Česky CZEnglish EN

Soňa Bernardová a Alžběta Dufková: Synchronizované plavání je komplexní sport

Akvabely jsou pro mnohé z nás synonymem krásy a elegance v pohybu. V náročnosti tréninku si ale synchronizované plavání nezadá s žádným sportem. Nejlepší české akvabely Soňa Bernardová a Alžběta Dufková prozradily, co obnáší závodní trénink, proč se v Brně trénuje mnohem lépe než v Praze a co říkají na muže ve svém sportu.

Jak jste se k tomuto netradičnímu sportu dostaly?

Dufková: Do akvabel mě přivedli ve čtyřech letech rodiče s tím záměrem, abych se naučila plavat. Dopadlo to trošku jinak, tak si to asi nepředstavovali, ale jsou za to rádi (smích). Ne vždycky se rodiče trefí hned napoprvé se sportem, který člověka baví. Taky pomohla naše fyzioterapeutka Radka Doležalová, se kterou jsme spolupracovaly a spolupracujeme doteď, protože v Brně patří k nejvyhlášenějším fyzioterapeutům. Taťka byl v té době učitel na střední škole a ona byla jeho žákyně, akvabely měly nábor a ona řekla tátovi, když má malou dcerku, ať ji přivede.

Bernardová: Moje maminka plavala a věděla, co obnáší tvrdý závodní trénink. Věděla, co jsou ranní a odpolední tréninky, že je to dřina, posilovna, a myslela si, že akvabely jsou trošku jiné, je to líbivější, hezčí. S hrůzou zjistila, že od šesté sedmé třídy jsme stejně začaly chodit taky na ranní tréninky, a brzy pochopila, že u akvabel je to stejná dřina, možná je to ještě časově náročnější vzhledem k podobnosti s uměním.

Jaké musí mít člověk předpoklady, aby se stal synchronizovaným plavcem?

Dufková: Nějaká ta fyziologie je určitě potřeba. Kdo má od přírody krásně propnutá kolena a špičky zahnuté, má výhodu. Samozřejmě na všem se dá pracovat, i na somatotypu. Je dobré, když člověk plave duo nebo tým, aby spoluplavkyně vypadaly podobně. Výhodu mají Rakušanky, ty jsou dvojčata. Nebo v Rusku, kde mají spousty talentů, můžou vybrat holky, které se k sobě hodí. Nás v Česku je míň, musíme se víc snažit to sladit.

Bernardová: Důležitý je také cit pro vodu. Synchronizované plavání je komplexní sport, roli hraje i cit pro hudbu, umět ji počítat, umět jí naslouchat, je to sport s uměleckým zázemím. Byť se všechno dá naučit, je důležité umět sestavu prodat, předvést, udělat show.

Měly jste někoho jako vzor, když jste začínaly?

Dufková: Před Soňou byla u nás nejlepší Lucka Svrčinová, ona byla první, kdo se z Česka dostal i na olympiádu (v Barceloně v roce 1992 – pozn. red.), ale to mi byly dva roky, to jsem ještě neregistrovala. Pak jsem si všimla Soni s Janou Vítkovou, ve světě mě zaujaly Rusky a nejfamóznější byla asi Virginie Dedieu, na tom se shodneme všichni. Rusky, dril, technika, to je úžasné, ale Dedieu do našeho sportu vnesla francouzskou eleganci a choreografii. To byl zážitek, že člověka mrazilo po zádech.

Bernardová: Když jsem začínala já, nebylo to jako v dnešní době, že je všechno dostupné na YouTube, na internetu. Pro mě byl zážitek vidět Američanky a Kanaďanky, v té době mistryně světa, teď už vládne ruský trend. Já jsem naprosto nechápala, že dokázaly zaplavat své vystoupení, jako kdyby plavala jen jedna a za ní bylo zrcadlo. Když se tu pořádala Velká cena Brna…

Dufková: Kterou mimochodem chceme obnovit příští rok.

Bernardová: …a přijely Američanky, pro mě jako malou holčičku to bylo úžasné. Nechápala jsem, jak je možné, že jsou tak dobré, jak ufoni z jiného světa, přitom teď se tomu snažíme přiblížit.

Dufková: Soňa na posledních závodech říkala, že jí rozdíl už tak velký nepřijde, jsou pořád výborné, ale už se dotahujeme. Dřív byly rozdíly mezi horšími a lepšími státy větší, konkurence se ale zahušťuje a ti nejlepší nestačí utéct.

Zmínily jste obnovení Velké ceny Brna, mohly byste být konkrétnější?

Dufková: Chystáme ji už od loňského roku. Jde o to, že v Česku nejsou v létě velké mezinárodní závody – v zimě se koná Vánoční cena Prahy pro všechny kategorie, ale pak nic. My bychom chtěly Velkou cenu zařadit do olympijského cyklu. Byl by to předolympijský závod, Grand Prix v projektu Going to Rio. Chtěly bychom sem nalákat všechny hvězdy světové špičky, které na olympiádu pojedou, aby si to ještě vyzkoušely, a také ty, které se nekvalifikují. Týmů se totiž kvalifikuje osm a vzhledem ke kontinentálnímu pravidlu pojede třeba výrazně slabší Egypt jako zástupce Afriky. Kdo se nekvalifikuje, mohl by mít zájem přijet si zaplavat, protože sezóna končí mistrovstvím Evropy a zbývá už jen olympiáda.

Bernardová: Bazén za Lužánkami, kde teď sedíme, má dimenze olympijského bazénu, to je třeba si uvědomit. Pro akvabely je velmi dobrý. Parádní tribuny, hluboká voda, takže se sem vlezou i týmy a kombinované sestavy. V Praze na 25 metrech pro nás nemá smysl soutěžit, protože je potřeba upravovat choreografie připravené pro větší bazén, ale nejde trénovat něco jiného, než v čem závodíme. Chceme využít brněnského zázemí, kde měly akvabely vždycky tradici, a rády bychom ji sem vrátily.

Jak probíhá váš obvyklý den?

Dufková: Vypadá to jako lítání mezi tréninkem, školou a v případě Soni prací. Začínáme v šest ráno, do osmi máme trénink ve vodě, pak hodinka na suchu, posilovna nebo sestava, pak se přesouváme do školy a do práce. Teď máme méně možností trénovat ve vodě, takže se snažíme od dvou hodin chodit plavat s plavci za Lužánky, pak znovu posilovna nebo běh. Večer od šesti do osmi ještě jeden trénink, zase ve vodě.

Bernardová: Já se přes den věnuji i své práci, o to je to náročnější, a doháním to o víkendech nebo ve chvilkách volna.

Jak vypadá váš trénink? Používáte doplňkové aktivity, posilovnu či běh?

Dufková: Synchronizované plavání je kombinace baletu, posilovny, jógy, gymnastiky. Komplexní příprava všeho.

Bernardová: Těžko popisovat, záleží i na fázi přípravy, podzim je na kondici a sílu, na jaře se drilují sestavy a dolaďují detaily. Tato sezóna je specifická, protože máme kvalifikaci na olympiádu a sestavy musíme dostat na nejvyšší level už v březnu, jinak bychom je řešily až v červnu nebo červenci. O to je to náročnější, máme méně času na silovou přípravu i na přípravu sestav. Spolupracujeme s profesionály, kteří nám připraví cviky na míru. Akvabely jsou silově-vytrvalostní sport, potřebujeme ale i flexibilitu, obratnost, takže cvičíme třeba šňůry.

Už jste dosáhly mnoha sportovních úspěchů. Poznávají vás lidé tady v Brně na ulici? Máte pocit, že jste slavné?

Dufková: Na ulici určitě ne, ale věřím, že nás znají kolem bazénů, kde nás lidi můžou vidět prakticky celý den, na Tesle, tady v Lužánkách, na Ponávce, kde i vedeme hodiny a já dávám lekce aerobiku. S rozmachem médií se náš sport trošku prosazuje, povědomí o akvabelách tu je. Občas narazíme na někoho, koho neznáme, ale ví, kdo jsme.

Bernardová: Autogramy jsou součástí show a akcí, děláme si před závody i open training a tam chodí fanoušci a lidi, které to zajímá. V létě jsme dělaly show na Riviéře, trošku ten sport v horkých měsících a slunečních dnech dostat mezi lidi. Taková show se dá udělat i na běžných koupalištích, kde je čistší voda, osvěta se šíří, ale že by člověk byl hvězda nebo celebrita, to v žádném případě.

Dufková: Chtěly bychom poděkovat společnosti Starez-Sport, protože pro nás dělají hodně. PR manažera nemáme, ale snažíme se dělat, co jde.

Jak je na tom synchronizované plavání v Česku, může se jím tady někdo uživit nebo si alespoň slušně přivydělat? Jak je to v zahraničí?

Dufková: Ve světě záleží… Rusky nebo Španělky, ty nejlepší, to mají dobře placené, někdo se dokonce vrací po ukončení kariéry, protože je to výhodné. Tak daleko rozhodně nejsme. Sice jsme taky ještě neměly medaili, ale co není, může být.

Bernardová: Pro nás je finančně náročnější, že abychom měly dobrou sestavu, potřebujeme sem pozvat choreografa. To jsme učinily nyní, Stephana Miermonta, který je podle mě nejlepší na světě a určuje si za svůj pobyt a sestavy takové částky, že ať chceme, co chceme, peníze stejně skončí zase v bazénu. Každopádně děkujeme všem za podporu, která nám zaplatí tréninkové hodiny, což stojí obrovský balík – musíme trénovat v celém bazénu, každá lajna se načítá, a abychom měly výsledky, potřebujeme více pracovat se zahraničními odborníky. Teď jsme mezi mlýnskými kameny, jak to vyvážit, abychom natrénovaly, ale také se vešly do budgetu, ale spíš jsme v minusu. Bazén není v Česku zadarmo. V USA má každá střední škola svůj bazén a ty jsou prázdné skoro celý den, děti tam jdou ráno a odpoledne, u nás každá lajna stojí peníze. Někdy je levnější koupit letenku na Sicílii a trénovat tam, než být týden tady.

Máte dojem, že se sport za tu dobu, co jej děláte, někam posunul?

Dufková: Neuvěřitelně, myslím si. Ale to je všude, v plavání se zrychlují časy, v atletice padají rekordy, do sportu se zapojují novinky z oblasti výživy, vliv má i fyzioterapie.

Bernardová: Moderní technika tomu pomáhá. Dříve byla trenérka odkázaná na vlastní oči, co viděla, to opravila. Dnes se to natočí, video se hned u bazénu na tabletu zpomalí, vidíme, kde jsme udělaly chyby, všechny nepřesnosti. V Japonsku mají kamery hned u bazénu na čtyřech místech a k tomu velkou televizi, je to hi-tech. Stephan vyprávěl, že tam chodil s bezdrátovým mikrofonem kolem bazénu a rovnou závodnice opravoval. I takto se dá sport posunout, dají se spravit synchrony a asynchrony, různé polohy, výšky ve figurách atd.

Dufková: Do sestav se zařazují stále obtížnější prvky, pořád se vymýšlí něco nového, sestavy se zrychlují. Když se podíváme na akvabely na začátku, tak to byly jen obrazce, ležení na hladině, ale po éře Američanek přišly Rusky s rychlostí, Japonky s ostrostí pohybu. Jedna Japonka nedávno po sestavě nevyplavala, přidusila se tam. Je to na hraně možností, žádný lehký sport, kde se člověk tolik nezadýchá (smích).

Jak jste se seznámily? Kdy jste začaly plavat jako tým?

Dufková: My jsme ze stejného oddílu, Tesla Brno, a všechno začalo na mistrovství republiky 2006, kdy Soňa byla v sóle první a já druhá, její bývalá partnerka zrovna skončila a dvě nejlepší závodnice obvykle plavou duo, takže tak to vzniklo.

Bernardová: Já měla takový volnější rok, plavala jsem už jen sólo a jako trenérka jsem se věnovala týmu, kde byla nejlepší akvabelou Bětka. Pak jsme si říkaly, proč to nezkusit, žádné duo tu nebylo, tak jsme do toho šly a v krátké době jsme daly dohromady sestavu. Na mistrovství Evropy jsme byly osmé a na mistrovství světa v Melbourne v roce 2007 třinácté, skončily jsme těsně za finále. To byly úspěchy, které říkaly, že to půjde.

Jaké to je nastupovat proti sobě v sólových závodech? Jste soutěživé?

Dufková: Přirozená soutěživost tam musí být. Každou z nás to trošku motivuje, abychom se snažily. V republice není konkurence tak vysoká, takže se alespoň můžeme měřit mezi sebou. Priorita je ale jasná vzhledem k olympiádě, kde nejsou sóla, ale jen duo. Sólo je jen doplňující disciplína a pro žádnou z nás to není priorita.

Vaším posledním opravdu velkým závodem byl světový šampionát v Kazani, který se konal v červenci. Jak byste ho zhodnotily?

Dufková: Závod to byl podařený. Kdybychom se podívaly na kvalifikaci, tak na ni by to stačilo. Ale naše minulá sezóna byla ošemetná, protože Soňa měla od února zlomenou ruku, naše náhradnice Eliška měla problémy s ramenem, takže jsem jednu chvíli plavala jen sólo (smích).

Bernardová: Takovou sezónu už nechceme zažít. Aby si člověk v její půlce podrazil nohy zlomenou rukou, to byl velký zásah do přípravy. Bylo to kruté. I vzhledem k tomu jsou výsledky v Kazani výborné. Na druhou stranu věříme, že tuto sezónu jsme rozjely naplno a že vše napravíme.

Teď vás čeká kvalifikace na olympijské hry v Riu, jak si věříte?

Bernardová: Věříme, že perfektně předvedeme naši sestavu, a v tom je všechno. Konkurenci nevidíte, nevíte, co se bude dít, s čím přijdou, jací budou rozhodčí. Výsledky máme poměrně stabilní. Hodně lidí si na to zvyklo a už s olympiádou počítají, ale tak to není. Málokdo ví, kolik úsilí nás hry stojí. V olympijském roce tečou peníze i v jiných státech, všichni zaberou na maximum, Rio je prestižní pro každého a udržet se ve špičce je těžké. Tuplem když ostatní jsou šest hodin ve vodě a my to musíme všelijak kompenzovat.

Co považujete za svůj největší úspěch v kariéře?

Dufková: Asi 14. místo na olympiádě v Londýně v roce 2012 a pak 11. na mistrovství světa 2013, to byl nejlepší výsledek v duu.

Nedílnou součástí vašeho sportu je krása a estetika. Přenáší se vám to i do života? Obklopujete se krásnými věcmi, případně lidmi i v životě?

Dufková: Samozřejmě, krásné věci má rád každý, kdo by se jimi nechtěl obklopovat, i lidmi (smích). K estetice a umění má člověk blízko, já hrála na flétnu, Soňa na klavír, s hudbou a tancem je náš sport spojený. Máme také rády divadlo. Právě toto se mi na akvabelách líbí, není to jen sport, je tam sice dřina, ale i krásno, což mě přitahuje. Nechci hanět plavce, ale akvabely nejsou plavání ode zdi ke zdi, je to něco víc.

Bernardová: Je to podobné, jako když jdete na balet nebo do divadla. Akvabely jsou i pro diváka umělecký zážitek, nejen sportovní, tedy bodování a náročné prvky. Sestava sahá do umění i do show. Tak děláme vánoční nebo letní vystoupení, kdy se v rámci show představí sestavy s uměleckou ambicí, které dokážou diváka strhnout. Ta proměnlivost je úžasná a krásná, hudba se dá zaplavat a vyjádřit všemi možnými způsoby. 16. prosince budeme mít v Lužánkách vystoupení, budou tam i různé soutěže, zveme i další sportovní hvězdy, moderuje Šárka Kašpárková. Snažíme se tuto tradici dodržet, ale i nějak osvěžit, obvykle tu bývá kapela, nyní budeme mít i novinku ve světě synchronizovaného plavání – smíšený pár.

Co říkáte na muže ve svém sportu?

Dufková: Mně to přijde zajímavé, jako příjemné zpestření našeho sportu, v Kazani to diváky bavilo. Vezměte si krasobruslení, tam se také každý rád podívá na smíšenou dvojici. Je to něco podobného, akorát ve vodě, takže proč ne. Budeme pracovat na tom, abychom vytrénovaly mladé akvabeláky (smích).

Bernardová: Souhlasím, ale zařadila bych tuto disciplínu zvlášť a nechala bych pouze volnou sestavu. Můj názor je, že smíšený pár se nejlépe projeví ve volné sestavě, která není striktně omezena pravidly. V technické sestavě musíte plavat synchronně, předvést dané prvky. Smíšený pár vidím ve free části, v show. Na olympiádu se tahle disciplína zatím nezařadila, ale figuruje jako soutěž na mistrovství světa, uvidíme, jaký bude její další osud.

Co plánujete dělat, až přestanete plavat? Chcete ve sportu zůstat?

Dufková: Myslím, že hodně lidí, kteří k akvabelám „přičichnou‟, se od nich neoprostí. Určitě si neřekneme: Tak a teď už nepůjdu na bazén! Zvlášť když to děláme tak dlouho. Soňa má svou advokátní kancelář, já teď končím magisterské studium, ale nebráním se ani trénování či práci s mládeží. Trénujeme všechny možné věkové kategorie už od malých dětí.

Bernardová: Náš hlavní problém je, že tu máme málo kvalitních trenérů. Ti, co zde působí, mají málokdy trenéřinu jako gros práce, spíše koníček při hlavním zaměstnání. Náš sport by si zasloužil posunutí na profesionální úroveň.

Co byste dělaly, kdybyste neuměly plavat?

Bernardová: Já mám kromě sportu vlastní praxi, takže si dokážu představit, že bych se jí věnovala. Co se týká jiných sportů, výběr by byl gymnastika, plavání, tanec, tyto sporty jsou s akvabelami spojené, jednu chvíli jsem se věnovala lezení na stěně, což rozvíjí ruce, které jsou pak ve vodě potřeba. Akvabely nejsou jednostranný sport.

Dufková: Člověk má pak průpravu do všeho.

Marek Dvořák

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 11.12.2015 14:31
  • Datum poslední aktualizace: 11.12.2015 14:31
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design