Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

Robert Musil

Robert Musil

spisovatel, filozof, dramatik
 

6. 11. 1880 Klagenfurt – 15. 4. 1942 Ženeva

Prozaik, jehož význam je dnes srovnáván s Franzem Kafkou, byl u nás dlouho nepříliš známým autorem. V Brně se nenarodil, ale prožil zde přes deset let dětství a dospívání, a do bytu svých rodičů na Jaselské 10 se vracel až do jejich smrti v roce 1924. Z otcovy linie měla ostatně rodina moravské kořeny, Robertův pradědeček byl chalupníkem v Rychtářově u Vyškova, dědeček Matthias se vypracoval na úspěšného vojenského lékaře, později (možná díky věnu manželky) koupil prosperující statek u Štýrského Hradce. Strýc Rudolf to dotáhl až na polního maršála a císař František Josef I. jej povýšil do šlechtického stavu. Z této větve pochází i známý orientalista, cestovatel a diplomat Alois Musil. Ostatní mužská část rodiny v této generaci zastávala úřednická a inženýrská povolání. Musilové patřili k loajálním a solidním státním zaměstnancům, oporám monarchie. Matka Hermína, rozená Bergauerová, byla vnučkou projektanta a vedoucího stavby první koňské dráhy na trati České Budějovice-Linec. Alfreda Musila si vzala v roce 1874. Otcova rodina přinesla budoucímu literátovi cílevědomost, píli a houževnatost, matčiným vkladem byly temperament a senzitivita. Rodinné ovzduší rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj příštího spisovatele. Otec Alfred byl původně inženýrem v klagenfurtské továrně, pak středoškolským učitelem a ředitelem (Chomutov, Steyr), roku 1890 byl jmenován profesorem německé techniky v Brně (1897 /98 i rektorem). V roce 1917 se dočkal k kýženého šlechtického titulu, který syn nikdy nepoužíval (spíše někdy uměleckého pseudonymu Matthias von Rychtarschow). Do brněnského domu se s Musilovými přistěhoval i matčin intimní přítel z Chomutova Heinrich Reiter. V hmotně dobře zajištěném, ale chladném a bizarním prostředí tohoto manželského trojúhelníku vyrůstal Robert jako osamělé, do vlastního světa uzavřené dítě. Otce si nevážil pro jeho loajalitu ke zkostnatělé monarchii, matku miloval i kriticky soudil. Na národní škole ve Steyru a později na reálce v Eliščině třídě (1891- 92, dnes budova magistrátu na Husově ulici) patřil k nejlepším, ale i nejvýbušnějším žákům, který si nenechal nic líbit ani od starších a silnějších spolužáků. Sám se sportem udržoval v dobré kondici. Následovala nižší vojenská reálná škola v Eisenstadtu (1892-83) a vyšší vojenská reálná škola v Hranicích na Moravě (1894-97). Volbu škol ovlivnila kariéra strýce Rudolfa i snaha Alfreda Musila, aby se syn co nejdříve živil sám s perspektivou zajištěné budoucnosti. Sám Robert chtěl co nejdříve „nosit dlouhé kalhoty“. Kasárenský až trestanecký dril c. a k. rakouské kadetky i její otřesné podmínky popsal Robert Musil ve své prvotině Zmatky chovance Törlesse (1906). Psát začal už mnohem dříve v Brně a do tohoto období spadají i jeho první (nepříliš úspěšné) pokusy své práce publikovat. Na vojenské škole také náruživě četl- Nietzscheho, Baudelaira, Emersona, Dostojevského, Maeterlincka. V roce 1817 se zapsal na vídeňskou Technickou vojenskou akademii, z ní přestoupil na civilní techniku v Brně. Ukončil ji s výborným prospěchem v roce 1901. Publikoval i odborné statě. Po jednoroční přetržce ( vojenská služba) odchází jako asistent na Vysokou školu technickou ve Stuttgartu. Bere sebou i svou milenku Hermínu Dietzovou, předobraz ústřední postavy povídky Tonka. Složitý vztah končí smrtí Hermíny (1907). Musil však nepokračuje ve slibně započaté vědecké dráze, ale na berlínské univerzitě se věnuje studiu filozofie, logiky a experimentální psychologie. Svou disertační práci věnuje noetice chrlického rodáka, filozofa a fyzika Ernsta Macha (viz Ernst Mach). Do Brna se Musil vrátil v roce 1904 aby složil na německém gymnáziu maturitní zkoušku, nutnou k přijetí na univerzitu. Po doktorátu (1908) se definitivně rozhodne pro literární dráhu. Ještě v Brně si začal psát deník pro literární koncepty. Nazval ho Monsieur le vivisecteur. Zápisy vedl až do smrti. V Berlíně poznal o 7 let starší malířku Martu Marcovaldiovou, manželku zámožného římského obchodníka a matku dvou dětí. Vzali se po složitých úředních a náboženských (Marta byla Židovka) peripetiích v dubnu 1911. Marta pak byla Musilovou celoživotní oporou, obětovala mu i vlastní uměleckou kariéru. Musilův vztah k ženám odráží sbírka povídek Spojení (1911), obsahující texty Naplnění lásky a Pokušení tiché Veroniky. Protože ve svých 30 letech ještě nemá stálé zaměstnání, usiluje o přijetí na místo literárního kritika v listu Berliner Zeitung. Neuspěl a na otcovu přímluvu získal práci knihovníka na vídeňské technice, která mu zajišťovala slušný životní standard. Cítil se však omezován ve svobodné tvorbě, roku 1914 se proto stal redaktorem berlínského literárního měsíčníku Die Neue Rundschau. Za války, po krátké aktivní pohraniční epizodě, se stává redaktorem vojenského týdeníku Tiroler Soldaten Zeitung (získal dokonce Rytířský kříž Franze Josefa). Věřil, že válka přinese zkomírajícímu a bezduchému státnímu útvaru novou šanci. Jako kapitán byl přeložen do Tiskového střediska ministerstva války (spolu s E. E. Kischem, Franzem Werflem), po válce na tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí. Poznal, že Rakousko svou příležitost stát se křižovatkou národů a kultur definitivně promarnilo. Musil se stal odpůrcem jakékoliv ideologie, opustil zaměstnání a věnoval se literatuře. Spolupracoval s německými literárními časopisy v Praze (Prager Presse a Bohemia), psal vynikající výtvarné recenze, povídky a divadelní kritiky. Na sedmnáct let se s Martou usadili ve Vídni. V roce 1924 vydal Musil soubor Tři ženy ( Grigia, Tonka, a Portugalka), o rok dříve získal Kleistovu cenu a Cenu města Vídně. Byl členem a viceprezidentem výboru Svazu na ochranu německých spisovatelů v Rakousku. Psal i divadelní hry (Blouznivci, Vincent aneb Přítelkyně významných mužů), neuspěl však s nimi ani u kritiky ani u publika.

V roce 1924 umírají krátce po sobě Musilovi rodiče. Uspořádání pozůstalosti (spisovatel ztratil nárok na rodinný majetek) znamenalo tečku za brněnským pobytem, o jehož prodloužení s Martou uvažovali. Skončila i spolupráce s pražskými časopisy. Musil se soustředil na literární tvorbu a začal práci na svém monumentálním životním románu Muž bez vlastností. Zápasil přitom s podlomeným zdravím i nedostatkem finačních prostředků. Získal sice (1929) cenu Gerharda Hauptmanna, musel se však domáhat peněžního obnosu, který představovala. Manžele Musilovy podporovali mecenáši, nakladatelé (Rohwohlt v Hamburku) i kolegové, kteří byli předtím často vystaveni ostré kritice žárlivého Musila. Muž bez vlastností, představující asi 5 800 stran rukopisu, z toho 4 800 stran skic a poznámek, je nedokončený (1. díl Cesta na pokraj možného, 1930, 2. díl Do Tisícileté říše, 1932, 3. díl Zlomek pozůstalosti, 1943 posmrtně). Nesmlouvavý kritik Rakouska-Uherska nazval svůj fiktivní stát Kakánií (podle kaiserlich und königlich). Román postrádá přesně vymezený příběh i hrdiny. Ústřední postava Ulrich však přesnou analýzou a postřehy ukazuje habsburskou monarchii jako příklad všeobecného rozkladu měšťáckého světa a nutnosti vytvořit nový systém hodnot a morálky. Korektní a pedantický autor nepsal lehce, přesto vydal v roce 1936 sbírku drobnějších próz Pozůstalost za života. Hodně kouřil, pil kávu a přepínal se. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, i když se životosprávu snažil kompenzovat sportem. Připravil i dvě přednášky, Básník a doba a později slavnou Řeč o hlouposti. Po anšlusu k Říši byl Musil v Rakousku zakázán. I kvůli Martinu původu byli manželé nuceni emigrovat. Uchýlili se do Švýcarska, po několika stěhováních našli domov v malém domku v nejklidnější části Ženevy. Odtažitá švýcarská společnost Musila zklamala. Spisovatelův zdravotní stav se horšil, dostavily se finanční potíže. Introvertní umělec paradoxně trpěl nezájmem veřejnosti. Psal dopisy, prezidenta Roosevelta žádal o pomoc při plánovaném přesídlení do USA. I když jej podpořil Albert Einstein, který roku 1941 napsal představitelům Ženevy, pomoc nepřišla. Krátce nato Robert Musil podlehl záchvatu mrtvice při koupání ve vaně. Marta, která se po válce odstěhovala do USA a později do Itálie, usilovala o uznání manželova díla. Podařilo se to až po její smrti, kdy roku 1952 vyšel celý Muž bez vlastností, opatřený poznámkami a kritickým hodnocením. Musil zanechal (přes ztráty při stěhováních) 32 sešitů záznamů a 61 složek s 11 tisíci listy rukopisů. V denících jsou barvité pasáže, věnované Brnu. Zachycuje v nich jednak dojmy a příhody ze školních let, krásného brněnského okolí (Křtiny), první lásky i provinční atmosféru města, v němž marně bojoval o uznání. Ač jej už v roce 1949 časopis The Times Literary Supplement označil za nejvýznamnějšího německy píšícího spisovatele 2. poloviny 20. století a Muže bez vlastností za román století, patřil k méně známým. I jeho brněnský pobyt připomíná pouze pamětní deska na domě v Jaselské ulici č. 10, v němž rodina Musilova žila.


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design