Česky CZEnglish EN

Vojtěch Cikrle: Nejzásadnější je mít lidi rád

Květnová Noc kostelů Brňanům připomněla – nebo se o to alespoň pokusila – jiný rozměr, na který možná v kolotoči všedních radostí a starostí zapomínáme. Duchovní stránku života. Nejvýznamnějším představitelem brněnské diecéze římskokatolické církve je v pořadí 13. biskup Vojtěch Cikrle (nar. 1946), rodák z Bosonoh, který v mládí nemohl z politických důvodů studovat, pracoval tedy jako dělník a na bohosloveckou fakultu byl přijat až v 70. letech. K římskokatolické církvi se podle sčítání lidu v roce 2011 hlásí přes milion obyvatel České republiky, biskup tedy ovlivňuje život mnoha z nich. Jak naopak ovlivňují lidé život jemu a jak Vojtěch Cikrle vidí Brno, v němž působí od roku 1990? Na jeho přání jsme rozhovor vedli písemně, ale na svěžesti mu to neubralo.

V září uplyne pět let od historicky první návštěvy papeže v brněnské diecézi. Slunečného 27. září 2009 si Benedikta XVI. na tuřanské letiště přijelo vyslechnout na 120 tisíc věřících. Jak na ten den vzpomínáte?
I když bych nechtěl být nějak patetický, myslím, že pro řadu lidí se tento den stal památným. Vzpomínám na něj samozřejmě rád. S odstupem času je zapomenuto všechno napětí a obavy, jestli je všechno dobře připraveno a jestli někde něco nezaskřípe, a zůstává jen hluboký zážitek ze společně prožitých chvil. Stále se setkávám se svědectvími lidí, kterým návštěva Svatého otce nějakým způsobem proměnila život. A jejich příběhy se stávají i mou radostí.

Hlavním kostelem brněnské diecéze je katedrála sv. Petra a Pavla na Petrově. Její současná podoba včetně dvou 80metrových věží pochází z počátku 20. století. Stala se díky tomu katedrála skutečnou „vlajkovou lodí“, zaslouženou dominantou Brna? Nebo je vám bližší její starší, méně okázalá podoba?
Jsem zvyklý na současnou podobu katedrály, která se snad již neodmyslitelně stala symbolem naší metropole. Jeden brněnský kněz mi vyprávěl, že když bývá na různých setkáních v zahraničí a řekne, odkud je, často slyší: „Brno? Tam jsem byl, to jsou dvě věže katedrály vypínající se nad městem…“ Takže Petrov je mi blízký takový, jaký je. Podobné je to i s Karlštejnem po Mockerových úpravách. Vnímáme jeho dnešní podobu a to, jak vypadal ještě v roce 1886, se nám do toho neplete.

Brněnským biskupem jste byl jmenován a vysvěcen v roce 1990, sledujete tedy vývoj Brna v celém porevolučním období. Je něco z počátků vašeho působení, co z města nenávratně zmizelo a zaslouží připomenutí?
Relativně nedávno zmizel jeden z nejhezčích pohledů na průčelí katedrály z Pekařské ulice. Zastínila ho novostavba domu na Anenských terasách. A „trochu dříve“, v roce 1908, byla rozebrána gotická královská kaple Panny Marie a svatého Václava na Dominikánském náměstí a městská rada se zavázala, že ji znovu postaví. Zatím se tak nestalo.

A co je vám na současném Brně sympatické?
Množství šikovných, přátelských a přemýšlivých lidí. A nejen těch mladých. Lidský potenciál vždy považuji za největší bohatství.

Několik let jste působil jako duchovní na různých místech Moravy, od větších měst (Jihlava) po vesnice s 900 obyvateli (Starovice). Co zásadního vás tato služba naučila pro vaši pozdější roli biskupa?
Během let kněžské služby jsem se naučil to zcela nejzásadnější: prožívat s druhými lidmi jejich radosti i bolesti, které každý den přináší život, a mít je rád.

V květnu se v Česku odehrála Noc kostelů, kdy jsou otevřena i místa běžně nepřístupná a konají se programy pro děti i dospělé. Na rozdíl od let minulých bylo krásně a pořadatelé v brněnské diecézi přivítali na 128 tisíc příchozích. Ve velkých městech žije spousta lidí, kteří do kostela chodí zřídka, ale na malých vesnicích to bývá jiné. Mají noční kostely překvapení i pro ty, kteří je důvěrně znají?
Určitě ano a jsem přesvědčen, že ve více rovinách. Chodí třeba do „svého“ kostela roky na bohoslužby, ale už se ani moc nerozhlížejí okolo. A najednou je překvapí poutavý popis obrazu či sochy, které doposud vnímali jen jako inventář, a uvědomí si i jejich duchovní přesah… A zažívají i jiná obohacující překvapení, která přináší kontakt s lidmi, kteří do kostela přišli třeba poprvé a se zájmem se vyptávají na to, co je zajímá, přinášejí své příběhy nebo prosí o modlitbu za své blízké.

Ve své knize „Kostel – živé místo k setkávání“ píšete, že k vybavení kostela patří sochy a obrazy, které nás uvádějí do dějinných událostí, ale mají paralely v životě každého z nás. Vnímáte tedy kostel i jako určitý druh umělecké galerie? Sledujete výtvarné umění?
Ano, i kostel je jistým způsobem uměleckou galerií, ale není to jeho prvotní určení. I proto jsou v podtitulu názvu knihy slova „živé místo k setkávání“. Vnímání krásy je jen jednou z cest ke vnímání krásy a harmonie vztahující se k Bohu. Osobně mám výtvarné umění rád, a když mi to dovolí čas, dokážu v muzeu nebo v galerii strávit i dlouhou dobu. Například při návštěvě Říma si nenechám ujít možnost znovu vidět Caravaggiův obraz Povolání svatého Matouše.

Setkáváte se často s dětmi, v květnu jste například přijal dva tisíce školáků z jihomoravských farností, kteří se zúčastnili hravé akce Jeden den na Petrově. Jaká je ve vašich očích generace patřící už zcela do 21. století?
Součástí každé mé pastorační návštěvy je setkání se seniory, s lidmi středního věku a s mládeží a dětmi. Slova, že děti jsou naší nadějí, nejsou klišé. Dnes jsou však děti víc než kdy jindy vystaveny tlaku prostředí a je nutné jim věnovat čas i péči, aby z nich mohly vyrůst osobnosti, které budou svobodné. Myslím tím oproštěné od stádovitého myšlení podsouvaného ze všech stran nejrůznějšími rafinovanými způsoby.

K dětem a mladým lidem dnes přirozeně patří moderní technika, informační technologie, sociální sítě. Jaký mají podle vás vliv na komunikaci? Propojují lidi, protože bourají geografické, časové i sociální hranice? Nebo je spíše vzdalují, protože nahrazují osobní setkávání?
Technika, informační technologie i jimi umožněné sociální sítě jsou možností ke vzdělávání, otevírají nové obzory a pohledy do téměř všech oborů lidské činnosti, jsou šancí, jak o sobě více vědět. Existují však také jejich problematické aspekty uzavírající jednotlivce i skupiny lidí do sebe samých, do jakéhosi nereálného světa. Jsou nožem, který může použít chirurg i vrah. Úkol výchovy je tedy zřejmý. Možná bych připomněl slova papeže Benedikta XVI., který před několika lety řekl: „Lidstvo se dnes nachází na rozcestí. Dnešní pokrok je rozporuplný. Poskytuje nevídané možnosti pro dobro, ale zároveň otevírá propastné možnosti, jaké nikdy neexistovaly, i pro zlo. Když komunikace ztratí své etické zakotvení a unikne společenské kontrole, skončí u toho, že už nebude brát v úvahu ústřední místo člověka a jeho nezcizitelnou důstojnost. Více než si můžeme představit, je dnes v této oblasti zapotřebí „infoetiky“, tak jako v oblasti medicíny a výzkumu spojeného s lidským životem existuje bioetika.“

Před třemi lety byla vyznačena první svatojakubská trasa z Brna přes Mikulov do Rakouska, po které se lze vydat ke známému poutnímu místu ve Španělsku – katedrále v Santiagu de Compostela. Vydal jste se po ní z Brna jako poutník?
Z „brněnské“ svatojakubské trasy mám radost a čas od času se setkám s poutníky, kteří do Santiaga de Compostela putovali a vyprávěli, jak si s Boží pomocí během dlouhé pěší cesty uspořádali nejen myšlenky, ale i své životní situace. V knihkupectví na Petrově je dokonce k sehnání poutnický pas, kam si lidé mohou zapisovat základní informace o svém putování. I když jsem sám prošel několika poutními trasami, na té svatojakubské jsem – obrazně řečeno – stále na startu.

Putování pěšky vyžaduje jistou kondici. Mimochodem, čemu se věnuje duchovní ve volném čase? Pěstujete nějaký sport či jiný koníček?
Možná byste byla překvapena, jak různorodým koníčkům se duchovní věnují. V naší diecézi bychom mohli najít motorkáře, chovatele včel, spisovatele, básníky, hudební skladatele, sběratele… Já mám odmalička díky svému strýci blízko k astronomii a zajímám se o hudbu. Když jsem byl mladší, tak jsem sportoval. S přibývajícím věkem se z běhání i jiných druhů sportu stala dominantním chůze.

Češi se dnes dožívají téměř dvojnásobného věku než před sto lety, dětská úmrtnost klesla na minimum. Lékařská věda dokáže – lidově řečeno – zázraky. Hodně si proto troufáme, zdá se. V kurzu jsou nebezpečné sporty, spotřeba alkoholu setrvale stoupá stejně jako naše váha. Neztratili jsme respekt ze smrti?
Dnes je „in“ něco zvláštního zažít, k tomu slouží adrenalinové sporty, a něco si užít – k tomu se zase nabízí jídlo, pití, sex. Neodsuzuji, neházím vše do jednoho pytle, jen se mi nelíbí zúžení životních hodnot, tolik typické pro dnešní dobu. V jeho důsledku se vytrácí vědomí, že i nemoci, stáří a smrt patří k životu. A že ač si to člověk občas chce namlouvat, není tím, kdo nad nimi vládne.

Řekl jste: „Humor je známkou pohody a nedovedu si představit, že by měl v životě chybět.“ Výzkumy, ale i dojmy návštěvníků naší země však ukazují, že Češi k nejusměvavějším národům nepatří. Je snad mezi námi lidí se smyslem pro humor či zálibou v něm málo?
Věřím, že není. Nechci se pouštět do úvah, které mi nepříslušejí a vycházejí ze zúženého pohledu, ale mnohdy je náš humor plný jízlivosti, nenávisti, závisti, zlé vůle. Stačí se podívat na komentáře ke zprávám na internetu a to je asi ještě slabá káva proti těm, po kterých zůstane jen ***OBSAH TOHOTO PŘÍSPĚVKU VYMAZALA REDAKCE ***. A tak mnohé druhy humoru nejsou projevem hravosti, schopnosti zahlédnout v obyčejnosti to komické a trefně to bez urážky vyjádřit a ani nevedou k úsměvu na obou stranách. Myslím, že je to škoda. Humor a úsměv jsou skutečně známkou pohody, vyrovnanosti a nadhledu, který má být nám lidem vlastní.

Ptala se Zuzana Gregorová

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 18.03.2015 13:02
  • Datum poslední aktualizace: 18.03.2015 13:02
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design