Česky CZEnglish EN

ERIKO WAKIZONO

Primabalerína Národního divadla Brno měla obavy, že její život není příliš dramatický na to, aby mohl zaujmout čtenáře. Na rozdíl od dramatických rolí je Eriko velmi skromná a možná si ani neuvědomuje, jakých úspěchů dosáhla.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste přijala angažmá v Národním divadle v Brně? Byl někdo, kdo vám v začátcích pomáhal?

To bylo v roce 2007 a v souboru bylo minimum cizinců. Všechno bylo v češtině, všechny smlouvy, domluvy, ferman, bylo to pro mě těžké porozumět a hodně jsem se snažila. Pomohli mi Češi, kteří hovoří anglicky. Šlo o to, abychom fungovali jako soubor, což znamená vzájemně si pomáhat.

Tak je to v divadle, je to stejné i ve společnosti, že si lidé pomáhají?

Když jsem přijela do Brna poprvé, nebylo zde ještě tolik cizinců, teď je potkávám na každém kroku, stejně jako hodně turistů. Když jsem byla na konkurzu, přijela na Zvonařku a nevěděla, kde je divadlo, ptala jsem se na cestu, ale nikdo mi nerozuměl. Napadlo mě zeptat se jedné starší paní v ruštině, protože kdysi jsem v Rusku studovala. Vyzkoušela jsem to a paní mi rozuměla, byla jsem tehdy velmi překvapená. Ale teď už lidé mluví i rozumí anglicky daleko víc.

Byly to těžké začátky? V cizí zemi a bez znalosti jazyka?

Na začátku jsem bydlela v pokoji s další tanečnicí a moc mi pomáhala. Přišla sem rok přede mnou, takže už měla zkušenosti. Vzpomínám si ale, že strašné to bylo na cizinecké policii, někteří lidé s vámi zacházejí hůř, když nerozumíte. Ale slyšela jsem, že už se to za tu dobu taky hodně změnilo, že už jsou tam vstřícnější, usmívají se. Naposledy jsem tam musela jít, když jsem se vdávala, ale už byli přátelští. Taky jsem si v Brně dělala řidičský průkaz, abych mohla občas vozit manžela, protože já sama nepiji alkohol, tak mohu řídit. A když jsem si šla vyřizovat průkaz, tak byli velmi milí, pokoušela jsem se i mluvit česky. Asi jsem prožila i nějakou špatnou zkušenost za ta léta, ale to je můj zvyk, že na to špatné rychle zapomínám.

Je to těžké se naučit česky?

Učila jsem se, ale nemluvím plynně. V divadle na zkouškách používáme terminologii, která je mezinárodně srozumitelná. S lidmi, kteří hovoří pouze česky, se snažím v češtině mluvit. Například s mojí fyzioterapeutkou, ale v angličtině nebo japonštině se samozřejmě dokáži lépe vyjadřovat.

Je to skutečně tak komplikovaný jazyk?

Ještě než jsem sem poprvé přiletěla, koupila jsem si učebnici češtiny, začala jsem se učit písmena a základní fráze, ale vzdala jsem to. Zkoušela jsem to víckrát, ale v mojí profesi nepotřebuji mluvit, je daleko lepší mlčet a pracovat na technice. Moje tělo by mělo hovořit, ale samozřejmě musíme rozumět tomu, co po nás baletní mistr chce. Teď máme v našem souboru hodně cizinců, proto se baletní mistr pokouší mluvit i anglicky. Je to jako když se my cizinci snažíme mluvit česky. Ale rozumíme si.

Chtěla jste už odmalička tančit, snila jste o tom, že se stanete primabalerínou?

Bude to znít divně, ale jako malá jsem balet neměla moc ráda. Raději jsem dělala ruční práce, něco konkrétního tvořila. Ale vyjadřovat něco skrz moje tělo, to pro mne nebylo tak přitažlivé. A taky disciplína v baletní škole, když je člověk mladý, co musí a nesmí dělat, dávat si pozor na držení těla, naučit se správně techniku, až pak se učí jak vyjadřovat emoce skrze pohyb.

Takže to byl spíše sen vašich rodičů?

Myslím, že moje matka chtěla, abych chodila do baletu, protože kdysi se sama chtěla učit tančit a babička jí to nedovolila. Ale nechtěla, abych se já stala baletkou, chtěla jen, abych chodila do baletu, když mi bylo pět nebo šest let, asi mě chtěla vidět v těch krásných kostýmech a tančit, nekladla na mne vůbec žádné nároky. A taky si v určitém období přála, abych s baletem přestala, protože je to finančně velmi náročné. Můj otec chtěl, abych studovala na univerzitě, protože v Japonsku je to základ pro to, aby člověk získal práci v dobré firmě. Vím, že měl o mě strach, protože jsem chtěla pokračovat ve studium baletu v cizině, ale kdyby to nevyšlo, chtěl, abych měla nějakou jistotu. A tak jsem čtyři měsíce studovala na univerzitě anglickou literaturu, než jsem odletěla do Petrohradu na výměnný pobyt. Vyhrála jsem konkurz a studovala tam další dva roky.

Jak se učí balet v Japonsku a jaký je přístup v Rusku? Je to velký rozdíl?

Ano, protože v Japonsku nemáme baletní konzervatoře a školy, kde je možné studovat pouze balet jako hlavní obor. Nemáme takový systém, proto lidé, kteří se učí balet, chodí na normální školu, a pak do specializovaného baletního studia po večerech ve svém volném čase. Je to velmi těžké a člověk nedostane žádný diplom.

Takže jste vlastně neměla žádný čas sama pro sebe, protože jste studovala a tancovala?

Ano, ale to už bylo v období, kdy jsem si balet oblíbila…

Jak se to stalo?

Bylo to asi v okamžiku, kdy jsem začínala rozumět tomu, jak pracovat s tělem. Pak se to změnilo. Myslím, že lidé začínají s baletem, protože mají rádi tanec, ale u mě to tak nebylo. Dlouho jsem se svým tělem bojovala, ale nemohla jsem přestat, protože jsem se bála mojí učitelky. Tenkrát jsem do baletního studia chodila s mou nejlepší kamarádkou, ale ona přestala, protože chtěla studovat. Takže jsem ztratila nejlepší kamarádku a nebyla to pro mě najednou zábava, přestala jsem tam chodit, ale pak tahle přísná učitelka zavolala mojí matce, že se musím rozhodnout, a já jsem se tak bála říct, že končím, což je možná typické pro Japonce, neumíme říkat ne, tak jsem souhlasila, že budu dál pokračovat. Pak jsem začala rozumět svému tělu, začala jsem mít balet ráda, tančila jsem v inscenacích a pak jsem viděla starší studenty a věděla, že jezdí studovat do zahraničí, udělají konkurz do baletního souboru a už se domů nevrátí. To mi otevřelo oči, že tohle je možnost, cesta, kterou můžu taky jít a že to zkusím. Předtím jsem si myslela, že balet a tanec je koníček, který skončí v momentě, kdy člověk nastoupí do zaměstnání, že to je ten normální život.

Bylo to náročné studovat v Rusku?

V Rusku to pro mě bylo velmi složité, protože místní tanečníci a tanečnice jsou jiní, myslím fyziognomicky, mají jinak stavěné tělo, jinou délku a tvar nohou, rukou… vybírají je, když jsou velmi mladí hodně pečlivě z tisíců uchazečů, to je neuvěřitelné. Já jsem se tam ocitla díky kulturní výměně. Hodně jsem se toho naučila díky obrovské historii a vývoji, jakým ruská baletní škola prošla, jen to nekorespondovalo s mým tělem, které je jiné. Myslela jsem si tenkrát, že když nejsem tak obdařená, musím víc zapojit mozek a přistoupit k tomu racionálně. Bylo to těžké, učitelé na nás křičeli, ale na druhou stranu zde byly skvělé možnosti. Tančili jsme na velké scéně Mariinského divadla za doprovodu skvělého orchestru, ty příležitosti byly úžasné, ale denní trénink a dril byly někdy velmi tvrdé.

Pak přišlo rovnou Brno?

Nejdříve jsem se vrátila do Japonska, protože bylo složité zařizovat účast na konkurzech z Ruska, taky kvůli tomu, že internet nebyl ještě tolik rozšířený. V té době jsem neměla ani počítač, tak jsem chodila do Japonského centra v Petrohradě, využívala počítač, hledala konkurzy a psala jednotlivým souborům. Ale nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy můžeme hned napsat z telefonu. Abych si to zjednodušila, vrátila jsem se do Japonska, připravila životopis, fotografie, obeslala jsem velké množství souborů, a pak jsem byla pozvána na konkurzy. Takže jsem vyrazila na takové mini turné. Jela jsem do Německa, byla jsem v Anglii, v České republice, ve Finsku, Švýcarsku, Holandsku a v řadě dalších zemí. Vždycky jsem se snažila zařídit tu nejlevnější možnost cestování vlakem nebo autobusem. Byla jsem bez internetu, takže vždycky jsem musela hledat nějakou internetovou kavárnu, všechno si zapsat a pokračovat dál v cestě. Bylo to šílené, ani nevím, jak se mi to mohlo podařit. Navíc data některých konkurzů nebyla v době, kdy jsem odjela, známá.

Vše jste si financovala sama?

Měla jsem nějaké peníze jako podporu od mojí babičky, dala mi je jako dárek k dvacátým narozeninám a stačilo mi to na tři měsíce v Evropě.

Nabídl vám nějaký baletní soubor rovnou smlouvu?

Ano, to bylo v Maďarském národním baletu v Budapešti. To už bylo v době, kdy jsem byla velmi vyčerpaná. Představte si, že jsem ani nevěděla, kam vlastně jedu, jen jsem se tam musela dostat a byla jsem už odmítnuta řadou souborů, moje motivace byla velmi nízká, ani už jsem nevěděla, proč to dělám a takhle jezdím z jedné země do druhé. Říkala jsem si, podaří se mi získat někde angažmá? Nakonec jsem dostala nabídku v Maďarsku a pamatuji si, jak jsem byla šťastná, že jsem utíkala okamžitě najít telefonní budku, abych tu novinku mohla zavolat rodičům. Ale pak, to už jsem byla v Japonsku, mi poslali e-mail, v němž se velice omlouvali, že mi nemohou zajistit pracovní povolení. Byl to šok a myslela jsem si, bože, zase znovu! Už jsem neměla žádné peníze, takže jsem měla spoustu různých zaměstnání, což pro mne nebyl problém.

Jaký to byl ale pocit, být najednou zase na začátku?

Když jsem o možnost angažmá přišla, motivovalo mne to, abych dál bojovala. Už jsem byla tak blízko, takže jsem pracovala a učila balet děti i dospělé. Velmi mi to pomáhalo, protože jsem musela přemýšlet nad tím, jak vysvětlit jednotlivé pohyby. A protože jsem sama kdysi zažívala potíže s vlastním tělem, nebyla jsem přirozený talent, musela jsem nad vším přemýšlet, bylo to vlastně pro mě přirozené učit druhé. Ke konci jsem ale třeba pracovala v bance a vyplňovala formuláře na počítači. Až jsem si našetřila dostatek peněz, tak jsem se zase vydala na druhé kolo konkurzů.

A tak jste se ocitla v Brně?

Nebylo to tak, že bych si Brno vybrala já, ale šéf baletu si vybral mne. Byla jsem velmi vděčná, ale nebyla jsem tak nadšená, protože jsem už měla za sebou zkušenost z Maďarska, takže jsem byla skeptická. V Brně mě utěšovali, že to tentokrát vyjde a divadlo mi zařídilo i pracovní povolení. Vrátila jsem se do Japonska, abych mohla zažádat o víza a mohla jsem konečně přijet do Brna.

Co bylo vaším dalším snem po dosažení tohoto cíle, tedy získání angažmá?

To ale vlastně nebyl úspěch, že jsem získala angažmá v baletním souboru, myslím, že to byl jen začátek.

Ale když jste pro to musela tolik obětovat a vydržet, z tohoto úhlu pohledu to určitě úspěch je.

To je pravda, možná jsem byla mladá a vydržela jsem toho daleko víc, že jsem to tak ani nevnímala. Ale pořád to pro mne bylo něco, co bylo potřeba udělat.

Když jste zde začala žít a tančit v divadle, přišel třeba další cíl? Sen získat nějakou roli?

Prostě jsem se každý den snažila být dobrá. Neměla jsem a nemám žádné velké ambice. Ale tak nějak od začátku jsem dostávala sóla v inscenacích, myslím si, že to je štěstí. Ale byla bych šťastná, kdybych tančila jakoukoliv roli, opravdu. Užila jsem si první sezónu a vůbec jsem nečekala, že na konci první sezóny budu obsazená do hlavní role. Nedoufala jsem v to. Prostě jsem každý den dělala to nejlepší.

Jste na sebe někdy hrdá?

Tak se vůbec necítím. Ale nemůžu říct, že bych byla ze sebe zklamaná. Jsem se sebou spokojená, ale to neznamená, že bych něčeho dosáhla.

Co je tou každodenní motivací, abyste dál tančila a tvořila?

Je to příjemné, líbí se mi tančit, konečně to mohu říct, a jsem velmi vděčná, že se mohu tanci profesionálně věnovat. Líbí se mi být na jevišti a přinášet lidem to, co mají rádi, co je pro ně příjemné. Někdy to samozřejmě není tak veselá inscenace…

…když třeba někoho vraždíte nebo prožíváte emocionální napětí v roli?

To samozřejmě ne, taky umírám. Nevím proč, ale umírání na jevišti mám opravdu ráda. Nebo něco, co je výjimečné, co v běžném životě neprožívám.

Takže je to tak, jak jste mi říkala, když jsme si domlouvaly rozhovor, že váš osobní život není tak dramatický jako ten na jevišti?

Ano. Líbí se mi hrát protichůdné postavy, líbí se mi být šílená.

Tančíte jen v klasických baletech nebo i v moderních inscenacích?

Máme buď velmi klasický repertoár, nebo zase naopak velmi moderní. Je škoda, že není nic mezi tím. Líbí se mi neoklasický balet na špičkách.

Jakou postavu nejraději tančíte a hrajete?

Nejvíc asi Giselle, protože zde je velká scéna šílenství, kterou si užívám.

Jak se vžít do role šílené ženy, kde nacházíte inspiraci? Je to jen představivost, která se projeví skrze tělo, pohyb?

To nevím, ale nesmím to na jevišti přehánět, protože zároveň by diváci měli cítit lítost nebo soucit. Prostě to přichází s mou rolí. Určitě to navodí situace v příběhu, začíná to v mojí mysli, samozřejmě, ale teď jsem klidná a neumím to ani popsat. A samozřejmě hudba, ta navodí správnou atmosféru. Je to úžasné hrát na jevišti různé postavy.

Byla jste v širší nominaci na Cenu Thálie. Jsou ceny pro tanečníky důležité?

Myslím, že jsou důležité pro Čechy. Rodiče mého manžela mi říkali, že viděli moje jméno v televizi a byli nadšení. Myslím, že je skvělé, že mne nominovali.

Potěšilo vás to? Protože když o tom mluvíte, mám pocit, jako byste se podceňovala…

Byla to jen širší nominace.

Nebo to není důležité získávat ceny nebo nominace?

Pro mě je nejdůležitější tančit a chci, aby diváky představení bavilo. Chci, aby se cítili šťastní, když mne sledují tančit, užili si představení. Je důležité, aby něco cítili. A když jim něco utkví v mysli ještě po představení, něco důležitého, jestli to zůstane v jejich srdci, nějaká maličkost, myslím si, že to samo o sobě je skvělé.

Máte nějaké další plány do budoucna, protože přece jen balet je velmi náročný a vyčerpávající, navíc se mu nelze věnovat aktivně celý život…

To je velká pravda, plánuji ještě pár let tančit. Přemýšlím o výuce. Všechny mé zkušenosti tak budu moct předat dál. V létě o prázdninách se výuce věnuji, když jsem v Japonsku. Stále mi volají, takže v tom pokračuji. Občas mám workshopy i tady v České republice, ale samozřejmě bych musela oprášit mou češtinu.

Je česká kultura tak odlišná od japonské?

Nevidím zde žádnou podobnost. Ale v Japonsku už netrávím tolik času, žiji nyní zde v Brně. A teď si teprve víc uvědomuji výjimečnost japonské kultury, když jsem tak daleko. A taky vidím některé rysy, které jsou typicky japonské. Třeba to, že Japonci hodně pracují, opravdu hodně. I když jsem studovala, tak ještě večer po škole jsem chodila do baletu a neměla jsem už čas pro sebe. V Japonsku se také víc ukláníme, když to mám porovnat s Českem, vy si více podáváte ruce a líbáte se na přivítanou, vypadá to přátelštější. My se hodně klaníme a hodně se omlouváme a děkujeme. A jsme také nároční na opravy čehokoliv, jsme rychlí a přesní. To není jak v Brně, které je věčně rozkopané. V Japonsku se odehrává hodně přírodních katastrof a je potřeba vše rychle opravit, proto lidé pracují rychle a efektivně, aby se vše mohlo vrátit do normálu.

Češi rádi jedí japonské jídlo a to se hodně liší od tradičního českého, přišla jste mu na chuť?

Přestala jsem jíst maso před třemi lety, takže mám ráda smažený sýr. Zkoušela jsem ale předtím všechno včetně svíčkové, která mi chutnala.

Proč jste přestala jíst maso?

Bylo to v momentě, co jsem si pořídila kočku. V tu chvíli jsem víc začala přemýšlet nad zvířaty a přestala jsem maso jíst. Občas jím ryby, protože jsou podstatnou součástí japonské kuchyně, tak je to pro mne obtížnější. Ale nenutím lidi, aby dělali to samé, je to jen moje rozhodnutí. Ale pokud by to mělo špatný vliv na moje zdraví, přestala bych s tím kvůli tanci i kariéře. Prověřila jsem si to ale na nejtěžší roli v Labutím jezeře a fungovalo to. Bylo mi také líto zvířat z velkochovů, jak se s nimi zachází, jsem proti tomu, aby se se zvířaty zacházelo jako s věcmi.

Kde je váš domov, jak je to s pocitem domova?

Myslím, že ho mám zde a také samozřejmě tam, kde jsou moji rodiče. Mám dva domovy. Jsem šťastná, že mohu vidět Japonsko víc objektivně, když žiji tady. Jsou věci, které mi teď připadají zvláštní, třeba proč jsem tolik dřela, tolik se snažila, proč jsem si neužívala i cestování a krásných míst, když je jich tolik! Je škoda, že lidé v Japonsku nemají kvůli práci čas na poznávání přírody. Každé léto s manželem cestujeme po Japonsku a je to úžasné.

Působí na vás Brno jako světové město? Žije zde poměrně hodně cizinců…

Město samo osobě působí světově, protože potkávám řadu cizinců, ale myslím si, jestli se mentalita lidí nezmění, tak nikdy nebude mezinárodní nebo světové. Pokud například lidé nebudou připraveni na to akceptovat cizince nebo jiné kultury, jazyky…

V co věříte?

V Japonsku hodně lidí říká, že jsou bez vyznání, a já k nim taky patřím. V Japonsku je náboženství zakořeněno hluboko v kultuře, říká se, že Bůh je součástí všeho, proto se neustále za vše děkuje. Myslím, že lidé mají určitý způsob uctívání někoho nebo něčeho ve své přirozenosti. Nemohu říct, že bych vyznávala nějaké náboženství, ale mám úctu k přírodě. Věřím v sebe a věřím v dobro lidí.

Jsou lidé dobří?

Stoprocentně určitě ne, ale věřím v jejich dobrou část.

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 02.11.2018 13:17
  • Datum poslední aktualizace: 02.11.2018 13:17
  • Odpovědný útvar: Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design