasedal v městském zastupitelstvu i městské radě v Brně. V Národním shromáždění se mimo jiné zasadil o zřízení brněnské hudební konzervatoře . V roce 1919 stál u založení Masarykovy univerzity v Brně a byl zvolen prvním děkanem její právnické fakulty. Na ní pak působil téměř tři desítky let jako řádný profesor ústavního práva a stal se zakladatelskou osobností tzv. normativní školy právní. To bylo v té době revoluční učení, které zavrhuje základní teorii tradiční právní nauky o rozdělení práva mezi soukromé a veřejné. Weyr se brzy proslavil jako jeden z vůdčích právních teoretiků dvacátých až čtyřicátých let. Zabýval se ústavním právem, filozofií práva i právním postavením politických stran. Ve studijním roce 1923/24 byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity. Po deset let (1919 – 1929) stál v čele Státního úřadu statistického, účastnil se mnoha mezinárodních právnických kongresů a konferencí. Publikoval na třicet knižních děl (Československé právo správní, Problém správy v demokracii, Soubor československého práva státního, Úprava právního postavení politických stran, Teorie práva, Ústavní listina Československé republiky aj.). Redigoval Časopis pro právní a státní vědu, s kolegou Englišem vydával Sbírku časopisů právnických a národohospodářských, s přítelem Hansem Kelsenem založil mezinárodní vědecký časopis Revue internationale de la théorie du droit, byl spoluvydavatelem několikasvazkového Slovníku veřejného práva československého. Nepřeberné množství příspěvků napsal pro Heinrichovy brněnské Lidové noviny (viz Arnošt Heinrich). S šéfredaktorem ho pojilo celoživotní přátelství.

Druhou světovou válku prožil František Weyr v Praze. Po válce se vrátil na Masarykovu univerzitu, v roce 1946 se o něm uvažovalo i jako o možném ministrovi školství. V dubnu 1947 byli Weyr a Engliš jmenováni čestnými doktory MU. Po únoru 1948 byli oba z univerzity vyhozeni. Tehdy začal Frentišek Weyr psát poslední díl svých Pamětí, z nichž první dva vznikly za války v Praze. Zemřel dřív, než práci dokončil. Dílo vyšlo v brněnském nakladatelství Atlantis.

Zdeněk Neubauer napsal ve sborníku k Weyrovým šedesátinám: “Muž, který velmi vysoko klade přátelství, charakternost a korektnost. Muž někdy až dětsky jemný, citlivý a soucitný, ale současně přímočarý a nekompromisní tam, kde jde o vědeckou pravdu, logiku, vkus a slušnost.“


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design