Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

Vojtěch Štolfa

Vojtěch Štolfa

výtvarník, scénograf
 

12. 12. 1921 Kojetín – 4. 9. 2002 Brno

Otec Antonín Štolfa byl malířem pokojů, v Kojetíně vlastnil malou firmu. V té se vyučil i syn Vojtěch. V hanáckém městečku kvetl v té době čilý spolkový život. Společenský Antonín se ho nadšeně zúčastňoval. K ochotnickému divadlu přivedl i svého synka. Vojtěch se tak již v útlém věku setkal se světem divadla, který se mu později stal osudem. V srpnu 1939 byl Vojtěch Štolfa přijat na právě založenou Školu umění ve Zlíně, po absolutoriu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve třídě profesora Josefa Kaplického. Renesanční osobnost pedagoga ovlivnila styl, názory a budoucí zaměření mladého výtvarníka. K tomu se přidala i spolupráce se scénografem Janem Sládkem, šéfem výpravy v Realistickém divadle, jehož nepovinný předmět Štolfa také navštěvoval. Na absolutorium VŠUP navázala půlroční stáž na Akademii výtvarných umění v Sofii. Za pražských studií se Vojtěch Štolfa spřátelil s Konrádem Babrajem. V říjnu 1950 uposlechl jeho výzvy a přišel do Brna, s nímž pak spojil svůj profesní i soukromý život. Sblížil se s řadou brněnských umělců (Oldřich Mikulášek, Josef Kainar, Jan Skácel, Jan Trefulka). V roce 1953 převzal ateliér po Františku Foltýnovi nad bývalou kavárnou Opera na Divadelní ulici. O tři roky později se oženil, s manželkou Evou měli syna Petra a dceru Evu.

Jako scénický výtvarník se Vojtěch Štolfa uvedl na jevišti Státního divadla v Brně již v lednu 1951 úpravou Tylovy Fidlovačky. Po deseti letech externí spolupráce se stal stálým scénografem Státního divadla v Brně, v letech 1962 -1986, do odchodu do penze, působil jako hlavní výtvarník této scény. Výtvarně zpracoval na dvě stovky inscenací českého i světového repertoáru, děl klasických i současných. Věnoval se všem divadelním žánrům, i když během let se mu bližšími staly opera a balet. Scény ke Zlatému kohoutku Nikolaje Rimského-Korsakova (1972) a k Borodinově Knížeti Igorovi (1973) patří k tomu nejlepšímu, co bylo na našich jevištích v této oblasti uvedeno. Štolfa úspěšně pronikl i do světa soudobé opery a hudby, dokázal se vyrovnat s nároky na vynalézavý a netradiční scénický přístup (Iša Krejčí: Pozdvižení v Efesu, 1968, Artur Honegger: Jana z Arku na hranici, 1969). Plodnou etapu jeho tvorby představuje spolupráce s výraznou činoherní režisérskou osobností, Milošem Hynštem. Série jejich společných inscenací vyvrcholila ztvárněním Dürenmattova dramatu Play Strindberg (1968), které patří k nejlepším strindbergovským úpravám u nás.

Vojtěcha Štolfu brzy zvali ke spolupráci i přední choreografové, kteří si cenili jeho smyslu pro dekorativní cítění scény a umění vytvořit harmonický rámec pro baletní projev. Prostá a přitom neobyčejně působivá scéna k baletu Maurice Ravela Dafnis a Chloé byla jedním z důvodů uvedení tohoto představení ke slavnostnímu otevření Janáčkova divadla v Brně v roce 1965. Líbezná scéna ke Špalíčku Bohuslava Martinů přispěla zase k volbě tohoto díla jako jedné z inscenací ke znovuotevření Národního divadla v Praze v roce 1973. Maximálního uměleckého účinku za použití jednoduchých prostředků dosáhl Vojtěch Štolfa i při ztvárnění scény k baletnímu provedení Slovanských tanců Antonína Dvořáka (1972). Určujícím principem Štolfových výprav byla priorita herce na jevišti a důsledné respektování výtvarné atmosféry doby, v níž se dramatický příběh odehrává. Scénografická tvorba Vojtěcha Štolfy se představila i na řadě domácích a zahraničních výstav a došla mnohokrát veřejného ocenění. S prací pro divadelní jeviště se rozloučil výpravou pro Čajkovského Labutí jezero (premiéra 13. l l. 1987 v Janáčkově divadle) a již se k ní nevrátil.

Základem celého rozsáhlého díla Vojtěcha Štolfy bylo jeho mimořádné kreslířské nadání, které se promítlo i do jeho scénografické tvorby. První výstavu kreseb měl již v roce 1954 v brněnském Domě umění. Po odchodu z divadla se intenzivně věnoval umělecké a vědecké ilustraci. Navázal na spolupráci s českými botaniky (Kvety Tatier, 1961, Trávy, 1977) a připravil s nimi řadu nádherných publikací o naší přírodě (Trávy a obilí, 1993, Teplomilná květena jižní Moravy, 1996, Mohelenská step, 1998, Květnice a příroda Tišnovska, 1999, Květy Moravského Krasu, 2000). Jednou z posledních prací byla ilustrace básní v próze Jakuba Demla Moji přátelé (2000). Štolfa se věnoval i olejomalbě, zabýval se portrétem, jeho nejvlastnější doménou však byly scénografie a kresba. Věnoval se i grafickému designu, upravil mnohé katalogy, sborníky a knihy. V letech 1964 – 92 graficky upravoval a ilustroval divadelní časopis Program. Zvláštní kategorii Štolfova díla představuje jeho spolupráce s architekty. Vytvářel výzdobné prvky pro moderní interiéry škol a veřejných budov (školy Janouškova a Botanická, obřadní síň Brno III, hotel Slavia, rotunda pavilonu A na brněnském výstavišti).

Tvorba Vojtěcha Štolfy se stala trvalou součástí naší výtvarné, zejména divadelní kultury, do níž se zapsala výrazným charakteristickým způsobem.


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design