Česky CZEnglish EN

Marie Kučerová: V umění spoustu věcí nevykalkulujete

Velký podíl na tom, že je Brno všeobecně považováno za centrum kultury, má také Filharmonie Brno, která na podzim vstoupila do 59. sezóny. V průběhu předminulé sezóny, konkrétně 1. března 2013, se jejího vedení ujala brněnská rodačka Marie Kučerová. Absolventky oborů historie a muzikologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, znalkyně díla Leoše Janáčka a dlouholeté pracovnice Československé a posléze České televize Brno jsme se zeptali, jaké to je být ředitelkou významné hudební instituce. 

V úvodním slovu v katalogu k nové, 59. sezóně Filharmonie Brno říkáte, že jste s filharmonií strávila první krásnou sezónu. Co všechno se skrývá za tím lichotivým přívlastkem?
Samozřejmě nádherná povznášející práce, už z principu: tvoříte krásu, tvoříte hudbu. Já jsem 58. sezónu už měla šanci trošinku domodelovávat, i když jsem přišla relativně pozdě, ale program se ještě „pekl“ v detailech. Takže jsem tam dostala věci, které jsem si chtěla zkusit, jako např. novou řadu Jazz a World Music. To byl takový pokus, první v České republice, a zdá se mi, že vyšel. Začalo se na něj hodně chodit, hlavně mladé, tedy u nás zatím ne úplně běžné publikum. Teď je to jeden z našich hitů. Výhrou byl i Fazil Say jako sólista sezóny. Vyprodal všechny svoje koncerty, uvedl tady premiéry svých skladeb, pokřtil nám nový klavír, koncertní Steinway. Je to velice milý člověk a byla veliká radost s ním pracovat.

Ani na chvíli jste nezalitovala, že jste odešla z televize a přijala funkci ředitelky významné, a proto náročné hudební instituce?
Byly chvilky úzkosti, to přiznám. Tušila jsem, do čeho jdu, ale samozřejmě jsem si to neuměla představit v plné šíři. Nový je pro mě obrovský pocit zodpovědnosti, který jsem v televizi neměla, protože jsme nebyla na vrcholné pozici. Teď mám pod sebou velký počet lidí, skvělých hudebníků a motivovaných manažerů, a vím, že špatné rozhodnutí by je mohlo ohrozit. I dobře míněná ambice nemusí vyjít, přece jenom se pohybujeme v umění či v uměleckém byznysu a tam spoustu věcí prostě nevykalkulujete. Občas si řeknu, proč jsem nezůstala v klidu a neušetřila si plno starostí. Ale pak se dívám, jak reagují lidé na koncertech, jak tu hudbu přímo hltají, a když pak vyprodané hlediště tleská vestoje a muzikanti září, říkám si, že to za tu všechnu starost stojí.
 
Natočili jste flash mob (což je blesková skupinová vtipná akce) ve Vaňkovce. Návštěvníky jste svým provedením Vltavy překvapili, ale také zaujali a pobavili. Je to image, kterou chcete filharmonii vtisknout?
Je to jedna z imagí. Filharmonie je úžasné těleso, živý umělecký organismus, a abychom ji zpřístupnili co největšímu počtu lidí, prezentujeme ji různými způsoby. Vedle vznešené tváře vysoce profesionálního uměleckého tělesa je tam ještě další podoba, která vychází z přesvědčení – a je to i mé bytostné přesvědčení –, že hudba je z principu určena každému. A sami hudebníci, zdánlivě nedotknutelní umělci, si ze sebe umí udělat legraci. Třeba tím, že se převlečou do kostýmů zaměstnanců prodejní galerie a pak vytáhnou hudební nástroj odněkud z kbelíku a zahrají kousek klasiky. Samozřejmě aranžované, protože je to míněno jako fór. Ale pořád je to klasika, pořád je to Smetana, pořád je to známá melodie, na kterou lidé reagují. A najednou jsou tou hudbou přímo zasaženi v nákupním středisku, což je vlastní efekt flash mobu.

Se zjevnou chutí se akce zúčastnil i šéfdirigent Aleksandar Marković. Jak se vám spolupracuje s tímto poměrně mladým umělcem světového renomé?
Já myslím, že nám to jde velmi dobře. On je tady šestou sezonu, takže už prošel určitým vývojem, je obrovsky ambiciózní, velmi inteligentní, má vysoké nároky na sebe, na orchestr, nedělá kompromisy a přesně ví, co chce. Přináší do orchestru svůj pohled, třeba na výběr repertoáru – hrajeme teď hodně velkých opusů německé hudby –, ale klidně také doprovodí dětské sólisty ze ZUŠek nebo natočí flash mob. Je schopný velmi dobře mediálně spolupracovat, což je jedna z věcí, které se v dnešním médii ovládaném světě počítají. Myslím, že orchestru dal za dobu svého působení hodně podnětů, jak uměleckých, tak repertoárových. Třeba i Janáčka a skladby, které jsou tady hodně známé, vidí jinak. A to je osvěžující pro orchestr i pro posluchače.
 
Filharmonie reprezentuje doma i ve světě bohatou hudební tradici, na níž si Brno zakládá. Cítíte ze strany města dostatečnou podporu?
Vždycky se dá dělat víc a vždycky budeme mít málo… Profesionální umění není levná zábava. Brno vzhledem ke své velikosti a v porovnání s jinými českými městy včetně Prahy disponuje rozsáhlou sítí velkých kulturních institucí. Máme tady převážně drahé městské příspěvkovky, jako je filharmonie či Národní divadlo. A Brno dává na kulturu ze svého rozpočtu
10 procent. Běžně se dávají dvě procenta. Snažíme se dělat zajímavou dramaturgii, zveme zahraniční umělce, ale musíme počítat, jestli vyjdeme. Nemůžeme si dělat naděje, že přijdou například nějaké sponzorské peníze. Největší částí jsme tedy závislí na Brně, kraj a stát jsou velmi malí přispěvatelé do našeho rozpočtu. To jsou minusy, plusy zas vidím v tom, že město tyto problémy vnímá a snaží se je řešit jinými cestami, třeba účelovými dotacemi. Už jsem uváděla, že na jaře jsme například dostali nový koncertní klavír Steinway, což je velká položka. Je to nádherný a kvalitní nástroj a náklady na něj se nám samozřejmě vrátí. A pořizujeme i další věci.
   
Brněnská hudební tradice, to je především Leoš Janáček. Současně je také tradicí říkat, že Češi Janáčkovi nerozumějí a neumí ho docenit…
Částečně máte pravdu, ale já bych rozlišila Janáčka operního, což je podstata jeho tvorby, a Janáčka symfonického či komorního, kterého děláme my. Řekla bych, že v mimooperní tvorbě bariéra není, Taras Bulba, Sinfonietta, Glagolská mše nebo Lašské tance, to jsou už hity, na které se lidé těší. Ale snažíme se uvádět i raritnější kusy jako třeba houslový koncert Putování dušičky. My nepociťujeme, že by se posluchači Janáčka báli, ale vím, že v opeře to může být jinak.

Festival Janáček Brno, který spolupořádáte a jímž v listopadu vyvrcholí letošní oslavy 160. výročí Mistrova narození, má poněkud rozpustilý podtitul Happy Birthday, Leoš. Je to cesta, jak Janáčka přiblížit posluchačům?
Myslím, že je to šťastné řešení, protože je to opravdu velká narozeninová janáčkovská party s dárky v podobě toho nejlepšího Janáčka, tedy objevného, překvapivého. Mluvím o operní složce festivalu, která je základem, koncerty jsou spíše doprovodná část. Koncert Filharmonie Brno je koncipován do tří částí – Janáčkova tvorba, tvorba autorů inspirovaných Janáčkem (např. janáčkovské variace současného francouzského skladatele Dalbavieho) a potom díla, která měl Janáček prokazatelně rád, což je třeba Dvořák, a my mu je dáváme jako dárek. Bude to takový janáčkovský mix, velmi specifický a na míru vytvořený pro festival.

Janáček, to je nejvyšší kvalita. Najde se v Brně i „hudební smog“?
Určitě. Hudební smog je bohužel všude. S hudbou je to takové zvláštní, já to přirovnávám třeba k jídlu. Připadá mi vždycky urážlivé nebo aspoň necitlivé, když přijdu do restaurace, automaticky dostanu naservírovanou nějakou hudbu a nikdo se mě neptá, jestli je to hudba, která se mi líbí. V restauracích, kde si chce člověk sednout a chviličku relaxovat, je to obzvlášť nepříjemné. To je, jako by vám automaticky dali vepřo knedlo a vůbec se vás neptali, jestli vám chutná nebo ne.
Obdivuju ty kavárny a restaurace – a takové už v Brně jsou –, kde je ticho, což je ideální, nebo potom kavárny, kde zní nějaký dobrý starý jazz nebo jiná neagresivní hudba. Divím se, že ještě nikdo v Brně nenastartoval restauraci, kde by zněla klasika. Existují totiž marketingové výzkumy, že tam, kde zní v restauraci klasika, je prokazatelně vyšší útrata. Lidé si automaticky dávají lepší vína a lepší zákusky, protože to k tomu tak nějak patří. Na Západě nebo na letištích se klasika běžně hraje a nikdo to neřeší. U nás je bohužel smog.  

Lze proti němu účinně bojovat?
Bohužel pouze individuálně. Já sama občas slušně požádám personál, jestli by mohli tu „hudební kulisu“ ztlumit, přeladit, vypnout, ale velmi často mi to nevyjde.

Vraťme se k programu nadcházející sezóny. Co se osvědčilo z minula a co nového přibylo?
Pokračujeme v úspěšné nové řadě Jazz a World Music. Z loňska také pokračuje barokní řada, která je hodně oblíbená, a my k ní letos přidáváme jako protipól řadu hudby 21. století ve spolupráci s Brno Contemporary Orchestra a s koncerty například ve vile Tugendhat.
Po několika letech skončila řada v Richard Adam Gallery, protože jsme měli pocit, že se repertoárově vyčerpala. Koncerty už tam nefungovaly, jak měly, a kvalitní inteligentní crossovery (hudební žánr vzniklý mícháním žánrů ostatních – pozn. redakce) už se nám zdály taky vyčerpané. Nicméně jeden koncert tam ještě v říjnu uvedeme a budou to muzikálové a filmové melodie pod taktovkou Caspara Richtera k jeho sedmdesátinám.
Na žádost našich starších nebo mimobrněnských posluchačů, kteří po koncertech někdy mívají problém se bezpečně dopravit domů, jsme zavedli řadu veřejných generálek. Dopoledne si v pohodě a za velmi sníženou cenu užijí už téměř hotový koncert, ale ještě je tam nějaký proces, ještě se může zastavovat, komentovat, čímž je to vlastně zajímavé. V průběhu sezóny s námi budou nově hrát tuzemští i zahraniční mladí adepti hudby z naší orchestrální akademie. Jim samotným jsme dali možnost zahrát si v Besedním domě v komorní řadě příznačně nazvané Mladá krev. Mělo by to být komentované, opět hodně neformální a kontaktní – zrušíme pódium, muzikanti budou hrát uprostřed hlediště, židle budou kolem, každý si může sednout, kam chce, třeba i na zem, a oblečený může být klidně i v džínách.
Mimořádné koncerty tvoří také jakousi řadu, i když každý je úplně jiný a putujeme po brněnských sálech. Zmínila jsem jeden koncert ve Vaňkovce, další bude adventní koncert s Hradišťanem a s Kantilénou. Poprvé si zahrajeme v novém Sono Centru a pak bude samozřejmě velmi oblíbený novoroční koncert (novoročním koncertem 1. 1. 1956 vlastně vznikla brněnská filharmonie, takže se pomalinku blížíme k jubilejní 60. sezoně). Jakub Hrůša opět nachystal velmi zajímavý repertoár – bude to krásný, optimistický, vznešený vstup do nového roku i s přípitkem. Přivítáme také slavný Jerusalem Quartet s Davidem Marečkem. A mohla bych pokračovat.

Na které dílo či interpreta se v nové sezóně nejvíc těšíte vy?
Těžká otázka. Objevem bude určitě náš umělec sezóny izraelský skladatel, dirigent a klavírista Benjamin Jusupov. Během celé sezony zazní v premiéře jeho tři díla, a v jednom z nich vystoupí slavný violista Maxim Rysanov s koncertem, který má takový provokativní název Viola-Tango-Rock-Concerto a je zvláštní tím, že opravdu obsahuje prvky všech zmíněných žánrů a nabourává klasickou představu koncertu. Rysanov v první větě zahraje na normální violu, v druhé větě na elektrickou violu a ve třetí větě zatančí tango. Myslím si, že tím je to velmi přístupné, je to nové a moderní. Současná hudba, velmi vstřícná a atraktivní.
Těším se na prosincovou premiéru Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Bude to premiéra původní anglické verze překladu starosumerského textu v poloscénické verzi, jak si Bohuslav Martinů přál.
V únoru zazní velmi speciální a objevný koncert v Janáčkově divadle. Věnujeme ho kompletnímu orchestrálnímu dílu brněnské skladatelky Vítězslavy Kaprálové, která zemřela velmi mladá a od jejíhož narození uplynulo sto let.
A v březnu chystáme specialitu – kombinaci Čajkovského Patetické symfonie se Schnittkeho zpívanou „faustovskou“ kantátou, kde vystoupí Iva Bittová v roli Mefista, která je pro ni jak šitá.

Ptala se Markéta Žáková, foto: Z. Gregorová

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 01.04.2015 17:59
  • Datum poslední aktualizace: 01.04.2015 17:59
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design