Česky CZEnglish EN

Pavel Čech: Na českých komiksech mám rád nedokonalost

Zamčené, hustě zarostlé zahrady, skrývající mnohá tajemství. Indiánský válečník, sedící za volantem závodního automobilu. Rychlé šípy. Život a smrt. Dílo Brňana Pavla Čecha (46) spojuje všechny tyto atributy a sdružuje je v sen dospělých s dítětem v těle, v sen dětí, kterým ještě zůstalo dost odvahy a zvědavosti odhalovat pradávné záhady. Malíř a vypravěč příběhů, které čtenáře pošlou na výlet do čarovné říše fantazie, svým milým, pábitelským způsobem mluví o tom, proč nemá rád dokonalost a Batmana.

Začnu trochu netradičně. Před několika lety jsem studoval pedagogickou fakultu, kde jsem se poprvé setkal s vaší tvorbou – při hodině jsme analyzovali vaši Zahradu. Co říkáte na to, že jste součástí učebních osnov?
No dobrý Jestli někdo naznal, že by to stálo za nějaké přemítání nebo rozbor, tak jsem potěšen. Mně tady ty první knížky daly spoustu práce a přemýšlení, Zahrada ve mně zrála asi pět let, Pepík Střecha asi deset let, postupně se to všechno skládalo ze střípků. Pak je zázrak, když to vyjde jako kniha.

Vaší značkou je především komiks, který je inspirovaný také západní tvorbou, například superhrdinským subžánrem. Kdy jste si tohoto umění všiml a čím vás zaujalo?
Asi v dětství. Doma jsme měli Čtyřlístky, které jsem sbíral z nedostatku komiksů, po kterých jsme toužili, jako byly ty francouzské – třeba Pif – nebo stripotéka z bývalé Jugoslávie. Každý z kluků ve třídě měl pár komiksů, které držel a nechtěl měnit. Tak jsme si je alespoň půjčovali a někteří z nás se je pokoušeli obkreslovat. Nejvíc jsem se stejně naučil, když jsem byl kluk ve třetí čtvrté třídě, teď už to jen horko těžko doháním Fascinace komiksem plynula z toho, že to bylo něco jiného, bylo to barevné a rozvíjelo to příběhy, po kterých jsme toužili, namalováno to bylo nádherně, zdánlivě nedosažitelně. Většinou jsme tomu ani nerozuměli, takže jsme svou fantazií utvářeli úplně jiné příběhy. I komiksy, které byly založené na dialogu, mě bavily, ale vsadím se, že to bylo o něčem jiném, než jsem se domýšlel. Podobnou zkušenost má většina mých kamarádů, kdy četli nějakého Rip Kirbiho a on tam na dvacáté stránce dá někomu do zubů a nic se tam jinak vlastně neděje. Superhrdiny jsem se neinspiroval, spíš jsem je párkrát parafrázoval, já vyrostl na Rychlých šípech a malých Vinnetouech od Karla Franty a na věcech z časopisů Pionýr a Větrník. Poetiku Batmanů a Supermanů nějak moc rád nemám a asi ji ani nechápu.

Sledujete současnou komiksovou tvorbu, ať už českou, nebo světovou? Která díla vás nejvíce zaujala?
Jo, sleduju to, co vyjde tady u nás v Čechách. Mrzí mě, že trh už se zaplavil, že to nevyvěrá z našich vzorů. Myslím, že spousta lidí tu dělá komiksy do šuplíku, ale vydávat je se nakladatelům nevyplatí. Ale asi je hodně těch, co kupují hrdinské komiksy, ale to s tradicí našich věcí nemá nic společného, odehrává se to někde mezi mrakodrapy. Jinak se komiks trochu snažím sledovat, mám pár oblíbených starých autorů, možná už jsou mrtví. Ti moderní mi připadnou na jedno brdo, že z toho čouhá počítač. Mnoho těch komiksů vzniká tak, že jeden to nakreslí tužkou, druhý obtáhne, třetí vybarví a čtvrtý doladí na počítači a pátý dává písmenka, lettering, a je to dotaženo k podivné, chladné dokonalosti, to nemám rád. Mám rád, když je v tom hravost, české animované filmy a ilustrace, jak jsou tam vidět pastelky a tužky, ta příjemná, nestrojová nedokonalost…

Ve vaší tvorbě je patrná nostalgie z dobrodružství populárních v minulém století. Především Foglarova tvorba, ale i Jules Verne, indiánské příběhy, pohádky. Čím to je, že vás tato díla dodnes inspirují?
Asi tím, že jsem je četl jako kluk. Byly to první příběhy, kde jsem prožíval věci jako odvahu, čest, boj dobra proti zlu. Od té doby jsem viděl tisíce obrázků a filmů a člověk se nemůže ubránit, aby v tom neviděl trošku kalkul, podmanivá hudba, hra na city. Jako kluk jsem to bral vážněji.

Na střední škole jste se vyučil zámečnickému řemeslu. Tvořil jste už v té době? Jaké byly vaše malířské začátky?
Kreslil jsem od mala. Do školních sešitů, na pijáky, na každý papír, dětské čmáranice. Jen s tím rozdílem, že mě to nepřestalo bavit. Zatímco ostatní hráli fotbal, já jsem si kreslil.

Řadu let jste pracoval jako hasič. Prolíná se tato skutečnost nějak do vašeho umění?
Ani ne, ale když nehořelo nebo nebyla práce, tak jsem si zase maloval. Dělali jsme čtyřiadvacítky, měl jsem pak dva dny volna, spousta času a intuitivně jsem tíhl k tomu vytáhnout papíry a kreslit komiksy. Měl jsem asi pět kamarádů ve škole, co si kreslili komiksy nebo psali krátké příběhy. Ostatní lítali po venku, učili se nebo sbírali samolepky, ale já byl jeden z těch, co už ve třetí čtvrté třídě kreslil.

Vaším dílem často prostupuje téma svobody v mnoha významech. Připadal jste si vy osobně někdy nesvobodný?
Aby to nebylo rouhání – právě teď zažívám pocit velké svobody, protože dělám práci, co mám rád, a jsem pánem svého času. Když si zamanu, jedu někde na výlet a nemusím malovat. To, co dělám, mě velice baví, takže se k tomu nemusím nějak nutit. Ale zároveň člověk ví, že pojem svobody je relativní, že žijeme v systému, ve veliké aglomeraci, limity jsou ze všech stran, co můžu a co nemůžu, co všechno musím zaplatit, školy, děti, očkování... Ale samozřejmě si uvědomuju, že když to srovnám se světem, vycházíme dobře. Někdo třeba má svobodu, ale taky hlad, nejistotu, někdo se samopalem se jim prožene vesnicí a obrátí život vzhůru nohama. Nemůžu si stěžovat. Ale jinak se svoboda těžko posuzuje, to spíš zvenčí. Když se člověk dívá na přírodní národy, indiány, to byli opravdu svobodní lidé. Jasně, museli něco ulovit, bránit své území, ale i tak. My jsme si představovali, že až si to vyzvoníme klíči, že pak nastane v uvozovkách ráj na zemi.

Často vyobrazujete město jako mnohovrstevnatý svět, prodchnutý tajemstvím. Je právě Brno to město, které vás inspiruje?
Ne, určitě ne. Město jako symbol, fenomén, starobylé město, labyrint, ulice, zákoutí, průchody, to se mi líbilo už od doby, kdy jsem čítával stínadelskou trilogii, tam bylo prvotní okouzlení starým, tajemným městem, které jsem si vysnil na základě literatury, Gustav Meyrink, golem, židovské město v Praze.

Vaše dílo působí dojmem, že je určeno pro děti, ale zároveň je v něm spousta prostoru k zamyšlení i pro dospělé. Jak to vnímáte vy?
Možná je to chyba, ale já o tom takto vůbec nepřemýšlím, pro koho dělám. Já si to tak dělám pro sebe. Dřív jsem odpovídal, že přemýšlím, co by se mi líbilo, kdyby mi bylo osm, deset, dvanáct. Ale mně se vlastně tyhle věci pořád líbí a oslovují mě – u jiných autorů, ne že bych četl svoje knížky. Ani netlačím na pilu, ono to nějak přichází, dělám to pro sebe, protože mě to baví a těší mě, když někdo říká, že to není jenom pro děti. Jsem rád, že něco hlubokomyslného tam občas je, nebo ne hlubokomyslného, ale něco, co dospělí také zažili.

Jste malířem protínajícím mnoho časových a prostorových rovin. Kdybyste si měl vybrat, kde a kdy budete žít, co byste zvolil?
Možná bych se mohl vykroutit, že by mě romantika přešla, kdyby mě bolel zub. Ale abych byl upřímný, odpovím naivně, ale budu si za tím stát. Chtěl bych být indiánem, kolem roku 1800 se narodit, u Bear Butte na Velkých planinách, kmen Cheyenne. Ti zažívali pocit svobody, štěstí a okouzlení světem okolo nás, jehož jsme součástí, byli s tím pořád konfrontováni, víc než my. My považujeme spoustu věcí za samozřejmost, jsme na ně zvyklí. Sám mnohokrát denně užasnu, třeba když pustím vodu, nejen že je to bezpracné, ale že voda vůbec je, nad námi nebe, pták, všechno je kouzelné. A my jsme uzavřeni, řešíme, jestli polička z IKEi doleva nebo doprava, přečteme toho tolik, rádio, příval informací, to nás odděluje od myšlenek, co měly tyhle přírodní národy – a taky na nic nepřišli. My můžeme mít tolik informací od duchovních učitelů, filosofických směrů, jsou toho plné knihovny, ale stejně víme prd jako oni. Myslím, že vedli šťastnější život než my.

Byl jste se někdy podívat v zemi, v Americe, Amazonii, kde tyto národy žily nebo žijí?
Byl jsem v Americe, ale ne tam, kam bych nejvíc chtěl. Nejsem takový cestovatel, že bych jel na skrytá místa, kde tihle lidé žijí, takže o nich čtu, přemýšlím…

Máte dva syny. Co říkají na vaši tvorbu? Sdílejí vaši vášeň pro indiánky a foglarovky?
Asi ne. Mám radost, když vidím, že si vezmou jednou za čas třeba nějakou mou knížku a prolistují ji. Foglarovky mají někde v knihovně, když byli malí, četl jsem jim je, říkal jsem si, že by jim mohly něco dát nebo je pobavit nebo dovést k zamyšlení nad kamarádstvím nebo takovými věcmi. Žádní velcí čtenáři z nich ale asi nebudou. Překvapilo mě asi před rokem, když můj starší synek, bylo mu dvanáct, vzal na mé doporučení jednu foglarovku a začal si ji číst a během dvou měsíců jich přečetl asi deset a ještě se pídil, kde jsou další. Teď jsem ho načapal, jak znovu čte Hochy od Bobří řeky. Mnohokrát se mě ptali zvídaví novináři, jestli tyhle knížky mohou dnešní generaci něco dát. Myslím, že některé věci se nemění. Reálie třeba ano, dneska už skoro nikdo neví, co je třeba žebřiňák. Ale touha po dobrém kamarádovi, po odvaze, cti, touha vypátrat tajemství, to je aktuální pořád. Foglar mi psal úplně z duše, moje pocity byly přesně takové, jaké popisoval, chápal, co se děje v mladém klukovi. To je důvod, proč děti, které by teoreticky měly číst jen Deník malého poseroutky nebo Harryho Pottera, Foglara stále ještě nachází. Jasně, mají určitě nové knížky, které vůbec neznám, nějaká dobrodružná čtyřka. Parta mladých kamarádů, nějaká ta holka, ať je to genderově vyvážené, a používají mobily a facebooky, zatímco dřív to byla morseovka – ale základní myšlenka je stejná.

Ve své kariéře jste získal celou řadu ocenění. Kterého z nich si nejvíc vážíte?
Asi si vážím všech. Jak člověk nemá školy, když mi pak přišla Magnesia Litera (v roce 2013 obdržel Pavel Čech významné literární ocenění za svou knihu Velké dobrodružství Pepíka Střechy – pozn. red,), byl jsem rád, že to někdo z odborné veřejnosti vnímá, že si to zaslouží nějaké ocenění. Velice mě to potěšilo.

Ilustroval jste také mnoho knih. Která z nich vám nejvíc utkvěla v paměti?
Asi Druhé město od Michala Ajvaze, ta knížka se mi svého času velice líbila, četl jsem ji několikrát. Bezbřehá fantazie Ajvaze mě fascinuje. Byl jsem moc rád, když mě zvláštní náhodou oslovili, jestli bych ji ilustroval. Nebo Muž, který sázel stromy, u toho jsem seděl v ateliéru v čase vánočním a mám na to krásné vzpomínky.

Jak hodnotíte krátký animovaný film podle vašeho komiksu Ještě něco?
Veskrze kladně. Byla to taky náhoda, před rokem a půl přišel Michal Opitz, mladý animátor, že by rád toto téma zpracoval a já s nadšením souhlasil. Představa, že se můj dědeček bude hýbat, se mi moc líbila. Michal se ale rok neozval, myslel jsem, že s tím dávno skončil. Když se ozval znovu, řekl mi, že na tom rok intenzivně pracoval a vznikly tři minuty filmu. Napsal mi do mailu, že by nerad byl u produkce, poslal mi nějaký soukromý link a já už si v hlavě šmodrchal věty, jak je to pěkné a jak měl určitě moc práce, ale… A pak jsem film zhlédl a na první podívání se mi moc líbil, hudba a zpracování. Pak mi Michal ukazoval, jak se to dělá, jak se postava na počítači rozloží na deset částí, bylo to takové kouzlení. Za sebe musím říct, že se mi snímek moc líbí, často ho pouštím na besedách. Dost mě zachraňuje, zabere to tři čtyři minuty a člověk nemusí mluvit, jen kouká na publikum, na děti, jak se jim to líbí a mají v očích trošku strachu, protože je to trochu horor. Teď bude pavouk Čenda v rádiu, dramatizace, dělala ji jedna paní. Nebo mi nějaká holčička poslala keramické kachle inspirované mými postavami, moc krásné, viděl jsem tam třeba Pepíka Střechu nebo démona s ciferníky místo očí. Člověk pak má pocit, že to funguje, že co dělá, má smysl.

Minulý měsíc jste vystavoval v Havlíčkově Brodě. Chystáte i teď nějakou výstavu?
Nechystám. Teď nemám moc obrázků. Něco plánuji letos v Novém Městě, podobného jako v Havlíčkově Brodě, prý se jim výstava moc líbila. Současně s ní vyšly dvě knížky, které se tam křtily, na knižním veletrhu jsem se podepisoval, takže se akce povedla.

Ptal se Marek Dvořák

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 07.04.2015 10:19
  • Datum poslední aktualizace: 07.04.2015 10:19
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design