Česky CZEnglish EN

Miloš Štědroň: Janáček si do nápěvků psal, co v nich chtěl mít

Miloš Štědroň

Brněnský rodák, muzikolog, hudební skladatel, profesor Masarykovy univerzity a legendární pedagog Miloš Štědroň (71) patří k lidem, s nimiž je radost se setkat. Štědře rozdává své encyklopedické vědomosti, mile je prokládá vtipnými historkami i latinskými citáty a působí jako gejzír moudrosti, vzdělanosti a pozitivního přístupu k životu. Zabývá se hudbou 20. století a období raného baroka, je autorem zásadních publikací o Janáčkovi a Monteverdim a desítek dalších hudebněvědných knih, skript a článků. Veřejnosti je znám jako autor muzikálů a scénické hudby pro Divadlo Husa na provázku i Městské divadlo Brno. Ve spolupráci s Milanem Uhdem právě připravuje hru Salieri.

Před neuvěřitelnými 38 lety měla premiéru legendární Balada pro banditu. Písničky z ní zlidověly a právě díky nim vás zná velké množství Brňanů a nejen jich. Balada se hraje dokonce i v současné sezóně a vstupenky se dost dobře prodávají. Kdo by si to byl tenkrát pomyslel? Viděl jste nové nastudování v režii Vladimíra Morávka? Jak se vám líbilo?

Viděl jsem je a myslím si, že Balada se Vladimírovi mimořádně povedla. Například tím, že vytvořil postavu, druhou nejdůležitější, která nepromluví ani slovo, to je Gabriela Vermelho s houslemi, která je jakousi Nikolovou výčitkou. Tím zrevidoval text a dal mu úplně novou platnost. Autor přitom nemůže vůbec nic namítnout, protože nepřibylo ani slovo. Morávkova Balada se vyrovná Pospíšilově.

Baladou jste si s Milanem Uhdem nastavili laťku hodně vysoko, nicméně jste ji během let opakovaně zdolali, naposledy muzikálem či novodobou operou Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Sklidili jste úspěch, ale i kritiku. Jaký byl váš tvůrčí záměr? Zdálo se vám, že Mistr "trůní" na piedestalu už příliš dlouho a je potřeba ho srazit dolů?

Ale to ne. Janáčkem se zabývám celý život, a to takovým tím služebným způsobem, protože jsem jeho kritický editor. Řekl bych to takto: Shaffer ukázal na Amadeovi v 80. letech, že dílo je nebeské, vesmírné a umělec je „živočich“, průměrný primitiv, může být málo morální a tak dále. To je samozřejmě stará idea, ale ujala se. Také byla spousta námitek, že to je bulvární hra. Uhde použil úplně stejnou metodu, také se ukazuje ta nicotnost človíčka, ze kterého vychází úchvatná hudba, tak fantastická. Navíc Uhde to velice důvtipně posunul směrem k dnešku. Jsou tam tři vědci a jejich účelem je ukázat, jak je věda ve skutečnosti hloupá. Jak se snaží být chytřejší než obyčejní lidé a obvykle je hloupější. Ti tři vědci v pravý čas, když už je to hodně sprosté, vykřiknou: „To je hnus, to nás nezajímá!“ Takže on to velmi dobře ví a sám se obviňuje z bulváru.

Může vůbec obyčejný smrtelník bez slušného hudebního vzdělání Janáčkovi porozumět?

Určitě. Janáček je složitý, něčím, ale melodicky je velice přístupný. Iritující pro lidi je asi jeho rytmika, ale když to řeknu zjednodušeně, Janáček je z velmi jednoduchých tvarů a ty jsou prokládány jakýmisi šoky. Modernismus Janáčkův působí právě ve spojení těchto dvou rovin, a kdybyste měla jen jednu rovinu, byl by to takový zvláštní moravský Dvořák. Folklor Janáčka podstatně změnil. Na nikoho nezapůsobil tak komplexně jako na něj, včetně toho, že se mu změnil i rukopis. On ho bral už úplně moderním, vědeckým způsobem, chtěl všechno měřit, kdyby mohl, tak by to fotil, a když pak měl fonograf, začal natáčet. Snažil se zachytit okamžik. Stal se jakýmsi impresionistou nebo expresionistickým impresionistou. Věděl, že když to nezachytí, je to pryč.

Proč se Janáčkova metoda zapisování nápěvků mluvy později už neuplatnila?

On se domníval, že je to vědecký způsob. Ještě moji učitelé to považovali za takovou zvláštní vědeckou aktivitu, sice poněkud úchylnou, ale přece jenom mající vědecké jádro. Dneska už si to nemyslíme. Vždyť on chodil pořád na stejná místa, takže slyšel vlastně pořád stejné věci. Milan Kundera nabídl výborný výklad, že to jsou každodenní rituály, že to je snaha zachytit okamžik, fixovat přítomnost. Člověk ví, že skončí, každý z nás se neustále podvědomě bojí smrti, a proto se snaží si dnešní den uchovat. Nápěvková metoda, to jsou skutečně asi každodenní rituály. Myslím si, že Janáček psal do těch nápěvků, co tam chtěl mít, protože tam jsou jeho preferované melodické postupy. A navíc, řeč je tak melodicky komplikovaná, je v ní tolik šumu… tam je málo hudby. Jediný způsob, jak dělat nápěvky mluvy, je oscilogram, to dnes víme díky elektronice.

Byl Janáček tak dobrý díky Brnu, nebo spíš navzdory Brnu?

Určitě navzdory, ale zvolil si Brno jako jakési tuskulum (útočiště – pozn. red.), protože do Prahy asi jít nechtěl. Co bylo inspirativní, bylo to, že Brno bylo tehdy městem trojího etnika, Čechů, Židů a Němců, kdežto Praha byla česká. A Janáček žil mezi tím. Ve středu Brna žilo 90 tisíc Němců a němečtí purkmistři drželi město pevně ve svých rukou. Na fakultě (na Filozofické fakultě MU – pozn. red.) máme výborné mladé historiky, například Fasoru, Wihodu, kteří napsali spousty knih, kde ukazují, jak vypadala brněnská nobilita a kde a jak kdo bydlel. Luxusní část byl "Bronx", Kröna – Křenová. Tam se narodila spousta vynikajících lidí, například německý starosta d´Elvert, který konečně zalesnil Špilberk, nechal strhnout ten prohnilý kostel na náměstí (kostel sv. Mikuláše na náměstí Svobody – pozn. red.)…

Ale co ten Janáček v Brně?

… jenom vám řeknu něco o Kafkovi. To jednou, když byly v Praze volby... (podává zajímavou příhodu o Kafkově sestře).

Hm. Přál byste si žít v té době?

Víte, nejhorší doba asi je, když je přechod dvou epoch. Ale i nejzajímavější. Nejstrašnější epocha pro mě je třeba po francouzské revoluci, kdy se začne vracet šlechta a restituuje majetek. Navíc se změní mentalita. My jsme teď žili v takové epoše! Když někdo dokáže vydělat devět miliard, tak to nemůže být prací.

Je vám Janáček osobně sympatický? Myslíte, že byste se spřátelili?

Asi ne, protože – nevím, jestli byl společenský, ale patrně byl úplně bez humoru. To já zase bez humoru nemůžu být. Nedokážu si ho představit, jak vypráví vtipy. U něj nenajdete přátele. Janáček, musím říct, se přátelil spíš se ženami, což chápu.

Ve své hudbě mísíte různé styly. Je nějaký hudební styl, který je vám protivný?

No, musel bych říct, že když vezmu sto rockerů a sto jazzmanů, tak z rockerů bude pět skutečných hudebníků a zbytek bude mlácení a řvaní, kdežto u jazzmanů to tak nebude. To je ještě poslední veliká hudba. Na jazz chodím strašně rád. Psal jsem pro Broma, takže k jazzu mám velký vztah a znám lidi okolo. Čili jazz ano. V Brně je úžasný festival JazzFestBrno. Naposledy jsem viděl koncert Chicka Corey, což byly skvěle využité peníze. Pak Pat Metheny – naprosto vynikající hudebník. Rock, to je složitější problém, který tady nevyřešíme. Stává se spíš způsobem obživy než hudbou, přestože jsou tam velké rozdíly.

Loni na jaře se v Brně ozývaly hlasy, že brněnská kultura krní. Jste členem poradního sboru náměstkyně primátora, dělá vám stav zdejší kultury vrásky?

Ne, s tím jsem se neztotožnil. Ale je potřeba být stále ve střehu, myslet si, že krní, a dělat všechno pro to, aby nekrněla. Tahle paušální prohlášení jsou nepřesná a nespravedlivá. Filharmonie je na vysoké úrovni, je tady spousta kvalitních režisérů a tak dál. Je potřeba to všechno uchovat a to je pro město strašný úkol. Je to z velké části otázka peněz. Nechtěl bych být primátorem. Tu iniciativu vůbec neodsuzuji a myslím, že byla myšlena dobře. Vládcové se musí neustále zneklidňovat. Kdyby zůstal status quo… ale to jsem se dostal k Faustovi.

Ptala se Kateřina Šefčíková, foto: Z. Kolařík

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 18.02.2015 16:29
  • Datum poslední aktualizace: 18.02.2015 16:29
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design