Česky CZEnglish EN

Jan Kratochvil: V roce 1969 nás zradili vlastní lidé

Muzeum českého a slovenského exilu na Štefánikově 22 je nenápadnou institucí. Ale jen zvenčí a jen zdánlivě. Ve světě se o něm ví, říká jeho zakladatel Jan Kratochvil. Někdejší člen katolického disentu a zároveň sochař, autor výrazného památníku protikomunistického odboje v Bohunicích. Účastník demonstrací v roce 1968 a 1969, který viděl umírat Danuši Muzikářovou, jednu z obětí represí. Vnuk filosofa Kratochvila, syn odbojáře Kratochvila, bratr spisovatele Kratochvila a fotografa Kratochvila. O rodinné i národní historii dokáže vyprávět erudovaně a naléhavě. Jaké bylo 20. století jeho očima?

Před chvílí jste prováděl studenty výstavou Život ve stínu šibenice, kterou připravovalo i vaše Muzeum exilu. Jak studenti na příběhy odbojářů pronásledovaných nacisty i komunisty reagovali?
Myslím, že to přijali velice pozitivně, měli dobrého profesora. Záleží na profesorovi, jaký budou mít k věci přístup. Mám zkušenosti z Muzea exilu, že generace jsou rok od roku lepší, víc je to zajímá. V začátcích studenti přišli a za hodinku už se těšili, že zmizí. Dnes jsou tam tři hodiny, profesor chce odejít a oni chtějí zůstat. Ptají se. Máme jiný pohled než ostatní muzea, já jsem účastník těch událostí. Když vyprávím o roce 1969, mluvím z vlastní zkušenosti, byl jsem jako účastník demonstrací u zabití Muzikářové. Při prohlídce výstavy mluvím o zkušenosti celé rodiny, dědečka, kterého zabili v Kouničkách, otce, bratrů. A pro děcka je to mnohem zajímavější, než když vypráví naučený průvodce nebo historik.

Vidíte a já myslela, že čím jsou události vzdálenější, tím víc je to pro děti pravěk.
Ne, právě naopak. Mám hroznou radost, že děcka si začínají uvědomovat svou identitu a její hledání. Říkám jim, tato země má jen tolik obyvatel, takže se konkrétní příběh mohl dotknout i vaší rodiny. Zkuste se zeptat doma, jestli někdo nebyl postižen nacismem nebo komunismem. Mami, co jste dělali v osmašedesátém? Co dělal děda za druhé světové války? Inspiruji je, aby se zajímaly o historii své vlastní rodiny.

Váš otec, člen protikomunistického odboje a převaděč, začátkem 50. let emigroval, na vaši rodinu se pak zaměřila StB. Vedla vás právě tato zkušenost k založení Muzea exilu?
Trochu to poupravím, otec utíkal v roce 1948. V roce 1989, kdy jsme se potkali, nám otec řekl, že Alice Masaryková (dcera TGM – pozn. red.), se kterou utíkal, mu vyprávěla, že Masaryk vždycky chtěl založit krajanské muzeum. Pro lidi žijící v zahraničí, kteří svou zemi milují. Při hovoru s otcem mě napadlo, že na tomto principu by šlo muzeum postavit. Když jsme dostali zpátky rozsáhlý dům na Štefánikově, říkal jsem si, co s tím, já toho moc nepotřebuju. Díky tomu domu jsme se mohli pustit do muzea myšlenkově nezávislého. Od první chvíle jsme si řekli, že nechceme státní dotace. Muzeum nesmí být vázáno na žádné politické dění.

Daří se vám to?
Daří. Nikdy jsme nedostali ani korunu, nikdy jsme ani korunu nechtěli. Od státu ani od Evropské unie. To vám nechává volné ruce, umožňuje říkat pravdu i v situaci, které se mnohdy nelíbí. Dopad je i ten, že o nás ví celý svět víc, než se o nás ví tady. Úmyslně nás sabotují média, na vernisáži výstavy Život ve stínu šibenice byli novináři a televizní štáby, ale nikdo nic nenapsal, kromě vašeho listu a také Katolického týdeníku, kde ale zazněly lži.

Vaše muzeum je otevřeno jen na objednávku. Proč?
Tím, že nemáme státní prostředky, všechny náklady platíme ze soukromých peněz, proto si nemůžeme dovolit průvodce. A ani bych nechtěl, výklad by nemusel být objektivní. Funguje to tak, že se přes internet objedná škola, dohodneme si čas a provedeme je, buď já, nebo moje paní nebo syn historik. Od roku 2007 jsme tam měli skoro 2000 škol, což myslím není málo. Z toho bylo 300 škol ze zahraničí. V zahraničí se o nás ví mnohem víc než tady. Americký velvyslanec Eisen 14 dní po svém nástupu přijel do našeho muzea. U primátora byl 15 minut, u nás 3,5 hodiny. Uvědomil si význam, důležitost té instituce. Máme domluveno s americkou ambasádou, že kdyby se v Evropě něco stalo, přijede jejich kamion, naloží všechny archivy a odveze je pryč. Pomohou je zachránit. Máme rozsáhlý, výjimečný archiv, který o 20. století vypovídá opravdu zásadně. Mnohé výklady, které se zde stereotypně podávají, nejsou pravdivé. Historici buď nemají informace, nebo se obávají měnit vytvořenou legendu. Příkladem je generál Svoboda nebo generál Kratochvíl. Generál Kratochvíl je náš příbuzný, takže k němu mám osobní vztah. Jezdíval za mnou, když byl táta pryč. Maminka zůstala sama, zavřeli ji, pak pustili, starala se o Jirku, Josef byl u tety. Generál Kratochvíl pro mě jezdíval do dětského domova. Neměl děti, jeho žena zahynula v Osvětimi, proto pomáhal dětem svých příbuzných. Můj táta byl na konci války na jeho výzvu ve východní armádě, takže na mě pak přenášel pocit zodpovědnosti. Hodně mi dal, hodně mi toho řekl. Mému otci tvrdili estébáci, že mu jeho manželka byla nevěrná právě s generálem Kratochvílem a že já jsem jeho syn. A já tím žil až do roku 1989. Můj skutečný otec mi psal, že nejsem jeho syn, což pro mě byla největší životní tragédie. V děcáku mi to dávali sežrat, že jsem syn nepřítele.

Zastavme se chvíli u vašich bratrů. Nejstarší Jiří je spisovatel, starší Josef řečený Jef je fotograf. Máte leccos společného, kromě stejných iniciál i uměleckého ducha. Čím vás nejvíc ovlivnili?
Musíme začít tím, že jsme spolu nevyrůstali. Což je možná příčina toho, že jsme si vzdálenější, než by to mělo být. Různé dětské drobnosti jsme spolu neprožili. Když se Pepík vrátil od tety, žili jen s Jiřím, já jsem s nimi nikdy nebyl. Vrátil jsem se domů až někdy v 9. třídě. Od narození do té doby jsem se potuloval po různých ústavech. Jsme si tedy o krok vzdálenější, ale ne úplně. Nejvíc mě formoval Jirka. Jako 14letého kluka mě přivedl k sochaři Jožovi Kubíčkovi a k malíři Jánušovi Kubíčkovi. Jiří se s nimi stýkal přes literaturu.

Možná tedy právě on určil vaši životní dráhu.
Jsem o tom přesvědčen. U mě v bytě se v 70. letech dělalo bytové divadlo. Jirka s ním začal dřív než Vlasta Chramostová, v roce 1976 s Ivanem Vyskočilem. Myslím, že Jiří Brno hodně ovlivňoval, Peter Scherhaufer (zakládající člen a režisér Divadla Husa na provázku – pozn. red.) byl jeho spolužák a kamarád, dělali spolu kdysi nějaké malé divadlo. Když jsem přijel z děcáku domů na víkend, Jirka na mě tohle všechno nakládal. Byl to snílek, introvert, Pepa byl jiný, pragmatik. Já se pohybuji mezi nimi, jsem víc společenský než Jiří, ale ne tak jako Pepa. Z obou mám cosi, co vyšlo z otce. V Jiřím se nejvíc promítl dědeček filosof. Ten ale poznamenal nás všechny. Pro mě je historie rodiny zásadní. Asi je to dáno tím, že jsem rodinu vůbec nepoznal. Poznal jsem ji až bádáním po archivech, hledáním dokumentů, soustřeďováním informací.

Odkud exponáty pro vaše muzeum pocházejí?
Z exilu. Ozývají se exulanti nebo se s nimi sejdu já, protože cestuju po světě. 90 procent věcí, které mám, vychází z přímého styku těchto lidí s mým otcem nebo strýcem Antonínem Kratochvilem. Ten byl zpravodajec v americké armádě a ředitel jedné části vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a seznámil mě s celou škálou redaktorů těchto stanic. Asi jako jediní na světě vlastníme zvukový archiv československé Svobodné Evropy. Máme část archivu Alice Masarykové, Štefánikův archiv, korespondenci mezi Janem Masarykem a parašutisty (kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha – pozn. red.). Něco je vystaveno, něco je v depozitu. Mnoho lidí má představu, že muzeum je jedna malá místnost někde v bytě, a pak je pro ně šok, že jde o obrovský prostor. Naše expozice o 20. století je určitě větší než v Národním muzeu.

Už jsou prostory muzea zaplněny, nebo ještě máte kapacitu?
Máme kapacitu, je tam obrovské podzemí. Sbírání materiálů pořád pokračuje, loni nám lodí přijely dvě velké bedny s knihami a archivy. Navíc máme pokračování v dětech, syn je kunsthistorik. Nechtěl bych, aby se to rozprodalo, rozbilo, jde o obrovskou, ucelenou kolekci vypovídající o 20. století, o lidech, kteří odsud násilně odešli.

Zabýváte se československým exilem dlouhodobě, kromě otevření muzea jste napsal řadu knih o jeho dějinách. Co vyžadovalo víc odvahy, odejít, nebo zůstat?
Obojí je stejné. Když odcházíte, jdete z 90 procent bez znalosti jazyka, bez finančních prostředků a bez místa určení. Třeba při odchodu do Austrálie to bylo tak daleko, že nebyla šance na návrat. Dvouletou tvrdou prací jste musela uhradit náklady na dopravu, teď mluvím o 50. letech, v roce 1968 to bylo jiné. Navíc jste přijela do komunistické země, což si lidé vůbec neuvědomovali. Takový exil je hrozně bolavý. Když zůstanete, má to také strašný dopad, který se ale netýká všech. Můžete se rozhodnout: buď se přizpůsobíte době, systému a žijete pohodlně, nebo se nepřizpůsobíte a zapojíte se do opozice a pak je to fatální. Přizpůsobení je zase vnitřní morální tragédií. Ale asi je horší jít. Po roce 1948 o nás nikdo nestál, utíkalo pět milionů lidí z východní Evropy. V uprchlických táborech v Německu nebyly potraviny, děti chodily vykopávat tuřín na pole, aby se uživily. Rok 1968 už byl na úplně jiné rovině, Evropa i svět už byly poměrně vyvinuté, uprchlíci už byli vesměs vzdělaní lidé, svět přijímal vzdělance velice rád. A vlna nebyla tak veliká. Navíc krajané už byli v cizích zemích etablovaní a exulantům pomáhali. Mezi první a druhou vlnou ale došlo k rozkolu, v té druhé byli i bývalí bolševici a první skupina je neměla ráda. Říkali: Tihle nás v 50. letech likvidovali a teď přišli a dostali úžasné podmínky, které my jsme neměli. Vždyť právě exulanti stavěli Německo.

Přeskočme do roku 1968 a 1969. Ještě rok po okupaci se jen na Zelném trhu sešlo 15 tisíc protestujících, stavěly se barikády, v pozdějších letech ale lidé většinou rezignovali. Čím to?
Zeptám se vás podobnou otázkou: Co se stalo se společností, která v roce 1989 hromadně demonstrovala a dnes je v letargii? Je to ztrátou důvěry v politické spektrum. Pamatuju si, s jakým nadšením jsme v roce 1968 věřili reformám Alexandra Dubčeka. Stará generace nám říkala: Neblbněte, komouš se nemůže nikdy změnit. Ale my jsme tomu věřili. Už pár let předtím se uvolňovala kultura, společnost si uvědomovala, že vše není jednobarevné. Přišla okupace a ekonomicky myslící část národa začala utíkat. Politicky myslící část zůstala, přesvědčena, že to přece není možné. Největší národní ztrátou není rok 68, ale 69, protože vlastní lidé, kterým jsme věřili, pro které jsme byli ochotni umřít na demonstracích, nás zradili.

Jak na ty srpnové dny vzpomínáte?
V roce 1968 jsme běhali po ulicích, stavěli jsme barikády. Na Svoboďák přijel ruský džíp, tak jsme ho převrátili a řidiče jsme vyhnali. Národní vzepětí bylo ve smyslu „nenecháme okupanty, je to cizí vojsko“. Tragédie to ale byla i pro Rusko. Svými velkými autory, jako byl Dostojevskij nebo Puškin, je kulturní zemí. Ale tou nešťastnou okupací primitivů – protože Brežněv byl nevzdělaný primitiv – se budeme na Rusko po další staletí dívat přes prsty. Už se na něj nikdy nebudeme dívat jako na demokratickou zemi. Vtrhla k nám vojska, která nám vzala pocit, že svoboda může být. Opět bych v tom ale viděl naše politické spektrum. To kdyby se postavilo, měl by národ rovnou páteř.

O rok později, 21. srpna 1969, jste byl opět přímým účastníkem demonstrace a také zastřelení Danuše Muzikářové, jedné ze dvou obětí toho dne v Brně. Věděl jste, že při protestech může jít o život?
Ne, byli jsme trochu idealisti, nevěřili jsme, že dojde ke střelbě. Ten první den v žádném případě. Prostě jsme šli do ulic a demonstrovali. Mám dokonce fotku StB, když ji střelili, jak jsme se při tom výstřelu u Nejvyššího správního soudu otočili. Nafotili nás a zezadu popsali, kdo tam jsme. Pro nás to byl šílený šok, že náhle nějaké děvče spadlo. Neznali jsme ji. Mladý děcka šly demonstrovat proti okupaci s velkým nadšením v domnění, že národ je jednotný, stojí pohromadě. Vůbec nás nenapadlo, že to půjde tak do extrému. Kromě Daniny tragédie mám tu dobu spojenou ještě se svým spolužákem Jirkou Ševčíkem, toho střelili na Orlí druhý den. Jirka stál vedle mě a spadnul.

Předvedli vás nebo zadrželi?
Byl jsem zavřený v Bohunicích v cele, která byla nacpaná k prasknutí. Nemohli jsme se pohnout, viseli jsme na sobě. Nemohli jsme jít na toaletu, a protože jsme tam byli 24 hodin, čurali jsme si na záda. Když jsme vycházeli ven, policajti nás mlátili, že jsme prasata. Šílené věci, které si lidi vůbec neuvědomují. Na ten nářez mám velmi nepříjemné vzpomínky, pendrek cítím ještě dneska.

Mělo to pro vás vážnější následky?
Samozřejmě, škola, vykopli mě, musel jsem studovat při zaměstnání.

Protikomunistický odboj je námětem i vaší umělecké tvorby. O sochy obecně není v Brně nouze. Jen v posledních letech přibyl Mozart, žárovky, Spravedlnost, věrozvěsti na Petrově, na podzim se k nim přidá Jošt a příští rok Skácel. Máte mezi brněnskými sochami favorita?
Líbí se mi jak Mozart, tak nádherný Cyril s Metodějem na Petrově. Některé věci mě neoslovují, ale to je věc osobního vkusu. Já jsem spíš sochař realista než abstraktní. Mám moře soch po kostelích, po celou dobu v disentu jsem dělal sochy, buď nové kamenné, nebo jsem je restauroval. Takže výtvarné umění vnímám spíš tímto způsobem.

Ptala se Zuzana Gregorová

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 13.07.2015 16:32
  • Datum poslední aktualizace: 13.07.2015 16:32
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design