Česky CZEnglish EN

Kateřina Šedá: Ráda potkávám lidi, kteří nepřemýšlí jen o sobě

Umělkyně, výtvarnice, psycholožka, socioložka, sociální pracovnice? Od všeho trochu. Kateřina Šedá nemá ráda přílišnou kategorizaci, ale právě „výtvarno“ a „sociálno“ jsou oblasti, v nichž se pohybuje s velkou mírou suverenity a osobního zaujetí. Narodila se v roce 1977 v Brně, kde stále žije, v roce 2005 ukončila studia na pražské AVU a stala se laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dnes ji zdobí další ocenění, uznání doma i ve světě a neutuchající tvůrčí aktivita. Zeptali jsme se jí na její umělecké usilování i na to, jak důležitým stavebním kamenem její kariéry byla Chalupeckého cena.

Před dvěma měsíci vyvrcholilo otevřením rekonstruované návsi a kulturního domu v Bedřichovicích vaše pětileté dílo, které přineslo malé moravské vesnici nový svátek, přízvisko nad Temží a prostor, „kde si její obyvatelé můžou hrát“. Jak sama říkáte, výsledek předčil vaše očekávání. Přesto, napadlo vás při pohledu zpět ještě něco, co jste si třeba ve víru samotného procesu neuvědomovala?
Je to spousta věcí. Když jsem například připravovala s vedením města Šlapanice (kam Bedřichovice spadají – pozn. red.) žádost o grant na novou náves, vzdala jsem se honoráře, aby mi někdo z obyvatel později nevyčítal, že to dělám kvůli penězům. Moje časová investice byla sice obrovská, ale přišlo mi důležité tento krok udělat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tím budu pro řadu lidí ještě podezřelejší – dneska přece nikdo nedělá nic zadarmo…
V obci dokonce kolovala pomluva, že jsem si z grantu koupila drahé auto, ale schválně jezdím do obce autobusem. Vtip je ale v tom, že já nemám žádné auto, nemám ani řidičák, nevlastním žádnou nemovitost, nejezdím na žádné dovolené ani neprahnu po značkových věcech. Je to prostě o prioritách – moje věci mě dostatečně odměňují samy.
Na začátku jsem měla utkvělou představu, že založím nový obecní svátek, den, kdy obyvatelé každoročně zůstanou doma a pokusí se ho strávit nějakou netradiční formou. Tento den, 3. září, jsem vybrala já a rozhodla se, že během následující pětiletky vymyslím a zorganizuju program každého svátku. Doufala jsem, že obyvatelé pak budou mít chuť v mém konání pokračovat a stane se z toho skutečná tradice.
Jenže během pár let se ukázalo, že je to utopie a někdo jiný to těžko zorganizuje. Proto jsem postupně od této vize upustila a při realizaci návsi mi došlo, že díky ní můžou obyvatelé svátek slavit každý den.
Vytvoření návsi totiž zhmotňuje moji původní myšlenku, aby se lidé uviděli v novém světle. Uprostřed obce najednou vznikl skutečný prostor k setkávání, což zcela logicky musí ovlivnit život místních lidí. Najednou je tu změna, kterou už nelze přehlédnout ani ignorovat, takže se razantně dotkne i těch, kteří se k mým akcím staví kriticky. V centru tak bude možné provozovat daleko více společných aktivit – rozdělat oheň, pouštět filmy, hrát ping-pong, pétanque nebo jen tak sedět na lavičkách pod břízami.
Během tohoto procesu, kdy jsem byla tak zabraná do praktických věcí ohledně návsi a už jsem vzdala původní myšlenku založení svátku, se začalo dít v obci něco, čeho jsem si nevšimla. Při slavnostním otevření návsi jsem od obyvatel a vedení města Šlapanice získala čestné občanství Bedřichovic nad Temží a slib, že příští rok svátek zorganizují oni sami.

Konceptuálním umělcům, k nimž nechcete být řazena, se vytýká, že jakoukoliv banalitu umístěnou do galerie vydávají za umění. Zdá se, že vašemu „živému – sociálnímu“ umění jsou galerie malé. Bedřichovice odstartovaly ve slavné londýnské galerii, spolupracovala jste s Moravskou galerií v Brně. Jaká je tedy dnes role těchto institucí ve vztahu umělec – umění – „obyčejný člověk“?
Galerie jsou jen jedno z mnoha míst, kde se moje věci můžou odehrávat. Zásadní problém vidím v omezeném množství lidí, kteří na tato místa chodí. Řada institucí si ale tento problém uvědomuje, a právě proto vznikají nejrůznější doprovodné akce, programy pro děti atd.
V centru mého zájmu jsou především komunity, které umění většinou nezajímá a na žádné výstavy nechodí. Galerie mi z určitého pohledu připadá jako příliš bezpečné místo s předpokládatelným spektrem reakcí. Navíc, když ve stejnou dobu dostanu nabídku proměnit japonskou vesnici, kde ještě donedávna nebyly žádné zámky na dveřích, nebo udělat projekt ve Slavutychu (město, kam přestěhovali obyvatele po havárii v Černobylu), těžko se tomu může vyrovnat nabídka na výstavu v galerii.
Je ale pravda, že moje uvažování není úplně standardní a pro řadu autorů je tím vrcholem právě výstava v prestižní galerii.
 
Moravská galerie aktivně vstupuje do brněnského veřejného prostoru a chce překonávat odstup lidí od umění, zvláště současného. Nyní například pořádáním finále Ceny Jindřicha Chalupeckého pro nadějné a výjimečné umělce do 35 let. Umí Brňané takovou nabídku využít? Chtějí řešit život ve veřejném prostoru?
Je skvělé, že si ředitel galerie Jan Press dal jako prioritu svého působení právě tuto změnu. Upřímně ale nevím, zda se zrovna pořádáním Ceny Jindřicha Chalupeckého překonává odstup lidí od umění – paradoxně to často vede k opaku.
Myslím, že je to modelový příklad výstavy, kdy je divák bez větší znalosti autorů zmatený a jednoznačně potřebuje „odbornou“ pomoc. Jsem přesvědčená, že lidé dnes – a nejenom v Brně – chtějí řešit život ve veřejném prostoru, ale vždycky je otázkou, jak to dělat. Osobně postrádám v Česku odvahu vydat se vlastním směrem a nepřebírat pouze osvědčené principy ze zahraničí.

Co máte v Brně ráda vy a co naopak vaši poetickou duši štve?
Pro mě je zásadnější chování jednotlivců než podoba města, i když to spolu samozřejmě úzce souvisí. Nejvíc mě štvou lidi, kteří si pořád na něco stěžují, všechno kritizují a sami neudělají vůbec nic. Největší radost mám naopak z toho, když potkám člověka, který většinu času nepřemýšlí sám o sobě.

Díla letošních pěti finalistů Chalupeckého ceny se vždy nějak snaží dotknout mezilidských vztahů. Vojtěch Fröhlich promítá na stěnu odkaz na své webové stránky a zve zájemce, aby se s ním setkali, jeli na výlet, diskutovali. Myslíte si, jako zkušená bořitelka bariér mezi lidmi, že jeho výzva bude vyslyšena?
Největším problémem většiny děl na výstavě je právě fakt, že se mezilidských vztahů snaží pouze – zdůrazňuji – dotknout. Chápu, že každý autor nemá potřebu vztahy měnit, ale pro mě osobně to nejsou moc přesvědčivé výsledky.
Výzva, jakou inicioval Vojtěch Fröhlich, měla být podle mého názoru pouze prvním vykopnutím. Za ním měla následovat akce (ať už se zájemci přihlásí, či nikoliv a on jim bude muset jít třeba naproti), její zpracování a netradiční prezentace na výstavě. Vystavit takovou výzvu mi připadá bohužel dost málo a myslím si, že se to odrazí i na množství přihlášených zájemců.

Je to výzva k návratu z virtuálního světa. Nemění se poslední dobou obvyklý generační střet spíše v generační míjení, když i politika a věci veřejné se odehrávají na síti, kde v podstatě celá jedna generace chybí?
Nejsem zas tolik skeptická – dokonce bydlím s rodiči v jednom domě a společné soužití se mi hodně líbí. Na síti už najdete všechny generace, jde jen o to, dobře ji využívat – což bude trvat delší dobu. Jsme teď, nejen v Evropě, svědky i účastníky větších problémů, než je generační míjení, a nemůžu se zbavit pocitu, že se většina chová, jako kdyby se jí to netýkalo.

Vy jste zmíněnou cenu získala jako čerstvá absolventka pražské AVU v roce 2005. Vtáhla jste prostřednictvím tvorby do života svoji rezignovanou babičku. Ona pak z ceny měla velkou radost a přijala ji za svou. Co znamenalo ocenění pro vás?
Krátce po škole jsem byla přesvědčená, že se v žádném případě nemůžu svou tvorbou uživit, a zamířila jsem rovnou na pracovní úřad. Tam mě ještě utvrdili, že jako absolventka Akademie jsem téměř nepoužitelná. Pak ale přišlo finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a v porotě seděl italský kurátor Roberto Pinto, který mě doporučil italskému galeristovi. Franco Soffiantino byl pro mě zjevením. Hned na začátku spolupráce mi nabídl, že mi dá peníze, abych se mohla rok věnovat pouze svým věcem. To byl pro mě naprosto zásadní zlom a této šance jsem se snažila maximálně využít.

Cena letos oslavila 25. narozeniny. Jak by zněla vaše gratulace?
Určitě bych jí popřála větší zájem laické veřejnosti.

Jak Chalupeckého ceně může prospět, že se finále letos koná v Brně a do budoucna se budou Praha a Brno pravidelně střídat?
Jsem zastáncem toho, aby výtvarníci po škole hromadně nezůstávali v Praze, ale vrátili se do míst, odkud pocházejí. V menších městech a vesnicích je totiž často větší prostor společnost viditelně formovat a měnit. Podporuju tedy jakoukoli iniciativu, která odvádí pozornost z hlavního centra – a to se týká i této ceny. Dovedu si dokonce představit, že by se finále přesunulo do Brna natrvalo.
Třeba festival dokumentárních filmů v Jihlavě je skvělým příkladem události odehrávající se mimo hlavní centrum – každý rok tím město na pár dní doslova žije a pro několik generací dokumentaristů je cesta do Jihlavy něčím zcela samozřejmým. Doufám tedy, že se přesunem nezmění pouze místo konání, ale bude to mít vliv na podobu ceny samotné.

Už jste vytvořila mnoho dalších umělecko-sociálních projektů, děl, intervencí, zaujala jste tuzemskou i mezinárodní výtvarnou scénu, získala další prestižní ocenění, účastnila se prestižních výstav, realizovala individuální zahraniční akce. Ještě pořád si komise klepou na čelo, když je žádáte o grant?
Asi ne, ale já už o granty zas tolik nežádám. Nabídky ke spolupráci chodí většinou z druhé strany a zdaleka nejsou jen ze světa umění – což jsem si vždycky přála. Píšou mi starostové obcí, abych jejich místo nějak proměnila, architekti, abych se podílela na nějaké stavbě a jejím začlenění v dané lokalitě, nebo třeba politici, abych udělala kampaň pro jejich stranu nebo přímo vstoupila do politiky.

Byla byste ochotná vstoupit do politiky?
Musím se přiznat, že jsem o tom často přemýšlela, hlavně když jsem viděla neuvěřitelný prostor, jaký politici mají k prosazení různých věcí. Na druhou stranu mě odrazuje příliš mnoho faktorů – jako autorka chci zůstat svobodná a prosazovat svoje vlastní myšlenky, nikoli myšlenky nějaké strany. A navíc mě vyděsily zkušenosti s komunální politikou, kde řada lidí mluví ve větách, které neznamenají vůbec nic.

Nedávno se vám narodilo druhé miminko. Narodil se společně s ním i váš nový projekt?
V současné chvíli se věnuju několika akcím. Například v březnu 2016 pořádám v Helsinkách mezinárodní Tram Buskers Tour – netradiční festival, který bude probíhat po dobu jednoho týdne ve všech 10 tramvajových linkách.
Když jsem byla loni v Helsinkách poprvé, byla jsem překvapena řadou věcí – nejen podobou veřejného prostoru, ale i chováním jednotlivců, což s tím pochopitelně hodně souvisí.
Po celou dobu pobytu jsem se snažila najít něco specifického, ale paradoxně čím víc jsem se o to snažila, tím méně jsem to nacházela. Helsinky na mě působily v mnoha směrech „bezpohlavně“ (nikoliv v negativním slova smyslu, ale spíš v rámci vyhraněnosti určitým směrem).
Stejně tak probíhala i komunikace s místními nebo s Čechy, kteří dlouhodobě žijí ve Finsku. Často zaznívalo, že Finové jsou uzavřenější, sebekritičtí a až přehnaně dodržují všechna pravidla. Další věcí, kterou všichni uváděli, byla byrokracie, která znesnadňuje nebo přímo neumožňuje konat některé věci ve veřejném prostoru.
Možná i proto mi v ulicích po celou dobu návštěvy chyběl jakýkoliv prvek překvapení – vše bylo čisté, uklizené, upravené, ale nic dalšího, co bych si dokázala zpětně vybavit. Pouze s jednou výjimkou – a tou bylo řazení sedaček v některých tramvajích. Jedna řada sedaček byla předsunuta o pár centimetrů před druhou, aby se lidé vzájemně nedotýkali jeden druhého. S tím logicky souvisí, že si nevidí do tváře a nemůžou přirozeně navázat rozhovor.
Připomnělo mi to historku, kterou mi vyprávěla jedna starší dáma. Když přijde Čech do hospody a v místnosti sedí pouze jeden člověk, Čech se zeptá, zda si může přisednout. To prý Fin nikdy neudělá a sedne si automaticky na opačnou stranu místnosti. Právě netradiční řazení sedaček v tramvaji, které jsem nikde na světě zatím neviděla, se pro mě stalo zhmotněním odtažitosti v už tak odosobněném dopravním prostředku. Zároveň to pro mě byl impuls pokusit se to změnit.
Právě proto jsem se rozhodla uspořádat netradiční mezinárodní festival hudebníků (buskerů) v tramvajích, který by lidem přinesl úplně novou zkušenost ve vnímání veřejného prostoru a pravidel, která v něm v současné chvíli fungují – nyní je zakázané hrát v místních tramvajích.
Chtěla bych do Helsinek pozvat zcela rozdílné typy hudebníků, kteří běžně hrají v dopravních prostředcích – od fenomenálních Afroameričanů z newyorského metra až po šansoniéry z pařížského metra.
Podstatné je, že během hraní nebudou vybírat žádné peníze. Doufám, že podobná akce pomůže ve finské společnosti otevřít debatu na téma byrokracie a pravidel ve veřejném prostoru a povede k nějaké proměně. Dovedu si například představit, že se festival bude v Helsinkách konat každý rok a zásadní prostor v něm získají hudebníci z Finska, kteří touží po hraní mimo bary a koncertní sály.
Další projekt, na kterém paralelně pracuju, se jmenuje Brno – střet a zabývá se oblastí „brněnského Bronxu“. Chtěla bych vytvořit netradičního průvodce, který by novým způsobem přiblížil místo co nejširší veřejnosti. Vzhledem k tomu, že oblast je na první pohled pro návštěvníka vizuálně nezajímavá a pomocí jednoduché mapy přehledná, bylo nutné najít způsob, jak prostřednictvím průvodce představit lokalitu jako jedinečnou.
Proto jsem si dala za úkol zaměřit pozornost z celku na detail a zpracovat každý jednotlivý dům v této lokalitě jiným způsobem. Jeden bude představen pomocí vyprávění obyvatel, druhý přes svoji historii, třetí přes faunu a flóru a další přes výjimečný architektonický prvek.

Na závěr jedna malá paralela. Nobelovu cenu za literaturu letos získala běloruská novinářka a spisovatelka Světlana Alexijevičová, která svou umělecko-publicistickou metodou zkoumala duši sovětského člověka a zjistila, že „homo sovětikus“ nejvíc touží po bezpečné nesvobodě. Co jste při své umělecké práci zjistila o duši druhu „homo bohemikus“?
Těch věcí je spousta, pro mě osobně je klíčové zjištění, že typický „homo bohemikus“ není hrdina a uvažuje v malém formátu.

Markéta Žáková

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 06.11.2015 11:38
  • Datum poslední aktualizace: 06.11.2015 11:38
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design