Česky CZEnglish EN

Slavné osobnosti

    

František Cyril Kampelík

František Cyril Kampelík

český národní buditel, průkopník svépomocného družstevnictví
 

28. 6. 1805 Syřenov u Jičína – 8. 6. 1872 Kukleny

V krásném prostředí Podkrkonoší měl Františkův otec (také František) hospodářství a nevelký mlýn v Syřenově, potom v Březce. Tam také začal malý Kampelík chodit do vesnické školy, ovšem až v devíti letech-bylo to daleko přes pole. Žáček se dovzdělával sám ve staré české kronice, kterou rodina chovala ve velké vážnosti. Byl chytrý a nadaný, po základním triviu a ročním pobytu v německé rodině, kde se naučil jazyku, pokračoval na normální škole v Jičíně a jičínském gymnáziu. Pro jeho další zaměření měl klíčový význam český profesor František Šír, který cílevědomě vedl své studenty k českému jazyku a literatuře. Gymnázium ukončil František Kampelík v roce 1824. Chtěl pokračovat ve studiu v Praze, ale finančně výhodnější se zdála rodině Vídeň. Ani tam však prostředky na školu nestačily a František se živil dva a půl roku jako domácí vychovatel v Plaňanech. Něco si našetřil a s příslibem otcovské podpory přišel v roce 1828 do Brna, kde se přihlásil na filosofickou akademii. To mu bylo už 23 let a mezi svými mladšími moravskými kolegy ihned začal s českým působením. Sám pilně studoval českou literaturu, učil se slovanské jazyky (ovládal srbštinu, polštinu a ruštinu). Navázal kontakty s místními vlastenci, zejména Františkem Matoušem Klácelem (viz F. M. Klácel). Otec však v roce 1830 zemřel, František se snažil o prázdninách pomáhat ovdovělé matce, sám vážně onemocněl a tak zkoušky z historie za druhý ročník skládal až na podzim 1831. Hmotné poměry jej přiměly vstoupit do brněnského semináře. I tam okamžitě působil ve prospěch českého národního uvědomění, řadu kolegů se mu podařilo vyburcovat z národnostní apatie, vedl je ke spisovné češtině. Aby jim i sobě umožnil přístup k české literatuře, založil v brněnském semináři českou knihovnu-bohoslovci se skládali po krejcaru na české knihy, písemnými žádostmi získal Kampelík knižní i finanční příspěvky, svými dary přispěli i někteří spisovatelé (Presl, Sušil, Kollár). Podařilo se i předplatné jednoho českého a jednoho polského časopisu. Zájem o českou literaturu se rozšířil i mezi laické české studenty a dokonce i mezi brněnské měšťany.

František Kampelík se tak zasloužil nejen o založení první české knihovny v Brně, ale o národní probuzení na Moravě vůbec. V té době si ke jménu František přidal Cyril na počest slovanských věrozvěstů. Udržoval živou korespondenci a kontakty s J. Ohéralem, P. J. Šafaříkem, F. Sušilem, Šebestiánem Hněvkovským, A. V. Šemberou a dalšími vlastenci. Nejvýznamnější byly ovšem jeho styky s J. Kollárem, který ho přivedl k zájmu o Slovensko a slovanskou otázku vůbec. To přimělo Kampelíka k rozhodnutí seminář opustit. V roce 1834 se tak sice ocitl na svobodě, ale bez existenčního zázemí. Živil se kondicemi, později výhradně výukou češtiny, toužil po profesuře českého jazyka. Neúspěšně se pokoušel o místo archiváře v Kroměříži a knihovníka v Olomouci. Stále však pokračoval ve vlasteneckém působení, udržoval spojení se studenty v Olomouci, organizoval schůzky, zakládal knihovny na Moravě, v roce 1834 až v Těšíně, a pomáhal na svět knihovnám v Banské Štiavnici a v Bratislavě. Do té doby spadají i začátky jeho vlastní literární činnosti básnickými příspěvky do Květů českých a do slovenské Hronky. Stále ovšem toužil po dalším vzdělání. S malým dědictvím po otci začal v roce 1836 ve Vídni studium práv, přešel však na lékařskou fakultu. S pomocí knížete Lobkovice si přivydělával jako soukromý učitel češtiny ve šlechtických rodinách. Ani s příchodem do Vídně nepřerušil Kampelík úzký vztah k českému národnímu životu. Kromě Květů a Hronky přispíval i do Časopisu českého musea a začal publikovat knižně (Franklinova pokladnice, Čechoslovan, Pravopis českoslovanské řeči aj.). Aktivně se zapojil do činnosti čtenářského spolku českých právníků a mediků. Jako jeho předseda se dostal do prvního konfliktu se zákonem pro podezření z účasti v neexistujícím tajném spolku Čechosláva. Ve vazbě si pobyl 5 měsíců. Přes všechny peripetie školu ukončil a po složení zkoušek a obhájení disertační práce získal v srpnu 1843 doktorát mediciny.

Už jako zralý čtyřicátník nastoupil první lékařskou praxi v Litomyšli. Provázela ho pověst radikálního buditele a když začal s přednáškami na litomyšlské akademii, nezamlouval se příliš nadřízeným úřadům. V létě 1845 odešel do Prahy. Našel si byt ve Štěpánské ulici a zahájil lékařskou praxi, současně pokračoval i jako učitel českého jazyka a propagátor češtiny. Jeho Práva naší řeči a národnosti (1845) jsou vlastně Kampelíkovým prvním politickým spisem. Následovala Krása a výbornost česko-slovanského jazyka, Obrana českého jazyka proti utlačovatelům a odpůrcům (1847) a další. Hned po svém příchodu do Prahy se Kampelík zapojil do veřejného života. Měl zkušenosti, přehled a značné organizační schopnosti. Uplatnil je v lednu 1846 při založení pražské Měšťanské besedy, prvního spolku tohoto druhu v českých zemích. Po jejím vzoru jich vznikla celá síť. Kampelík se stal v roce 1848 jejím prozatímním jednatelem a byl pověřen jednáním s radikalizovaným dělnictvem. Politickému dění rozuměl, znal jako lékař poměry v dělnickém prostředí. Rozhořčeným tiskařským dělníkům doporučil řadu organizačních opatření (ustavení jednacího výboru, formulaci požadavků, atd.), díky němu byla založena komise pro nezaměstnané a zahájeno vyplácení podpor. Kampelík se také rozhodl vydávat dělnický časopis Hlásník a podařilo se mu načas situaci zklidnit. Napsal i dvě politické práce Druh ústavy vůbec čili v čem záleží konštituce a Hněv mateře Prahy. Před odjezdem delegace s českými politickými požadavky do Vídně se Měšťanská beseda zasloužila o konání mše na Koňském trhu. Brzy nato pak Kampelík navrhl a prosadil přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí. V dubnu 1848 byl v Praze založen první český politický spolek Lípa slovanská. Kampelík stál u jejího zrodu a později rozšíření do desítek dalších měst.

Za revolučních událostí v červnu 1848 sháněl pro bojující Prahu podporu na venkově. Po porážce revoluce sice ušel první vlně zatýkání, byl však mezi 11 požadovanými pražskými rukojmími. Kampelík z Prahy uprchl a byl na něj vydán zatykač. Dostal se až do Bělehradu, odkud se vrátil až po amnestii v říjnu 1848. Byt ve Štěpánské ulici našel zcela vykradený, navíc si ze Srbska přivezl asi malárii. V prosinci se rozhodl Prahu opustit a uchýlil se k bratrovi mlynáři do Nové Paky. I tam založil odnož „Lípy“stejně jako v mnoha dalších městech Východních Čech. Na podzim 1849 si otevřel praxi ve Dvoře Králové, pověst politicky podezřelého člověka jej však hnala dál. Usadil se ve Vamberku, kde se roku 1851 oženil s Eliškou Matyášovou, dcerou nájemce dvora. Měli dcery Boženu, Miladu a Věnceslavu. Ani ve Vamberku nenašel Kampelík klid, hodlal se odstěhovat na Slovensko a dokonce do Moskvy. Pobyl v Opočně s bohatou knížecí knihovnou, v Libčanech pomýšlel na založení lázní. Přitom stále četl a publikoval. Jeho Dobrá rada proti choleře (1850) se dočkala tří vydání.

V roce 1860 přesídlil naposledy ve svém životě, do Kuklen na Královéhradecku. To už se řadu let zajímal o národohospodářské problémy, kterých si všímal za svého buditelského působení. Své názory shrnul v knize Průmyslové návrhy (1859), kde si vedle jiných otázek všímá významu družstevního hnutí v Německu – u nás mluví o spolkovnosti. Navrhl zakládání drobných venkovských spořitelen, které by z nashromážděného kapitálu poskytovaly levné půjčky (Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu a svízelu pomohou, 1861). Celou věc promyslel od vymezení pojmu až po stanovy, organizaci a administrativu. Po prvotním nezájmu se v 80. a 90. letech 19. století obdobným způsobem organizované záložny rozšířily po celé zemi a byly na jeho počest nazvány „kampeličky“. Kampelík usiloval i o přechod pojišťovnictví do českých rukou (Všeobecná assekurace proti škodlivým vlivům), zakládal se svým skrovným majetkem řadu akciových společností. Jeho největší spis, jakási inventura poměrů, vyšel pod názvem Stav Rakouska a jeho budoucnost v roce 1860.

Za pobytu v Kuklenách, kdy prožíval období poměrného klidu, se zhoršil Kampelíkův zdravotní stav. K onemocnění, které si přivezl ze Srbska, se přidaly další choroby, ale Kampelík si do posledních chvil zachoval svěží a činorodou mysl. Za slavného pohřbu byl uložen na hřbitově v Kuklenách. Je po něm pojmenována ulice v Brně v Masarykově čtvrti.


Zpět na přehled osobností

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 17.10.2011 17:04
  • Datum poslední aktualizace: 17.10.2011 17:04
  • Odpovědný útvar: Odbor vnitřních věcí Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design