Česky CZEnglish EN

Jef Kratochvil: Fotografii se už nedá věřit

Josefu Kratochvilovi (71) se stal osudným jediný předmět, který mu zbyl po otci emigrantovi ‒ fotoaparát. Umělecké vzdělání nemá, a přesto mu dvě stě výtvarníků dalo tu nejlepší školu. Renomovaný brněnský fotograf, laureát Ceny města Brna pro rok 2013, byl u řady historických okamžiků ‒ zlaté éry Divadla na provázku, pádu dvojčat v New Yorku i velké fotografické revoluce neboli přechodu z analogových k digitálním fotoaparátům. Nyní pracuje pro Městské divadlo Brno jako fotograf a šéfredaktor magazínu Dokořán. Námětů na rozhovor tedy bylo dost. Mimochodem, jeho přezdívka Jef se nečte Džef, vznikla totiž chybou tisku z jeho jména.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, psal jste mi, že druhý lednový týden máte v divadle generálky nového představení a jste tam „od rána do večera“. Jak ten hektický týden dopadl? Věnoval jste se od rána do večera fotografování nebo střídáte různé role?
Jsem i šéfredaktorem naší revue Dokořán a měl jsem zrovna taky závěrečný týden, kdy jsem odevzdával časopis do tisku. A ráno a večer byla zkouška. Člověk tedy začne v 11 hodin a skončí o půlnoci, musí fotky stáhnout, probrat. Byl to hektický týden, ale dopadl dobře.

Váš bratr Jiří Kratochvil, významný spisovatel, v jednom rozhovoru líčil své dětství jako dramatické. Babička jako sudetská Němka po válce tak tak unikla odsunu, váš otec Josef Kratochvil, vůdčí osobnost skautského hnutí a také člen protikomunistického odboje a převaděč, začátkem 50. let emigroval. Jak vnímáte dětství vy?
S mým starším bratrem jsme od sebe jen tři roky, vyrůstali jsme spolu. Trochu mě vedl, v 10, 12 letech mi radil, co mám číst, jaké se mám věnovat literatuře. Byli jsme ale od sebe odlišní, on pořád ležel v knížkách, já jsem byl víc do světa, do štatlu. Ty tři roky hrály docela roli, pro bratra byl vstup Státní bezpečnosti do naší rodiny daleko dramatičtější, já jsem to ještě bral jako děcko, v roce 1950 mi bylo sedm. Ještě jsem tedy moc nechápal, co se kolem děje. Za otcem jsem několikrát byl, dost jsme se o jeho odchodu do zahraničí a činnosti tam bavili. Poprvé jsem tam byl v roce 1967 nebo 1968, zajistil mi stáž ve firmě Kodak a dostal jsem nabídku, abych za hranicemi zůstal. Že bych mohl jet studovat fotografii do Pensylvánie do mateřské firmy Kodaku. Bylo to lákavé, ale doma jsem měl manželku, dceru a taky mi tam nic moc nehrozilo. Otci šlo o krk, ale mně ne, neviděl jsem tedy důvod, proč bych měl utíkat. Navíc si myslím, že by lidi měli zůstat tam, kde se narodili. Už Werich říkal, že tam, kde hrál kuličky, je doma.

Nemrzí vás teď, že jste přece jen neodešel a nepokusil se, podobně jako váš skorojmenovec Antonín Kratochvíl, proniknout mezi fotografy světových agentur, dokumentovat války a portrétovat celebrity?
Mně by se to nepovedlo, jsem jiná povaha. S Toníkem se osobně znám, několikrát jsem byl u něj v New Yorku, ale já bych to nedokázal. Byl jsem v New Yorku, když padala dvojčata (teroristický útok na budovy Světového obchodního centra 11. září 2001 – pozn. red.). Kolem mě chodili lidé s useknutýma rukama, zkrvavení, a já to nezmáčkl. Tohle bych fotit ani nechtěl. Děsí mě, že lidstvo dokáže být takhle zlé, a taky mě děsí fotografové, kteří se takovou fotografií živí. I když chápu, že fotit se to musí jako doklad, dokument doby, je to důležité – ale beze mě. V New Yorku jsme byli se synem, první letadlo jsme neviděli, druhé už ano, ale mysleli jsme si, že je to Hollywood, že tam točí film. Proto jsem to zpočátku komponoval spíš s billboardy na barácích a tak. Teprve když jsme přišli blíž, viděli jsme, že to není žádná „čurina“. Že začala třetí světová válka. I Jan Šibík mi říkal, safra, tys byl jako jeden z mála profesionálů, který byl zrovna v centru dění, a nemáš z toho fotky, jak je to možný. Vysvětloval jsem mu, že když vidím brečící ženskou s děckem, zabaleným do hader, neumím na ni namířit objektiv a říct si, teď udělám fotografii, se kterou získám Press Photo. Nechci to dělat. A Honza říkal, mohls potrhat všechny ceny, kdybys tam nadělal fotky. Ale ne. Volala mi tam třeba i šéfredaktorka Story, já byl v New Yorku se zpěvačkou Věrou Martinovou, abych ji vyfotil s hořícími troskami, aby to měli na titulní stranu. A já na to, prosimtě, v téhle situaci, v které jsme... Na to já nemám.

Když mluvíme o známém českém fotoreportérovi Janu Šibíkovi, ten jednou popisoval, jak nové technologie dramaticky ovlivňují fotografii – byl překvapen, že i s mobilními telefony člověk pořídí slušné snímky, a obával se, že kvůli internetu profesionálům konkurují pohotoví amatéři. Co říkáte současným možnostem vy?
My jsme odchovaní ještě analogovou fotografií. Dělal jsem za totáče spoustu reklam a všechno jsem musel na snímek dostat. Když jsem fotil třeba pro Mosilanu módu, pracovali jsme ve skladech, mezi pytli s bavlnou, vypadalo to fotogenicky, jako z amerického filmu. Musel jsem si tam navézt mercedes, co v něm odpráskli Heydricha, musel jsem tam postavit manekýnky, do objektivu jsem musel dostat všechno tak, jak to potom bylo na plakátu. Žádný počítač mi nepomohl, nemohl jsem nic přidat, vyměnit pozadí. Jen příprava takové fotografie, to byly hodiny a hodiny. Plakát pro Mosilanu byl ale jeden z nejlepších, který se mi kdy povedl. Ale jednou jsem dělal pro Vineu plakát, děvče jsem měl perfektní, lahve jsme nacpali do koňské kašny na České, stál tam kluk se saxofonem, fotili jsme po půlnoci, takže protisvětla, fleše. Nafotilo se to, vypadalo to úžasně, jenže na zemi ležel pomačkaný kelímek od piva. Při nočním focení jsem ho na obrazovce fotoaparátu prostě neviděl, fleš ho osvětlila. Do dneška na té fotce je. Tehdy nebyla možnost ho odstranit. Dnes se musí fotografové naučit spíš pracovat s photoshopem (počítačový program pro úpravu fotografií – pozn. red.). Fotím plakáty pro divadlo, ale na snímcích dál pracuje grafik. Dnes opravdu stačí „cvaknout“ mobilem a grafik už snímek zpracuje. Dnes se už fotografii nedá věřit. Kdyby lidi věděli, co všechno je do fotek přidané a co naopak vyretušované, kolik záběrů je zkombinovaných v jednom snímku… Že nás internet zahrnuje informacemi minutu poté, co se událost stane, je na jednu stranu dobře, jsme dobře informovaní, ale na druhou stranu jsme informovaní hlavně o špatnostech. Člověk pak má při surfování po internetu pocit, že svět je už úplně v pr…, že je všechno špatně. Ale ono to tak není. Mně se svět líbí.

Brno hraje v tvorbě vašeho bratra Jiřího důležitou roli. Co znamená pro vás a vaši práci?
Jednou mě zachránilo, že jsem z Brna. Byl jsem v Mostaru, když byla válka, s kolegou z novin, a zatkli nás. Ti, co nás zatkli, jezdili do Brna do hotelu Slavia za ženskýma, a když zjistili, že jsme z Brna, slavnostně nás propustili, převedli nás na druhou stranu. K Brnu mám velký vztah, ještě za totáče jsem dostal nabídku jít do prosperující pražské redakce, dostal bych i byt, ale nešel jsem, protože se v Brně cítím dobře. Možná je to trochu zbabělost, ale mohl jsem zůstat i ve Stuttgartu, v Americe, měl jsem spoustu možností, jak se rozhodnout. A zůstal jsem v Brně.

V 70. letech jste fotografoval pro avantgardní Divadlo na provázku a rockery. Dnes pracujete pro Městské divadlo proslulé výpravnými muzikály. Mají ta různá umělecká prostředí něco společného?
Divadlo na provázku bylo prostě úžasné. Teď mně vyšla knížka o brněnských ateliérech, Za zrcadlem, a chystám knihu o Divadle na provázku. Skenuju fotografie, které jsem tam za celou éru udělal, jsem zatím v roce 1986 a už je jich 5000. Z toho pak vyberu a udělám velkou, čistě fotografickou publikaci. Ale avantgardní divadlo... to je z dnešního pohledu. Vždyť Balada pro banditu je taky muzikál, tam se dělaly výborné muzikály, Miloš Štědroň psal muziku, Milan Uhde dělal texty, teď to dělá pro nás. Dávali Párala, v roli Profesionální ženy hrála Dáša Veškrnová. Z toho divadla na člověka dýchla svoboda – svoboda vyjadřování, myšlení, i ta květinová, hippies svoboda. Navíc to nebylo jen o divadle, ale o nocích strávených společně. Na Vánoce jsme po štědrovečerní večeři a předání dárků mazali k Bolkovi, protože Stáňa Polívková dělala večer pro chlapy, kteří neměli rodiny. Každé Vánoce jsme se tam scházeli, i my, co jsme rodiny měli. Štatl hodně žil společně. Tady v klubu u Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno – pozn. red.) jsme vydrželi do noci u klavíru, Jirka Bulis hrál, Iva a Ida Bittovy zpívaly. Bylo to pěkné a díky Divadlu na provázku jsme přežili období normalizace víceméně v pohodě, ve společnosti dobrých přátel. I když otázka „proč to fotíš“ byla vždycky přítomná, bylo jasné, že pro noviny to není, to by nikdo neotiskl, tak pro koho? Byly situace, kdy jsem prostě nefotil, právě kvůli nebezpečí té otázky. Zažil jsem spoustu krásných večírků, i se Skácelem a Mikuláškem, ale nemám z toho žádné fotografie. Dnes je mi líto, že jsem to nezvládl. Dnes je to jinak, naopak všichni všude fotí, vytahují mobily na koncertech. Tenkrát byla vzácnost, když někdo vytáhl fotoaparát, nedalo se tedy fotit nenápadně. Spoustu věcí jsem nezaznamenal, i když jsem mohl, ale ta otázka tady byla. Měl jsem třeba problém se starším bratrem (Jiřím – pozn. red.), samozřejmě ho nikdo nepublikoval, někde dělal skladníka, topiče nebo něco takového, což ho netěšilo, raději by seděl v nějaké redakci. Trochu mi měl za zlé, že si žiju, že publikuju ve Večerníku, což byl plátek městského výboru strany (komunistické – pozn. red.), ale já tam tiskl divadlo, rockové kapely, věci, které mě bavily. Jinde ta možnost nebyla, nic jiného neexistovalo.

Váš syn Antonín Tino Kratochvil také profesionálně fotí. Je lepší než vy? V čem?
Učím se od něj ovládat fotografické programy. K fotografii jsem se dostal tak, že po tatínkovi po jeho emigraci zůstala doma flexareta. Já jsem k tomu fotoaparátu přilnul, byla to jediná hmatatelná vzpomínka na něj. Začal jsem s ním fotografovat a zůstalo mi to. Vyučil jsem se řemeslo, fotografii jsem dělal jako koníčka a teprve po stáži v Německu jsem se stal profesionálním fotografem. Syn k fotografii přilnul jako děcko, vyrůstal vedle mě, líbilo se mu, jak se u nás pohybovali herci, zpěváci, jak jsme chodili na koncerty a byli jsme všude víceméně vítaní. Býval bych radši, kdyby šel studovat práva, moje žena je právnička, myslel jsem tedy, že půjde spíš její cestou. Rozhodl se ale pro fotografii. Vystudoval ji na vysoké škole, takže je v oboru na rozdíl ode mě vzdělanec. Je pracovitý a díky mě poznal, že focení není jen smetánka, že celý den lítám, tahám stativy a foťáky a v noci jsem zavřený v komoře a vyvolávám filmy a ráno startuju zase za prací. Taky není reportér, my nejsme hledači tragédií. Rád fotí pěkné ženské, rád fotí v divadle a jsem rád, že tu je, dává mi zabrat. Když udělá lepší fotky než já, musím se chytit za nos a ještě zatlačit na pilu. Nutí mě, abych nezlenivěl.

Loni jste vydal knihu Za zrcadlem, která zachycuje brněnské výtvarníky 80. let. Šel byste do toho i se současnými mladými umělci?
Nešel, určitě bych do toho nešel. Já byl tehdy mladík a k těm starším pánům jsem se šel jakoby učit. Dnes bych šel naopak k mladším a to nejde, už bych byl kritičtější. Tehdy jsem na umělce koukal s úctou, vážil jsem si toho, že vůbec smím. Dnes by to asi nešlo i proto, že to spotřebovalo spoustu času, jak mého, tak těch výtvarníků, strávil jsem v ateliérech třeba tři dny. Chtěl jsem se něco naučit, protože jsem neměl výtvarné vzdělání, a tohle byla moje škola. A protože jsem ateliérů navštívil přes 200, měl jsem nakonec jednu z nejlepších škol. Každý výtvarník ve mně něco zanechal.

Ovlivnil některý z nich přímo váš styl?
Všichni, každý něčím. Třeba Zábranský říkal: Nesviť tolik, šetři se světlem, fotografie je o světle a stínu, nejen o světle. Fotky jsem vždy přinesl dotyčnému ukázat, aby mi řekl, co se mu líbí a nelíbí. A dostával jsem ty správné informace. Byla to škola hrou.

V knize jsou publikovány koláže, zobrazující umělce i prvky jejich tvorby. Jak vás to napadlo?
První výstavu z Divadla na provázku jsem dělal společně s Dušanem Ždímalem, exponovaný papír jsem natíral vývojkou a výsledná fotografie byla šmouhová. A Dušan Ždímal do toho namaloval obrázky, tenkrát dělal pro Provázek plakáty. Zalíbilo se mi to a říkal jsem si, safra, tohle by šlo u každého výtvarníka – já udělám fotku a on si tam domaluje své. Dnes bych na takovou věc neměl čas a fotil bych mladší lidi, už by to nebylo ono. Dnes mě naplňuje tohle divadlo. S ředitelem Mošou jsme si padli do noty, myslím, že si pořád rozumíme. Když máte občas nápady a šéf je realizuje, proč odcházet? Jako vůbec první jsme začali vydávat vlastní divadelní revui, máme stolní kalendář od září do září, ročenky, chodník slávy s rukama otištěnýma do betonu. Jediný, s čím jsem neuspěl, byly busty umělců, prý by na to nebyly prachy (smích).

Fotil jste New York, krásné ženy a módu, umělce. Je nějaké téma, kterému jste se zatím nemohl nebo nestihl věnovat a chtěl byste?
Přemýšlel jsem o tom, ale třeba krajina... Krajinář nejsem. Na Šumavě jsem fotil vodu a vydru, vydra mě dostala, poprvé jsem viděl něco takového. Tomu jsem propadl, hodně jsem tam jezdil a vznikl z toho seriál o pramenech Vltavy. Teď už bych se do ničeho pustit nemohl, jsem pořád v divadle nebo skenuju snímky z Provázku. Chci knihy vydat tři – kromě ateliérů a Divadla na provázku ještě naši muzikálovou scénu.

Prý píšete filmový scénář nebo román. Už se blíží k závěrečným titulkům či epilogu?
Mám nápad. Šel jsem s ním za bratrem a říkám: Jirko, mám takový nápad, zdá se mi dobrej, hodící se do této situace, co bys na to říkal? Že bys to napsal. A Jirka povídá: Já mám těch nápadů tolik, že je do konce života nemám šanci napsat. Pokud si myslíš, že je to nosný, napiš si to sám. Po dlouhém váhání jsem se do toho pustil. Jde o příběh zodpovědnosti novináře – jeden se dozví, že Hitler přežil, jak přežil, dostane jeho závěť. A musí se rozhodnout: buď bude slavný jako žurnalista, protože přinese obrovskou bombu, kterou koupí celý svět. Ale podpoří tím fašismus – Hitler má syna a vše je připraveno tak, aby to mohlo zase začít fungovat. Nakonec se rozhodne, zastaví na nějakém parkovišti a všechny doklady spálí. A jde na pivo. Příběh tedy mám a teď ho píšu, jsem pořád na začátku. Zjistil jsem totiž – a to je snad důležitější, než knihu napsat –, že spisovatelství je opravdu těžká práce. Nastudoval jsem o Hitlerovi tolik knížek, tolik filmů jsem si pustil, studoval jsem, jak mluvil, abych nepoužíval slova, která by neřekl. Člověk musí zjistit, jak se fašisté dostali k moci, jak všechno skončilo, ale já nechtěl, aby umřel čili jsem musel najít způsob, jak se z bunkru dostane pryč, co dělal, aby ho nenašli, když po něm šel celý svět. Není to prostě jednoduché. Svého bratra si teď daleko víc vážím.

Vy vlastně píšete sám o sobě. Spoustu klíčových okamžiků jste nenafotil právě proto, že jste nemohl, nedalo vám to.
Ano, to je to rozhodnutí. Ale nechci ze sebe dělat svatého, možná to jen neumím.

Ptala se Zuzana Gregorová

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 09.04.2015 14:02
  • Datum poslední aktualizace: 09.04.2015 14:02
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design