Česky CZEnglish EN

Kateřina Tučková: Brno není provinční, má intimní charakter

Kateřina Tučková

Loni v létě zaujal Brňany i „přespolní“ 4. ročník projektu Brno Art Open – Sochy v ulicích, jehož nosným tématem se stala historie Brna 20. století vtělená do artefaktů. Velký podíl na úspěchu přehlídky měla také autorka její literární části brněnská spisovatelka, kurátorka a teoretička umění Kateřina Tučková (nar. 1980). Autorka přinejmenším jednoho bestselleru – Žítkovských bohyní –, řady odborných publikací a textů z oblasti umění i výstavních projektů žije v Brně a v Praze. Věnuje se psaní nové knihy a s Moravskou galerií spolupracuje na přípravě výstavy o moravském Manchesteru. Rozhovor nejen o brněnské umělecké scéně jsme s ní proto vedli korespondenčně.

Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity jste absolvovala prací o barokním malíři a rytci Guttweinovi, který přišel na Moravu a posléze do Brna za vidinou lepšího uplatnění a lepších zakázek v provinčním prostředí s menší konkurencí, což se mu splnilo. Jaká pozitiva může přinést určitá provinčnost Brna dnešním mladým literátům a dalším umělcům?
Brno dnes až zas takové provinční město není. Když se kouknete na mapu, je přímo uprostřed střední Evropy, je dobře napojené na transportní koridory, díky internetu můžete pracovat odkudkoliv a konkurovat tím lidem v hlavním městě Čech nebo kdekoliv v Evropě. Od Guttweinových časů se tak mnohé změnilo. Výhodou Brna ale dodnes je, že to není metropole, že má intimní charakter i přesto, že má skoro půl milionu obyvatel, že nabízí široké možnosti vyžití, ale i kontakt s přírodou a klid závětří. Nevím, jak to mají ostatní, ale mně právě taková kombinace vyhovuje a inspiruje mě, proto s prostorem Brna operuji i ve svých textech. 

V kulturní oblasti tu vznikají ambiciózní projekty. Loni jste se podílela na přehlídce umění ve veřejném prostoru Brno Art Open – Sochy v ulicích. Váš vklad byl literární, přesto pracujete také jako kurátorka a zabýváte se moderním uměním. Jak tento projekt hodnotíte v kontextu české výtvarné scény?
Myslím, že šlo o výjimečný projekt, v němž se podařilo propojit historii, literaturu, výtvarné umění a obyvatele Brna. Doteď mi lidé píší, že je výstava oslovila a že si při procházení křížové cesty (kterou sochy rozestavěné v brněnských ulicích na místech, kde se v minulosti staly dramatické momenty, evokovaly) připomněli nebo uvědomili řadu souvislostí. V těchto dnech má pod hlavičkou Domu umění vyjít katalog, kterým se výstava uzavře.

Loňská přehlídka se nazývala Na hraně příběhu. Zpracovala jste libreto sestávající ze 14 určujících událostí dějin Brna 20. století, s nímž pak pracovali naši i zahraniční umělci. Naplnili vaše představy o pomyslné křížové cestě? Mohla jste se ztotožnit se všemi díly?
V podstatě ano, byla jsem mile překvapená, jak poctivě, obezřetně a vynalézavě autoři pracovali s literární předlohou a jak hluboce se napojili na daný příběh. Co mě mrzelo, byl snad jen přístup orgánů, s nimiž bylo potřeba vyjednat umístění soch ve veřejném prostoru. Protože nám například nevyšel vstříc rektorát Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, nemohli jsme instalaci pro Kounicovy koleje, která spočívala v připomenutí tří šibenic, na kterých byli za války popravováni čeští vlastenci, instalovat tam, ale musela být přenesena na Špilberk. Tam ale ztratila svůj kontext. 

Povídky Brněnské křížové cesty zařazujete stále do svých autorských čtení. Jak reagují posluchači?
Dobře a se zájmem, jaký si ty události minulého století zaslouží.

Opět zde rezonuje i téma vyhnání brněnských Němců, které jste literárně zpracovala v románu Vyhnání Gerty Schnirch. Neměla by k tradičním pietním aktům k výročí konce 2. světové války přibýt i připomínka osudu brněnských Němců, třeba – jak to navrhl Anton Čierny – jízdou po cyklostezce do Pohořelic?
Mohla by. Tichý noční pochod nebo i jízda na kole by byla skvělá příležitost, při níž by si lidé alespoň částečně uvědomili, co tehdejší vyhánění prožívali. Ale nejsem si jistá, jestli je na to dostatek organizačních sil.

Nedávno jste se zapojila do debaty o vyprázdněnosti konceptuálního umění, jeho zahleděnosti do sebe a nesrozumitelnosti. Loňské Sochy v ulicích byly vesměs koncepty, ale soudě podle ohlasu diváků byly sdělné. Pomohlo jim, že „balancovaly na hraně příběhu“?
Tak se to asi obecně nedá říct, to je nějaká zkratka. Upozorňovala jsem spíš na to, že některé (a slovo některé je potřeba zdůraznit) konceptuální výstupy jsou tak trochu císařovy nové šaty, na které se ostatní zdráhají upozornit, aby to nevypadalo, že nejsou dostatečně vzdělaní nebo chápaví. Vyprázdněná či zahleděná do sebe mohou být i díla provedená v tradičních médiích a nesrozumitelnost je otázkou spíše vnímatele, který se často neobeznámí s pozadím, kterého se umělecké dílo dotýká. Místo nesrozumitelnosti bych tu použila spíš slovo neadekvátnost – v případě konceptuálního umění mě třeba přímo irituje číst pětistránkový elaborát vysvětlující význam díla a pak uvidět něco, co s danými (hodně citacemi podloženými) myšlenkami koresponduje jen s vypětím divákovy nejlepší vůle.

Máte čas sledovat výstavy výtvarného umění v Brně? Nyní zde poměrně velký prostor dostávají umělkyně. Jak se díváte na pojmy ženské umění či na směšný termín „ženská autorka“? Zdá se, že někteří „mužští kritici“ jsou z nich i z toho, co označují, nervózní.
Já to takto vůbec nekategorizuji. Stejně jako bych nepoužila termín „mužský autor“ nebo „ženská kritička“. Klíčem je pro mě dílo, a pokud si jeho výklad vyžaduje znalost autorova pohlaví, prosím, tak to v jeho recepci zohledním, ale jinak je to pro mě úplně nepříznaková informace. V minulosti to byla v rámci emancipace asi podstatná záležitost, ale dnes, nebo alespoň já mám i vzhledem ke své práci takový dojem, jsme v jiných dimenzích než v mužsko-ženském dialogu. Mnohem zajímavější se mi zdá mezigenerační dialog, k němuž teď bezvadně přispívá výstava Golden Grey v Domě umění. Ta představuje díla autorek, které historie umění uzamkla v určitém období, a v honu médií za novým, mladým a provokativním jako by jejich současná tvorba neexistovala.

Vaši kolegové Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková uveřejnili v časopisu Respekt „nemanifest“ 12 odstavců o próze, v němž vyjadřují své rozladění nad reflexí české prózy a literárním provozem u nás. Jste taky něčím rozladěna?
Já? Po vydání Bohyní? Tak to tedy nejsem (smích).

Oba vaše romány Vyhnání Gerty Schnirch i Žítkovské bohyně obsahují palčivá témata násilí a nesvobody dotýkající se nedávné minulosti, občas vzbuzují kontroverzi, ale jsou úspěšné, získáváte za ně ceny, Žítkovské bohyně byly zdramatizovány, budou zfilmovány… Zavazuje vás to k něčemu? Necítíte se taky trochu nesvobodná?
Ne, nemám pocit, že bych byla něčím limitovaná. Snad jen časem, kterého nějak nepochopitelně ubylo.

V létě v Brně opět vypukne Měsíc autorského čtení. Zúčastníte se ho letos? A navnadíte čtenáře na své nové dílo?
Letos ne, letos od MAČe odpočívám, respektive píšu novou knihu.

Nabízí se cimrmanovská odpověď „My nesmíme ani naznačovat…“, ale mohla byste aspoň trošku „naznačit“, o čem nová kniha bude? Zasadíte děj do oblíbeného brněnského prostoru? Objeví se tam např. i zmiňované téma mezigeneračního dialogu?
Já bych o tom skutečně ještě nerada mluvila. Snad jen to, že v ní budu zpracovávat další nediskutovanou problematiku 2. půle 20. století...

Ptala se Markéta Žáková, foto: archiv K. Tučkové

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 10.03.2015 14:00
  • Datum poslední aktualizace: 10.03.2015 14:00
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design