Česky CZEnglish EN

Jaroslav Štěrba: Dáváme dětem a jejich rodičům naději

Jaroslav Štěrba

Ráno před rozhovorem strávil profesor Jaroslav Štěrba, přednosta Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno, na operačním sále. Chce stále „dělat rukama“, aby se udržoval v normální klinické práci. V průběhu dne pak měl v plánu dodělat resty z předchozího dne v ambulanci, absolvovat velkou vizitu na jednom z oddělení kliniky a podvečerní telekonferenci s německými, francouzskými a britskými centry, neboť se podílí na vzniku nového protokolu pro léčbu malých dětí s mozkovými nádory. Večer pak odjížděl do Beskyd. Na dovolenou? Opak byl pravdou, odjížděl přednášet. Takový život s dětskou onkologií vede Jaroslav Štěrba už téměř 30 let.

Pocházíte ze severní Moravy, v Brně jste studoval a nyní pracujete. Jakým osudem vás vítr zavál do jihomoravské metropole?

Jsem rodák z Ostravy a v Brně jsem vystudoval na Lékařské fakultě dnešní Masarykovy univerzity pediatrii. Po ukončení studia jsem nastoupil v Ostravě, kde jsem pracoval sedm let, udělal jsem si tam dvě atestace. Už v té době mě táhla dětská hematologie a onkologie, protože to byl obor, který byl neradostný, kde šlo dětem o život a kde jsme naprostou většinu dětí v té době ztráceli. V roce 1995 jsem dostal nabídku z Národního onkologického ústavu v Kuvajtu a po několika letech strávených zde jsem se vrátil do Brna.

Svou profesní kariéru jste zahájil v roce 1987 jako dětský onkolog ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Na jaké úrovni byl obor v té době?

V polovině 80. let přežívalo nejčastější formu dětského nádoru u nás pouze necelých 15 procent dětí, v současné době jsme dosáhli úspěšnosti léčby u téměř 90 procent dětských pacientů. Za necelých 30 let jsme tak dosáhli neuvěřitelného pokroku a moje generace měla to obrovské štěstí, že u toho mohla být. Medicínsky se považuji za nesmírně šťastného člověka, že jsem mohl být u tohoto zlepšování, na druhou stranu nám pořád, když to vezmeme celkově, téměř 20 procent dětí umírá, a to je strašné.

V Kuvajtu jste pomáhal budovat novou onkologickou pediatrii. Co vám tato praxe přinesla?

Přijel jsem do Kuvajtu v době, kdy tam po první válce v Zálivu otevírali dětské oddělení. Odjel jsem tam jako úplně mladý kluk a měl jsem možnost začít v podstatě od nuly. Místní mě přijali velmi dobře, dokonce na mě zkoušeli mluvit hned arabsky, lámanou arabštinu jsem se naučil až v průběhu času. Člověk musel respektovat určité zvyklosti a byly tam i momenty, na které jsme nebyli z našeho socialistického zdravotnictví vůbec zvyklí. Například když vcházíte do pokoje, kde je matka s dítětem, tak musíte zaklepat, počkat, než jste vyzván, a pak teprve vstoupit, protože matka se musí zahalit. Tady bylo v té době zvykem „vrazit“ do pokoje, neptat se. Dnes se už tato slušnost s respektem k intimitě pacienta ujímá i zde. Zde v Brně máme na oddělení dnes pár pacientů ze smíšených česko-arabských rodin, takže když chodí tatínek s dítětem, jsou rádi, že kontrolu odvedeme v arabštině. Občas tady máme i pacienty z Blízkého Východu.

Kuvajt byl vždy bohatou zemí. Jak se tento fakt promítl do místního zdravotnictví?

Kuvajtští šejkové v řadě aspektů hospodařili ve zdravotnictví ekonomičtěji a plánovitěji než dnešní Česká republika, to je jeden moment. Druhý moment – mohli jsme se soustředit mnohem více jen na medicínu a nebyli jsme zatěžováni mnohdy naprosto zbytečnými byrokratickými aktivitami, které mají velmi diskutabilní hodnotu. Teď mám na mysli u nás prováděné různé pseudokontroly kvality a kontroly pořádku na pracovišti. Pořádek na pracovišti je nutný, jakýkoliv systém kontroly kvality ale zhoršuje úroveň poskytované péče ve zdravotnictví, zejména pak v malých oborech. To, co je jako housky na krámě – mandle, žlučníky, slepá střeva – fajn. Ale všechno ostatní zabíjí, neboť v našem oboru je nutná také individualizace a kreativita.

Dětské nádory jsou odlišné od nádorů dospělých. Čím se zejména liší?

Rozdíl je naprosto zásadní. Liší se svou histologickou skladbou, tím, z kterých tkání vyrůstají. Dospělí mají karcinomy plic, prsu, střeva, prostaty. Děti karcinomy nemají, ale mají leukémie, lymfomy, nádory mozku, sarkomy, čili biologicky jde o něco úplně jiného. Dětské nádory také podstatně rychleji rostou, daleko dříve se rozšíří po těle, na druhou stranu zase lépe reagují na léčbu. Díky tomu, že se tak rychle množí, lze u nich postupovat tak, jako kdybychom léčili bakterie antibiotiky. Bakterii antibiotikem zabíjíme a stejně tak my klasickým cytostatikem zabíjíme nádor. To vedlo ke zmiňovanému zlepšení na 80 procent a něco, ale když chceme jít výš, tak tam už to nestačí.

Jste přednostou Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno. Jak si stojí brněnská dětská onkologie?

Děti představují kolem půl procenta všech nádorů v České republice. Ročně je v naší zemi diagnostikován nádor u 70 tisíc dospělých pacientů. Dětí, které onemocní zhoubným nádorem, je u nás ročně zhruba 330, 180 z nich se léčí v Praze, 150 v Brně, dalších zhruba 20 dětí s leukémií se léčí v krajských nemocnicích, např. v Olomouci, Ostravě či Hradci Králové. V Česku fungují tak dvě plnohodnotná centra dětské onkologie, Praha pro západní část republiky, Brno pro východní. Naše spádová oblast je celá Morava, Slezsko plus východní Čechy.

Co říkáte rodičům, když u jejich dítěte diagnostikujete nádor?

Říkáme jim, že je to vážné, ale není to beznadějné či ztracené. Že jim můžeme nabídnout pravděpodobnost, ale nikoliv jistotu. Jistoty jsme měli za socialismu a už je nemáme. A že jim s panem Churchillem nabízíme krev, pot a slzy, ale naději.

Dětská onkologie se velmi změnila za poslední roky…

Ano, dnes umíme v řadě případů, které byly dříve zcela jasně smrtelné, prodloužit dětem život, ale stále nevíme, jestli je vyléčíme. Nemocným dětem a jejich rodinám dáváme druhou, třetí šanci a je to emočně nesmírně vyčerpávající, protože jim tu druhou, třetí, čtvrtou šanci pak bereme. Musíme jim pak znovu říci, že „vetřelec“ opět roste, a to je naprosto strašné. Zkusíme tedy ještě toto, ono to na chvíli zabere a oni se ptají dál, pojďme zkusit ještě něco. V 80. letech všichni věděli, že když přijdou s nádorem, prostě umřou. Dnes už jsou očekávání společnosti jiná a skutečně vracíme do života přes 80 procent onkologicky nemocných dětí a strašně nás trápí těch necelých 20 procent, kterým neumíme pomoci. Navíc děti, které vyléčíme, nevyléčíme acylpyrinem, ale poměrně razantní medicínou a působíme jim problémy do dalšího života. Takže pozdní následky po léčbě, které mohou být významné až u třetiny dětí po léčbě, to je odvrácená tvář našeho oboru. Shrnuto, zažil jsem úžasné zlepšování, nyní máme řadu let výsledky stabilní, ale řešíme, jak dál. Přicházet každý den do styku s vážně nemocnými dětmi musí být psychicky velice náročné.

Jak se bráníte vyhoření?

Jsme cyničtí, jsme vyhořelí, to je bohužel důsledek toho, že moje generace chtěla dohnat a předehnat, což se nám povedlo, ale naši kolegové na Západě to dělají za úplně jiných podmínek. Mají podstatně více volného času a i na pomocné práce mají k dispozici mnohem více lidí. My se dohadujeme se zdravotními pojišťovnami, managementem zdravotnických zařízení atd. Náš systém zdravotních pojišťoven je nastaven v podstatě tak, že ideální pacient je ten, který vejde do špitálu a druhý či třetí den umře, protože nespotřebuje žádné peníze. My léčíme dlouho, byť s dobrými výsledky, ale jsme relativně drazí, dospělá onkologie je ještě dražší. Jsme tady v určitém protikladu proti pojišťovenskému systému a managementu nemocnic, protože jejich cíl je jiný. Jejich cíl je ušetřit, náš cíl je vyléčit a v tom je třeba hledat nějakou rovnováhu.

Co je pro vás osobním úspěchem?

Nejdůležitější jsou pro mě vyléčené děti a to, že jsme se dnes dotáhli v hrstce zaměstnanců za cenu obrovského úsilí na špičková centra ve světě. Právem můžeme být také pyšní na to, že dnes máme nejen legální přístup k know-how ze světa, ale že dnes už také trošku přispíváme – píšeme a publikujeme – a tyto věci jsou ve světě akceptovány a my jsme respektováni.

Spolupracujete i se zahraničními klinikami?

Velmi intenzivně. Je to například klinika v americkém Bostonu, dále dětská onkologie v Marseille, vídeňská klinika, Hamburk a další. Jsme v dobré společnosti, a to jako plnohodnotní partneři, jedni z velmi mála center ze zemí východní Evropy. Běžné jsou studijní pobyty, výměnné stáže či konzultace. Nyní pojede 20 studentů na měsíc se na tyto kliniky podívat, naši lékaři také jezdí pravidelně do zahraničí a společně pak píšeme postupy, jak se o nemocné děti starat nejlépe.

Nadační fond dětské onkologie Krtek podporuje již od roku 1999 práci lékařů a zdravotníků Kliniky dětské onkologie FN Brno. Jak podstatnou součástí financování vašeho oddělení je?

Krtek je pro nás naprosto klíčový partner, bez něj bychom nemohli poskytovat péči na takové úrovni, na jaké ji poskytujeme. Platí například ubytovnu pro mimobrněnské rodiče pacientů, která je jen přes cestu od nemocnice. Krtek se stará o děti v průběhu vlastní léčby tím, že hradí specializovanou diagnostiku, hradí i možnost zapojení dětí do akademických klinických studií, což je věc, kterou náš stát naprosto pomíjí. Díky Krtkovi jsme schopni také nabídnout některým pacientům možnost domácí péče. Jedná se bohužel spíše o terminální péči, která je častější než doléčování doma, ale i to existuje. V České republice pořád umírá doma pouze 20 procent lidí, z našich pacientů ale dnes umírá doma přes 80 procent, což je myslím správné.  Když už jim nemůžeme pomoct se vyléčit, tak aspoň jim poskytněme komfort blízkosti rodiny.

Oslabená imunita představuje pro onkologického pacienta riziko. Dříve museli být nemocní umisťováni do sterilního prostředí, dnes je běžnou součástí přítomnost nejbližších lidí přímo na pokoji. Co tomu říkáte?

Tyto věci mají nesporně pozitivní vliv na psychiku pacienta, ale názory na přísnou izolaci pacientů v průběhu léčby nejsou na světě jednotné. My se snažíme, a je to celosvětový trend, mít maminku u dítěte a umožňovat jim návštěvy, ale jsou situace, kdy se nám to čas od času vymstí. Občas tady vypukne nějaká epidemie infekcí, zpravidla virových, a pak opatření musíme zpřísnit. Jsem přesvědčen, že i tuto otázku je třeba rozumně vyvažovat. Já odmítám nosit při běžné vizitě rukavice na rukou, protože si neumím představit, že bych dítě, které nemá vlasy, hladil po hlavě rukou v rukavici, byť po nás tyto nesmysly některé normy vyžadují. Je třeba trvale hledat kompromis mezi zdravým rozumem a nesmyslnými předpisy, které většinou vytváří lidé naprosto bez vlastní klinické zkušenosti, sice s cílem chránit pacienta, ale tyto předpisy jim v řadě situací spíše ubližují.

V Česku se léčí děti často preparáty určenými pro dospělé, léčba však má negativní dopady.

Negativa nejsou důsledkem toho, že používáme preparáty pro dospělé. Negativní důsledky by to mělo i pro dospělé, kdyby vydrželi tu intenzivní léčbu. Ale dospělý umře dřív než dítě, které přežije, ale nese si sebou do dalšího života určité pozdní následky. Ty se týkají i léků, které jsou pro děti oficiálně schváleny. Problém je spíš v tom, že vývoj nových dětských léků je zpožděn, protože nemocných dětí je málo –zmiňoval jsem půl procenta – a pro firmy je to nezajímavý trh. Náklady na vývoj léku jsou zhruba stejné, asi miliardu dolarů, a když je cílová skupina malá, peníze se nevrátí. Řada léků pro dospělé je díky mechanismu působení teoreticky použitelná i u dětí, a pokud je ověřena aspoň bezpečnost daného léku, aplikujeme jej i u dětí.

Máte při svém nabitém programu čas na rodinu a svoje koníčky?

Obě děti jsou již dospělé, dcera vystudovala práva, syn maturuje. A člověk zase doma aspoň moc „nenašlape“, když je věčně v práci. S naší prací je asi nejtypičtěji spojeno kafe. Ve volných chvílích se věnuji trochu sportu, spíše kolo, a pak kytara. A francouzská vína.

Ptala se Soňa Haluzová, foto: Z. Kolařík

 
 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 10.03.2015 14:00
  • Datum poslední aktualizace: 10.03.2015 14:00
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design