Česky CZEnglish EN

Mezi šesti očima: příběhy válečných letců se spojily na hvězdárně

14. října 2017

(ral) – Tři životní osudy poznamenané druhou světovou válkou se včera proťaly v Brně. V beznadějně vyprodaném sále planetária se k veřejné besedě sešli generál Emil Boček, major Hugo Marom a Jana Fajtlová, dcera zesnulého generála Františka Fajtla. Původně měly být vzpomínky na válku doplněny ještě pohledem sovětského a německého pilota. Vladimíru Hroznému účast překazily vážné zdravotní komplikace a Hugo Broch bohužel před pár dny odletěl do dálav nejvyšších.

Tak trochu jiné hvězdy byly včera k vidění na Hvězdárně a planetáriu Brno. Při příležitosti zahajovacího dne výstavy Rytíři nebes  zde byla pro veřejnost uspořádána diskuze se třemi osobnostmi, které sdílely své vzpomínky a zážitky nejen z doby válečné.

Do války utekl tajně

Prvním člověkem, který promluvil k zaplněnému sálu, byl brněnské veřejnosti dobře známý generál Emil Boček – rodilý Brňan, který mimo své město prožil právě jen období druhé světové války. Z domova odešel do exilu tajně v necelých sedmnácti letech. Kde se v šestnáctiletém klukovi vzala ta statečnost? „To nebylo z našich hlav, to bylo z hlav našich legionářů. Ti řekli: ‚My jsme republiku vybojovali a teď to záleží na vás, na mladých.‘ S kamarádem jsme se rozhodli, že odejdeme z republiky. Já jsem v té době už neměl otce, a tak jsem se byl poradit za nejstarším bratrem. Ale ten nám to zakázal, že je to pro nás brzo. V pondělí se vdávala moje starší sestra a já jsem oznámil matce, že místo toho pojedeme s kamarádem lyžovat do Jeseníků. Bratr mi tehdy vzkázal, že si to se mnou vyřídí – bohužel než přišel, já už jsem byl pryč. Vrátil jsem se po těch šesti letech – no a nakonec mi to ten bratr ani nevyčítal,“ vzpomíná s úsměvem Boček.

Začátky v Británii nebyly jednoduché. Kromě jiného tam na Bočka čekala jazyková bariéra, neuměl ani slovo anglicky. I s tím si brzy poradil. „Nechal jsem si od kamarádů napsat na lísteček pár frází, šel jsem na tancovačku, tam jsem oslovil nějakou holku, ta se na mě chudák dívala, tak jsem jí to dal přečíst... A nakonec nás právě děvčata brzy naučila anglicky.“

Generál Boček, foto: M. SchmerkováV RAF sloužil nejprve jako mechanik, v říjnu 1942 prošel pilotním výcvikem a stal se jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů. Při svém působení u 310. perutě uskutečnil 26 operačních letů a nalétal přes 73 hodin. Jak podotkl, dvakrát měl při létání namále. „Poprvé jsem měl havárku hned po startu, a po startu – to je vždycky kritická doba. Ale nic moc se mi nestalo. A podruhé, to mi začal vynechávat motor, když jsem přelétával z Německa přes kanál. Vypadalo to, že budu muset vyskočit... Ale v tom listopadu se vám do toho kanálu moc nechce. Taktak jsem to udržoval v horizontu a nakonec jsem doletěl až na letiště.“ I když tyto vzpomínky uzavírá konstatováním, že se vlastně dvakrát znovu narodil, tvrdí zároveň, že z létání nikdy neměl strach. „Říkal jsem si ‚mě nemůže nic potkat, to potká vždycky toho souseda‘.“ 

Létáním onemocněl tady v Brně

Druhým hostem, jehož život je také bezvýhradně spjat s létáním, byl další rodák z Brna Hugo Marom. Bývalý pilot, instruktor létání, letecký inženýr a letištní projektant mluví o létání jako o „nemoci duše“: „Tu nemoc jsem dostal tady v Židenicích v červenci roku 1939. Byli jsme se na hřbitově podívat na hroby našich příbuzných, a když jsme vyšli ven, přímo proti nám stál Messerchmitt 109, obrácený zády. Zrovna startoval, úplně nás to zatlačilo zpátky do brány. Ta síla vzduchu mě ohromila a dala směr celému mému životu.“

Jen několik dní po tomto zážitku odjel do Velké Británie. Spolu s mladším bratrem Rudym se připojil k poslednímu Wintonovu kindertransportu. Bylo mu dvanáct let. „Za hrdiny této akce považuji rodiče. Celý svět mluví o Nicholasi Wintonovi a dalších, Wilfridu Israeli, Billu Barazettim, a staví jim pomníky, ale když se nad tím zamyslíte, oni vlastně svou činností přispívali k Hitlerovu plánu – vyčistit Evropu od židů. Skutečnými hrdiny toho příběhu byli všichni ti rodiče, kteří správně vyhodnotili situaci a rozhodli se své nejbližší ochránit před válkou, před bombardováním, a odeslat je do Anglie. Do rodin, které neznali, do domovů, které nikdy neviděli. Nutno říci, že nikdo nečekal, že bychom tam mohli strávit šest let. Předpokládalo se, že pokud Německo rozpoutá válku, bude do několika měsíců poraženo. A tu kritickou dobu, těch pár týdnů, maximálně dva až tři měsíce, jsme měli strávit v bezpečí. Proto nás matka ani nejela do Prahy vyprovodit, jen otec.“ 

Rozhodnutí rodičů s největší pravděpodobností zachránilo Maromovi život. Když se po válce vrátil, ze své rodiny už tu nikoho nenašel. Kromě sestřenice Renky všichni zahynuli v koncentračním táboře.

Hugo Marom a další dosud žijící Wintonovy děti se rozhodli na statečné, ale neuvěřitelně těžké rozhodnutí svých rodičů upozornit tak, aby se na ně nikdy nezapomnělo. Na pražské Wilsonovo nádraží proto umístili pomník, k jehož slavnostnímu odhalení došlo letos v květnu. „Oslovil jsem i německou vládu a chceme zařídit, aby se podobné pomníky postavily na všechna nádraží, odkud rodiče poslali děti do Anglie,“ dodává Marom.

Po válce se vrátil do Česka, v roce 1948 se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády a prošel výcvikem izraelského letectva v Olomouci. Jako pilot lehkého letadla se pak zúčastnil izraelské války za nezávislost. Nikdy nezapomene vyzdvihnout tehdejší československou podporu Izraele. „Kdyby nebylo Československa, nebyl by Izrael,“ tvrdí. Později působil jako letecký inženýr a v 60. letech založil firmu na stavbu a projektování letišť. Dodnes žije v Tel Avivu.

Publikum během večera žaslo nad jeho stále bezvadnou češtinou. „To je zásluha mé ženy. Byl jsem 65 let ženatý s krasavicí z Podkarpatské Rusi, která prošla českými školami a měla češtinu ráda. Doma jsme na sebe tím pádem mluvili jen česky. A mluvili jsme spolu natolik, že když jsme poprvé po převratu přijeli do Česka i s dcerou, navštívili jsme starého rodinného přítele a jeho syn šel s naší dcerou po obědě kouřit na balkon. Odešli v jednu hodinu, vrátili se v šest a já mu říkám: ‚Co jste tam takovou dobu dělali? Vždyť ty mluvíš jen česky a rusky a ona jen hebrejsky a anglicky.‘ A ukázalo se, že dcera umí perfektně česky. Ale během těch čtyřiceti předcházejících let se ani jednou neozvala, že nám rozumí, o čem mluvíme.“ 

Tvůj táta je daleko, ale má tě nejraději

Posledním hostem besedy, který oživil pánskou společnost, byla Jana Fajtlová, dcera již zesnulého generála Františka Fajtla, jenž se stal prvním Čechem, který za války velel britským pilotům. Jeho dcera připomněla dobu poúnorovou, která bývalým pilotům RAF přinesla místo uznání ústrky, v lepším případě „jen“ podřadné profese, v horším – tak jako ve Fajtlově případě – vězení. 

„Já jsem se narodila v roce 1948 a pro tátu si přišli v roce 1950. Maminka musela do čtyřiadvaceti hodin opustit byt, který nám zabavili bez náhrady. Pár týdnů jsme vůbec nevěděli, kde táta je, až po několika měsících se ukázalo, že je na Mírově. První návštěvu dovolili mámě po půl roce a jen na půl hodiny.“ 

Jana Fajtlová vzpomínala, že rodiče spolu udržovali styk alespoň korespondenčně. Jeden z dopisů adresovaný přímo jí se rozhodla přečíst veřejně. „Má drahá Janičko,“ začínají otcovy řádky, „až budeš umět číst, dozvíš se, že když ti byly dva roky a něco měsíců, ze všech lidí nejraději tě měl tvůj táta. To proto, že byl daleko od tebe a nemohl si s tebou hrát jako tvoje máma, děda a babička. Až zase budeme všichni pohromadě, láska mámy a táty se vyrovná a oba tě budou mít rádi stejnou mírou.“

Generál Fajtl strávil v komunistickém žaláři bez soudního procesu 17 měsíců. Po propuštění byl degradován na vojína a vysídlen z Prahy i s manželkou a dcerou. Živil se jako nádeník na stavbách, jako pokladník nebo účetní.

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 14.10.2017 13:31
  • Datum poslední aktualizace: 14.10.2017 13:31
  • Odpovědný útvar: Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design