Česky CZEnglish EN

Ve studiu a interpretaci staré hudby sleduje Brno nejnovější trendy

10. červen 2016

BM červen 2016/str. 3 (Markéta Žáková) – Už čtvrt století formuje renomovaná německá cembalistka, varhanice, specialistka na kladívkový klavír Barbara Maria Willi kulturní život Brna a jako pedagožka výrazně přispívá k rozvoji hudebního vzdělávání nejen v tomto městě. Na JAMU založila cembalovou třídu, vede novou Katedru varhanní a historické interpretace a nyní připravuje ve střední Evropě unikátní projekt mezinárodního studia staré hudby.

Čím  vám rezonuje jaro v Brně? Mluvíte o květnu jako o intenzivním měsíci. Je to tím, že připravujete velký projekt?
Ano, o tom projektu opravdu intenzivně jednáme. Chtěla bych tady zavést novinku, kterou nemá žádná hudební vysoká škola ve střední Evropě. A to je společný mezinárodní studijní program s Hudební fakultou Královské vysoké školy v Den Haagu. Plánuji magisterské studium staré hudby pro studenty, kteří budou studovat rok tady v Brně, rok v Haagu a pak dostanou dva diplomy – český a nizozemský. Jmenuje se to double program a double degree. Studenti mohou studovat jak na JAMU, tak na Masarykově univerzitě i na naší partnerské škole v Haagu. Teď projekt připravujeme, podepisujeme smlouvy a v akademickém roce 2017/18 zahájíme testovací provoz. Od roku 2018/19 už pravděpodobně pojedeme naostro. Brno se stane centrem zkoumání staré hudby a vzdělávání v této oblasti a zařadí se tak k městům, která sledují ty nejnovější světové trendy v hudebním vzdělávání.

Jak se daří vaší mladé Katedře varhanní a historické interpretace ve třetím školním roce?
Je to zatím miminko, ale myslím, že už má ty první růstové fáze za sebou. Teď v červnu budeme mít první absolventy a já se moc těším na jejich absolventské projekty. Kladla jsem si samozřejmě otázku, jestli ten náš mladý institut snese srovnání s institutem staré hudby v Nizozemsku, který funguje už 30 let, má přes sto studentů a slavné absolventy. Proto jsem už dva roky soustavně pracovala na budování vzájemné důvěry a zvala jsem kolegy z Haagu, aby seděli u našich semestrálních zkoušek a slyšeli, jak naši studenti hrají a zpívají. A oni z toho byli „paf“, takže souhlasili s výše zmíněným projektem mezinárodního studijního programu.

Ačkoliv v historické hudbě preferujete baroko a klasicismus, jste šíří svých aktivit a zájmů renesanční člověk a máte ráda výzvy. Jednou z nich bylo i to, že jste se před čtvrt stoletím na výzvu profesora Stanislava Hellera vydala do Brna, abyste tady založila na JAMU cembalovou třídu. Co jste tehdy věděla o naší zemi a o „Janáčkově městě“?
Nevěděla jsem skoro nic. Znala jsem jenom dětské filmy jako Pan Tau nebo české pohádky. Můj obraz Československa byl tedy velice kusý. Když to ale hodnotím zpětně, měla jsem velkou touhu žít ve slovanské zemi, protože moje maminka pochází z Polska, odkud odešla jako velice mladá, takže o té zemi také moc nevěděla. Můj otec byl z jihoněmeckého vinařského rodu a já jsem cítila tu jinou atmosféru vzdálené země, kterou maminka vnášela do naší rodiny. Proto má touha po slovanské kultuře byla velice silná.

Dnes o sobě – mimochodem výbornou češtinou – mluvíte jako o netypické Němce. Považujete se za Brňanku?
Ano. A považují mě za ni i ostatní.

Brno se v současnosti snaží vyrovnat s tragédiemi a nespravedlnostmi, které přinesla II. světová válka – okupací i vyhnáním brněnských Němců. Jak jste vnímala loňský Rok smíření?
Já se na „smíření“ podílím i aktivně. Teď se chystám na cestu do Prahy, kde spolu s německou ambasádou pořádám akci k poctě paní profesorky Růžičkové, významné cembalistky a klavíristky, která jako vězenkyně koncentračních táborů nesla následky totalitarismu hitlerovkého Německa. A já vnímám jako nabídku smíření to, když o sobě říká, že Bachova hudba pro ni byla most pro překonání nenávisti mezi etniky. Jsem přesvědčená, že hudba je cestou k překonání hloupých nacionálních streotypů, které nás rozdělují. Má totiž takovou hloubku, že se v ní etnické i náboženské rozdíly utopí. O to mi jde, abychom si porozuměli a navázali kontakt jako lidé, kteří sice naivně nezapomínají, jsou si vědomi toho, že vždy bude exitovat dobro i zlo, ale ani na sebe nemíří varujícím vztyčeným prstem.

Vraťme se k vaší hudbě. Cembalo není hudební nástroj, na který by člověk hrál od dětství. Kudy vedla vaše cesta ke staré hudbě a historickým klávesovým hudebním nástrojům?
Vedla přes klavír a varhany. Od dětství jsem hrávala v kostele na varhany. Během studia na gymnáziu jsem absolvovala  soukromou výuku klavíru a varhan. Od 14 let jsem byla varhanice a klávesy mě vždycky magicky přitahovaly. S kamarády, kteří hráli na zobcové flétny a na barokní housle, jsem hodně hrála komorní hudbu na cembalo „na divoko“, bez výuky. V 16 letech jsem měla možnost navštěvovat kurz amerického cembalisty Briana Franklina a s nadšením jsem toho využila. Když jsem pak studovala ve Freiburgu klavír, přidala jsem i cembalo u českého emigranta a brněnského rodáka profesora Stanislava Hellera. Na mou prosbu, aby mě trochu učil i česky, mi opáčil, že to v životě nebudu potřebovat…

Stará hudba vás, jak říkáte, láká, protože vám umožňuje rebelsky bourat zažitá klišé o její interpretaci. Čím více do ní pronikáte, tím více tajemství a překvapení pro vás má. Není dnes hudba polapená na čím dál dokonalejších zvukových nosičích o tento rozměr ochuzena?
Není. Myslím, že tady máme jiný problém. Naše děti už tolik vyrůstají s virtuálními médii, že poklesl zájem o reálný život a tím i zájem o návštěvu koncertů. Že něco není v pořádku, je zřejmé z toho, když lidé ve vzájemné komunikaci, i když jsou kilometr od sebe, preferují mail, Skype, Twitter, Facebook, než aby se sešli. Myslím si, že bychom jim měli stále  a intenzivně ukazovat, že hudba oslovuje a občerstvuje komplexně smysly, tělo i ducha a že přímý kontakt s ní na koncertech je nenahraditelný.

Za své nahrávky jste získala už mnoho ocenění. Co říkáte současnému trendu vracet se k méně dokonalým elpíčkům?
Ano, já si myslím, že to je dobrý trend, protože svědčí o tom, že člověk hledá něco, co je třeba méně dokonalé, ale opravdové, a ne něco, co je umělé. Že i dokonalost má své limity. Když se vrátím ke koncertům. Přímý živý kontakt, kde jsou „bakterie“, kde to není uhlazené, kde je to dynamické, kde může dojít ke konfliktu, je něco, co mi lidé potřebujeme, abychom mohli růst.

Založila jste první abonentní cyklus staré hudby v České republice nazvaný Barbara Maria Willi uvádí. Letošní 13. ročník je zase nabitý netradičními tématy. V prosinci ho uzavře koncert nazvaný "Baroko s motorkou aneb tango s krinolínou". Nebude to pro milovníky staré hudby už příliš velký nářez?
Ten cyklus mi dělá velkou radost, protože na něj chodí abonenti i lidé, kteří chodí jen na konkrétní koncert. A vždycky jsou naprosto ochotní riskovat, že se setkají s mými „výstředními plány“. Ale přijmou je, protože ví, že mi jde o kvalitu a že když dělám něco netradičního, má to určitou myšlenku. Na tento koncert se moc těším, protože se představí soubor špičkových brněnských i zahraničních kontrabasistů. Jsou schopní skloubit um staré hudby s dynamikou nových, i trochu alternativních směrů. A je to současně kvalita i zábava. A to je to, co chci. Aby hudba  měla tlumočníka, který ukáže, že i když je takzvaně vážná, může být velice zábavná. Má hloubku, ale je v ní i radost a dokáže nás vytáhnout z každodenních stereotypů.

A nezboří Konvent Milosrdných bratří?
No, někdy skoro jo.

Ani říjnový koncert Miss Marple a jiné barokní detektivky nepůsobí příliš tradičně.
Christian Leitherer už tady bude potřetí a vždycky něčím překvapí, protože má široké spektrum nástrojů. Hraje na barokní chalumeau, předchůdce klarinetu, klasicistní klarinet, ale také na svůj oblíbený jazzový saxofon ze 30. let minulého století. Starou hudbou může být i swing a stará hudba může být úžasně živá a temperamentní. A Miss Marple proto, že budeme hrát titulní melodii z filmu, kde se hraje i na cembalo. Je krásné, jak se to všechno potká a vyjeví se, že filmová hudba, populární jazzová hudba i barokní hudba mají společné kořeny. 

Máte ráda detektivky?
Nemám už moc čas číst, ale tradiční detektivky mám moc ráda.

Ptám se, protože jste jednu sama napsala. Jmenuje se Generálbas aneb Kdo zavraždil kontrapunkt? Porozumí této atypické učebnici i laici?
Asi musí o hudbě trochu něco znát, ale pak si myslím, že jí porozumí. Volali mně například čeští studenti studující v Rakousku, že se u té četby strašně smáli. A to je důležité. Protože jak se něčemu zasmějete, už to přijmete.

Vy se moc ráda smějete…
Ano, humor je pro mě jako sůl.

Filharmonie Brno se už nemůže dočkat důstojného koncertního sálu. Zdá se, že s prostorami pro komorní hudbu je na tom Brno lépe. Kde kromě Konventu Milosrdných bratří ještě ráda hrajete?
Jsou tady krásná místa. Například jezuitský kostel s nádhernými novými varhanami nebo minoritský kostel. Samozřejmě i mnoho netradičních míst, jako je třeba pro dobovou hudbu úžasná vila Tugendhat. Brno i díky bohaté tradici vědy a výzkumu má místa, kde bychom nečekali, že se tam dá provozovat hudba. Třeba VUT vlastní varhany a pořádá hudební akce. Podle mě je však stále nejlepší akustika pro starou hudbu v Konventu. Zahraniční umělci jsou tam vždycky uchváceni zvukem i estetikou sálu.

Ovlivní prostředí interpreta i posluchače? Zněla by historická hudba ve vile Tugendhat moderněji?
Určitě. Protože vnímáme audiovizuálně. Pro mě je to velké plus, když slyším hudbu ze 30. let a jsem v prostoru, který má přesně tu estetiku. Spojení baroka a moderny mě právě oslovuje v Konventu. Vnímám hudbu jako moderní člověk, který si vezme něco z historie a objevuje v tom to stejné lidství.

Ze všeho, co v hudbě a pro hudbu děláte jako interpretka, vědkyně, učitelka, dramaturgyně, čiší vaše láska, radost a nadšení, a hlavně snaha podělit se o to s ostatními. Máte čas účastnit se kulturních akcí i jako divák a posluchač?
Mám trochu profesní deformaci, a proto už moc ne. Hodně času mi zabere příprava různých projektů. Aktuálně například dělám dramaturgii festivalu Bachův varhanní podzim, což je největší varhanní festial v České republice s centrem v Brně. A cvičím také na koncert pro Pražské jaro. Takže žiju jako mnich, který od rána do večera cvičí, přemýšlí, píše a na soukromý život nemá moc času. Je to tedy se mnou trochu slabší s těmi návštěvami. Ale sleduji, co se děje, a sem tam opravdu zavítám někam, kde se to týká i mého oboru.

Blíží se festival Concentus Moraviae, věnovaný Shakespearovi, Beethovenovi a kvartetní tvorbě. Vy jste se na některých z předešlých ročníků dramaturgicky podílela. Co se vám líbí z letošního programu?
Sama jsem pomáhala tomu festivalu vybudovat jeho renomé, takže jsem jeho fanouškem. Je to opravdu festival pro fajnšmekry a pro milovníky spojení architektury s hudbou. Program je vždycky inteligentně vybraný. Ten letošní nápad podat publiku přehled hojnosti zahraničních i českých smyčcových kvartet je geniální.

Mě zaujalo vaše dřívější téma Kouzlo čísel o spojení hudby a matematiky. Měli by mít hudebníci matematické myšlení?
Já ho mám, v matematice jsem byla vždycky dobrá. Ale není to asi nutný předpoklad. V historii však byla hudba řazena k matematickým disciplínám, ve středověku byla tedy vnímána jako věda. A když se podíváme na to, jak se komponuje, tak to často bývají principy, které lze popsat jazykem matematiky.
A v barokní hudbě to došlo tak daleko, že skladatelé se neobtěžovali pro cembalisty vypisovat celou skladbu. Často napsali jenom tzv. basso continuo, což znamená, že napsali linku pro levou ruku a já pomocí čísel označujících noty si pak musím domyslet a dotvořit tu pravou ruku. Mám tedy matematiku v práci každý den.

Hudba je velmi emotivní záležitost. Co vám naposledy „zacloumalo“ emocemi?
Je to samozřejmě spousta věcí. Velmi emocionálně například prožívám své vlastní koncerty. Ale hodně se mě dotýká, když hraje na koncertě student a najednou se projeví jeho vlastní osobnost a osobitost. Já slyším, že se stal tou lodí, která vyplula z bezpečného přístavu do moře své vlastní tvorby. Slyším, jak se samostatně  a promyšleně vyjadřuje, to mě někdy dojímá až k slzám.

Barbara Maria Willi (1965) studovala hru na cembalo a další klávesové nástroje a autentickou interpretaci staré hudby na školách v Německu, Francii a Rakousku. Nyní je profesorkou JAMU v Brně, od roku 2014 zde vede Katedru varhanní a historické interpretace. Koncertuje na světových pódiích, je ceněna pro nástrojovou virtuozitu i odbornou fundovanost. Dramaturgicky a ideově se mimo jiné podílí na festivalech Concentus Moraviae či Bachův varhanní podzim. Tvoří a uvádí vlastní abonentní cyklus staré hudby v Konventu Milosrdných bratří.

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 10.06.2016 13:10
  • Datum poslední aktualizace: 10.06.2016 13:10
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátorky města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design