Česky CZEnglish EN

Martin Glaser: Divadlo není muzeum, ale dům příběhů pro 21. století

V listopadu 2013 se tehdy devětatřicetiletý Martin Glaser stal ředitelem Národního divadla Brno. Úspěšný divadelní režisér a šéf činoherního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích zvítězil v konkurzu na post, jehož se mnozí obávali. Jako režisér má prý mimo jiné slabost pro brutální grotesky či thrillery. Podařilo se mu jako řediteli těmto „žánrům“ vyhnout? Odpověď můžeme hledat v následujícím rozhovoru.

Jedna z premiér nové sezóny se jmenuje Spílání Brnu. Nemáte chuť spílat sám sobě, že jste před dvěma lety přijal výzvu, přihlásil se do konkurzu na ředitele NdB a vyhrál?
Ne. I po téměř dvou letech jsem pořád rád, že jsem výzvu přijal a že jsem do toho šel, protože zkušenosti, které mi to přináší, setkání, která absolvuji, a hlavně to, co prožívám společně s kolegy tady v divadle, za to rozhodně stojí.

Při nástupu do funkce jste se zmínil, že byste rád vytvořil z NdB „divadlo snů“ jak pro jeho zaměstnance, tak i pro publikum. Sní ředitel, zaměstnanci a diváci o tomtéž?
To já nevím, přiznám se. Ale vedení divadla je tady samozřejmě od toho, aby své sny a vize realizovalo a přesvědčilo jak zaměstnance, zejména tedy umělce, kteří inscenace tvoří, tak publikum, že to jsou krásné sny a správné vize. Zatím mám pocit, že sníme správným směrem, protože atmosféra v divadle se za ten ostrý rok, za tu jednu sezónu, kterou jsme připravili a neseme za ni plnou zodpovědnost, výrazně zlepšila a zlepšily se i výsledky celého divadla.

Přišel jste z úspěšného angažmá na jihu Čech a chcete uspět i na jihu Moravy. Mají „Jižané“ nějaké společné rysy ve vztahu ke kultuře obecně a k divadlu?
No, možná je tam společná poměrně značná míra konzervativismu. To ale není vůbec na škodu. Když je někdo konzervativní, záleží mu na některých zásadních hodnotách, to je v pořádku. Na nás je, abychom publikum přesvědčili, že divadlo není muzeum, ale živý dům, který se mu snaží nabízet příběhy a emoce korespondující s životní a estetickou zkušeností lidí v 21. století.
Každá generace má samozřejmě svoji představu, jak má divadlo vypadat. Nedělám si iluze o tom, že dnešní dvacátníci nepovažují divadlo nás čtyřicátníků už za přežité. Stejně tak generace dnešních sedmdesátníků osmdesátníků, kteří vytvořili tady v Brně významnou scénu, považují někdy to, co děláme my, za nepřípustné, nehorázné, zbytečné… Ale tak to bylo vždycky a zaplaťpánbůh, že to tak pořád může být, že se přeme, diskutujeme, ale nikdo nám neříká, že je jenom jeden způsob, jak dělat divadlo. Když se na repertoáru objevily Hry o Marii nebo Louskáček, ale třeba i moderně zpracované Labutí jezero, které hrajeme pod názvem Black and White, diváci začali brát kasu útokem. Mám velikou radost, že v okamžiku, kdy se věci dělají dobře a tak, jak jsme si je „vysnili“, publikum s námi za tou snovou kvalitou jde.

Podařilo se vám rozhýbat podle některých skeptiků nerozhýbatelný třísouborový divadelní kolos. Co je podstatou vaší strategie? Musel jste v něčem improvizovat?
Improvizovat samozřejmě musíte, ale podstatou je, že mám kolem sebe výborný tým. Že se mi v Martinu Františákovi, Máriovi Radačovském a Jiřím Heřmanovi podařilo získat tři výjimečně silné osobnosti, které jsou schopny svým souborům dát jasný a čitelný směr a realizovat ho tak, aby to rezonovalo s potřebami publika. To je první důležitý krok.
Druhý je, že i členové širšího vedení, kteří se starají o provoz, o marketing, o finance, jsou lidmi na svých místech. Myslím, že se povedlo dát dohromady silný tým, který má schopnost strhnout s sebou masu našich téměř šesti set zaměstnanců. I když samozřejmě nikdy nemůžou být spokojení úplně všichni.

Neuspokojivým tématem je stále financování divadel. Kvůli nedostatku peněz jste byli nuceni zrušit večer moderních choreografií. Co můžete v součinnosti s městem udělat pro to, aby se podobná situace neopakovala?
Současné vedení města nám velmi pozorně naslouchá a nezpochybňuje to, co říkáme – a sice, že NdB a obecně brněnská kultura jsou podfinancované. Na tom nemění vůbec nic to, že Brno zjevně dává do kultury obrovské množství peněz.
Národní divadlo má pěstovat vysoké žánry. A ty – pokud je chcete dělat na špičkové úrovni – mají svoji cenu. Pod jistou finanční hranicí už je velmi neefektivní je dělat. Pokud nejsme schopni investovat onu minimální částku, pak těmi penězi vlastně mrháme.
Brněnský rozpočet však neutáhne všechno. Je hrozná škoda, že po čtvrtstoletí svobody se stát podílí na financování takhle velkého divadla, které má působnost mnohem větší, než je jen samotné město, jednotkami procent. A Jihomoravský kraj, jehož občané tvoří 40 % našeho publika, se na financování divadla podílí desetinami procent.
V případě kraje se ale blýská na lepší časy. Nyní se chystá významně podpořit oslavy 50 let od otevření Janáčkova divadla a vznik našich reprezentativních operních a baletních premiér. Pokud se politická reprezentace nedohodne a nenajde způsob, jak by ruku v ruce financovala velké divadelní domy, budeme problém stále valit před sebou.
My jako vedení NdB se za těchto podmínek budeme muset rozhodnout, jestli chceme nabízet něco, co není ideální – v množství, na které jsou diváci zvyklí –, nebo jestli skutečně razantně omezíme produkci. Co se stalo v minulé sezóně u jednoho představení, se může v příštích sezónách – byť méně okatě – stát u většího množství představení. My prostě premiéry ani neohlásíme a odsuneme je na neurčito. Ale byla by to veliká škoda, protože pokud na nové inscenace diváci slyší, potřebovali bychom mít možnost repertoár co nejrychleji obnovit.
Ale i kdybychom pracovali stávajícím tempem, je to práce na tři až čtyři roky. Na repertoáru je okolo 70 představení a my děláme ročně 16 nových premiér. Kdybychom měnili 16 za 16, sama si spočtete, jak dlouho potrvá, než divák, který přijde na libovolné představení NdB, bude mít jistotu, že se nesplete.

Co jistě nepřehlédnou ani lidé, které jinak divadlo příliš nezajímá, je váš nový vizuální styl. Vaše plakáty jsou vtipnými uměleckými díly samy o sobě. Jak se vám podařilo získat ke spolupráci uznávaného fotografa Ivana Pinkavu?
Já jsem s Ivanem Pinkavou, který je zodpovědný za obrazovou část, a Robertem Novákem, jedním z nejlepších grafiků u nás, který je zodpovědný za grafické zpracování, za nové logo, za podobu všech tiskovin, spolupracoval sedm let v Jihočeském divadle. A byl jsem velmi rád, že oba dva přijali moji nabídku, aby spolu s námi měnili NdB. Jejich osobní investice včetně velkého množství času a tvůrčí vklad do toho, jak vypadá dnešní NdB, jsou obrovské.

Snažili jste se do nové sezóny 2015/2016 vnést nějaký jednotící prvek, který by přispěl k tomu, aby stále více diváků vnímalo divadlo jako celek a zajímalo se o tvorbu všech tří souborů?
Už v Jihočeském divadle jsem se snažil získat nejsilnější možné hráče na trhu a chtěl jsem, aby to, co dělají, spolu nějak korespondovalo. Přestože všichni tři umělečtí šéfové vnímají divadlo trochu jinak a kladou důraz na jiné věci, v tom nejhlubším základu mají hodně společného. A tvůrci, které zvou oni, pak rozvíjejí „centrální poetiku“ nebo hlavní myšlenkový proud jednoho každého souboru. Věřím, že za nějakou dobu, až repertoár zesílí, to bude patrné.
   
Činohra využívá „luxusu“ dvou scén. Můžete přiblížit „mahenkovskou“ a „redutovskou“ poetiku?
Byl bych velice rád, kdybychom činohru nevnímali rozpolceně. Je to jeden soubor, který svůj styl prohlubuje v Mahence na velkých příbězích a v Redutě na modernější a někdy i komornější dramatice. To je v divadlech našeho typu naprosto standardní. Divadlo má jednu velkou hlavní scénu, kde se pěstuje tzv. velká činohra, divadlo velkých idejí, velkých příběhů, velkých emocí, velkých scénických gest. A potom má jakousi laboratoř, kde může prověřovat nejsoučasnější věci, experimentovat s tvarem, se způsobem zkoušení, což je nesmírně důležité pro herce, pro režiséry, ale i pro diváky. Chtěli bychom tady dělat paralelní programovou linii – některé věci, texty, příběhy zkrátka neunesou velké „mahenkovské“ jeviště, ale bylo by škoda, kdybychom se jim vyhýbali.
Já vím, že po velmi úspěšném období Petra Štědroně a Dory Viceníkové se k Redutě upíná možná až nezdravá pozornost. Pořád se čeká, kdy už to bude stejné jako za vedení těch dvou. Ono to ale nikdy nebude, to prostě nejde a ani naše ambice taková není.
Naším cílem navíc je, aby v Redutě hrály pravidelně všechny tři soubory – v příští sezóně tady např. uvedeme současnou operu Thomase Adese Powder Her Face. Je to jeden z nejúspěšnějších soudobých skladatelů, jehož díla se hrají na předních operních jevištích, ale do velkého Janáčkova divadla by bylo možná ještě brzy takové dílo přinést.
I pro baletní soubor je to jeviště příležitostí k vyzkoušení menších věcí, kde zase můžeme dát prostor mladým choreografům, lidem přímo ze souboru. A například úspěch Choreografického ateliéru v minulé sezóně, který bude pokračovat novými choreografiemi i příští rok, mě zase přesvědčuje o tom, že to je dobré rozhodnutí a dobrá cesta.

Poněkud netradiční název má už v úvodu zmiňované Františákovo Spílání Brnu. Bude také tak provokativní a skandální jako Handkeho Spílání publiku, které v roce 2010 uvedl v Divadle Komedie váš spolužák Dušan Pařízek?
Nepochybně. Protože tématem inscenace je vyrovnávání se s temnou česko-německou minulostí města Brna, která leží i někde v zasutých koutech našeho divadla. Mahenovo divadlo postavili Němci, Němci v něm hráli a čeští umělci, jak víme, pracovali v budově na Veveří a takhle krásnou budovu neměli – neměli na ni pozemek, neměli na ni peníze, neměli sílu ji postavit. Když se pak změnilo státní uspořádání, Češi si německou budovu prostě vzali a své německé kolegy vyhnali.
V divadelním mikrosvětě se tak opakuje to, co se stalo v celé společnosti – že jsme si prostě některé věci vzali, protože jsme mysleli, že si je vzít můžeme, a někoho jsme vyhnali, protože jsme si mysleli, že tady není doma, ale on tady byl doma úplně stejně jako my.
A to je myslím velmi důležité téma, zvlášť v dnešní době, kdy i Evropou pochodují tisíce lidí bez domova, kterým ho taky někdo vzal. A jsou „špatným svědomím“ nás, kteří žijeme v nadbytku, ale stále si na něco stěžujeme.
Toto většinou nechceme slyšet. Samozřejmě. Ale od toho je naše divadlo, veřejnoprávní instituce, aby říkalo i nepříjemné a provokativní věci. Naším úkolem primárně není bavit a připravovat jen „pěkné a bezproblémové“ programy pro podvečerní nebo večerní relax, ale otvírat cesty k přemýšlení.

Všech 16 premiér bohužel představit nemůžeme. Vy sám se ujmete režie činohry i opery. Jaký je rozdíl mezi jejich režírováním?
Přiznávám, že opera mě baví čím dál víc. Její pastorkyňa bude moje třetí operní inscenace a jsem velmi rád, že mě Jiří Heřman jako umělecký šéf opery oslovil, abych režíroval právě Janáčka. Pro příští sezónu máme heslo „Přinášíme vám emoce“ a rozdíl – pro mě – mezi operou a činohrou je, že v opeře je emocí díky hudbě mnohonásobně víc.
Pro mě je však také podstatné, že dobrá opera stejně jako dobrá činohra vypráví příběh, který se nás musí týkat, bez ohledu na to, jestli byl napsán nebo složen před sto lety anebo předevčírem. A opera je dneska, i když tady v Česku si to třeba naše publikum ne úplně uvědomuje, žánrem, který určuje trendy, tedy to, jak divadlo vypadá a jak se dělá.
Činohra proti mnoha operním představením působí velmi krotce a konzervativně. A je to asi dané právě obrovskou svobodou, kterou přináší hudba, jež tvůrce pohání a inspiruje, i to, že řada operních libret je samozřejmě poněkud chatrnějších. Tendence dovyprávět příběhy a přidat k nim něco, co rezonuje s dnešním vnímáním světa, vede k progresivitě operních představení.

Když mluvíme o trendech, novinkou jsou komponované baletní večery z tvorby světoznámých choreografů, v Brně se mimo jiné poprvé představí Jiří Kylián. Je právě toto světový trend?
Určitě. Jenom malé množství choreografů dnes dělá velké celovečerní balety. Tanec téma sděluje poněkud subtilnějšími prostředky a najít vhodný námět, vhodné téma pro soudobý dvouhodinový balet je velmi složité. A je to samozřejmě i velmi nákladné, protože k takovému dílu by se musela složit původní hudba.
My jsme se rozhodli, mimo jiné i z finančních důvodů, že pokud nemáme dostatek prostředků na to, abychom teď udělali další velký výpravný klasický balet, jako byl loni Louskáček, do kterého jsme investovali opravdu obrovské množství peněz, raději zacelíme další díru v repertoáru tím, že publikum seznámíme se současnou choreografií.
Ale George Balanchine, který bude součástí prvního večera, je dneska už samozřejmě klasika a je velká škoda a velká hanba, že brněnské publikum čtvrt století od převratu nemohlo dílo tohoto choreografa vidět. Stejně tak jako nemohlo vidět v nastudování domácího souboru tvorbu Jiřího Kyliána, což je jeden z největších choreografů 20. století a navíc český rodák, kterého jsme příznačně vypudili.
Na druhou stranu je nutno říct, že získat práva k těmto baletům je velmi náročné a nákladné. Správci autorských práv je totiž umožňují nastudovat jenom špičkovým souborům. Takže to, že se je panu Radačovskému povedlo přesvědčit, že náš soubor má na to, aby tato díla tančil, je dalším obrovským úspěchem. Možná ho Brňané tak neocení, ale při pohledu ze zahraničí to balet NdB posouvá do pomyslné první ligy, protože pouze první liga může tyto choreografie tančit.

Proměňující se NdB přijalo i další výzvu – jako hlavní pořadatel změnit Divadelní svět Brno ve festival progresivního divadla. Byl jste iniciátorem?
Iniciativa v žádném případě není diktátem NdB. Divadelní svět má za sebou pět ročníků a bylo zjevné, že potřebuje nějakou – zásadní – změnu, protože nenašel úplně své brněnské publikum a nepřijala ho ani celostátní divadelní obec. Podstatné je, že jsme se s pořadateli z ostatních brněnských divadel – a to bych velmi zdůraznil – shodli na tom, že festival bude trvale cílen na progresivní divadlo, aby se v tomto duchu dlouhodobě a kontinuálně rozvíjel a aby se diváci vždy těšili, co zajímavého, mimořádného, zvláštního za rok do Brna přivezeme.
Chceme ve všech festivalových divadlech ukázat to nejprogresivnější, co se v žánrech, které pěstují, dneska dělá. Bude to tedy jakási „divadelní osvěta“, protože je nesmírně důležité, abychom my divadelníci sami sebe i naše publikum zocelovali. A ukazovali, že to, co děláme, zdaleka není „nejvíc top“, že za našimi humny jsou často kolegové mnohem dál a že máme pořád ještě co dohánět. Například to, že přivezeme mnichovský státní balet, je obrovská událost, navíc je to balet, který dlouhá desetiletí vedl brněnský rodák Ivan Liška, který teď končí svou šéfovskou misi. Že se na konci svého působení vrátí se svým souborem aspoň na skok do Brna, je myslím docela symbolické. Záměrně jsme se rozhodli, že festivalovému publiku nabídneme mimořádně bohatý stůl, ze kterého nebude moci zkonzumovat všechno, ani kdyby chtělo.
 
Změna termínu konání z června na říjen tak vlastně nebyla tou největší.
Uvidíme, jak se změna osvědčí. Vycházeli jsme z toho, že pokud má být Divadelní svět festivalem progresivního divadla, jsou primární cílovou skupinou mladí lidé, především studenti, kteří mají tento typ divadla rádi. A říjnový termín vyhovuje vysokoškolákům z pochopitelných důvodů asi více.
Říkáme si, že na začátku podzimu, kdy je město ještě krásné a doznívá „indiánské léto“, provoz už se ale rozjel, všichni už si zase zvykli na školu a na práci, by to mohlo být příjemné a přijatelné.
Samozřejmě najít správný termín je velmi komplikované i vzhledem k dalším akcím, které se v Brně konají. A ono se něco koná vlastně pořád. Teď velmi diskutujeme o termínu festivalu pro rok 2016, protože na podzim příštího roku nás čeká další ročník janáčkovského festivalu a samozřejmě by nebylo správné a ani hospodárné, kdyby se přehlídky navzájem „kanibalizovaly“. Brněnští diváci mají jen určité množství času i peněz, které mohou kultuře věnovat. I na to musíme při přípravě festivalu myslet.

Měl jste už čas poznat i jiné než divadelní Brno?
Určitě. Přišel jsem na chuť Brnu gastronomickému. Tento rozměr města je velmi sympatický, strašně dobře se tady jí, každou chvíli tady vznikne nový podnik, ať je to třeba malá kavárna, bistro nebo zajímavá restaurace. A jejich návštěva je příjemný způsob, jak se odměnit za náročný pracovní den nebo týden.
Mám teď o prázdninách trochu víc času, tak se po Brně toulám krapet víc a pořád se mi potvrzuje, že to je velice příjemné místo pro život. Má všechny parametry velkého města a je stále krásnější, jak se investuje do jeho zvelebování – do budov, památek, obnovy parků. Člověk tady má všechno, co potřebuje, a to dokonce i v tom nejužším centru, včetně takových věcí, jako je třeba zahrádkářská prodejna. Jako vášnivého zahrádkáře mě nesmírně těší, že všechno, co potřebuju, si koupím cestou z práce a nemusím kvůli tomu jet na kraj města jako třeba v Praze.

Ptala se Markéta Žáková

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 07.09.2015 17:53
  • Datum poslední aktualizace: 07.09.2015 17:53
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design