Česky CZEnglish EN

Pospíšilovi: Naší kolové přejeme titul mistrů světa

Když jsem se svým přátelům pochlubila, že mám v plánu rozhovor s legendárními mistry světa v kolové bratry Pospíšilovými, řada z nich zapochybovala, zda termín společného setkání klapne. Jindřich (72) totiž bydlí v Brně, Jan (69) většinu roku pobývá v Čenkovicích. V přesně domluvený čas však přišli oba společně a v dobré náladě odpovídali na všechny otázky.

Když se řekne kolová, téměř každému se automaticky vybaví jména bratrů Jindřicha a Jana Pospíšilových. S hráčskou kariérou jste se rozloučili na mistrovství světa v roce 1988 ziskem 20. zlaté medaile, tehdy bylo Janovi 43 a Jindřichovi 46 let. Zisk které medaile byl nejtěžší?
Jan: Já myslím, že té poslední. To už nám Němci, jak se říká, šlapali na paty. Měli jsme už svůj věk, ale na šampionátu při nás stálo štěstí. V poslední minutě byla proti nám nařízena penalta, a kdyby Němci dali gól, tak vyhráli…
Jindřich: …v prodloužení za stavu 2:2 brácha chytl penaltu a pak se rozhodovalo, kdo s koho. A tam to rozhodl Jan – já jsem mu dal pěknou přihrávku do jízdy, on blafákem „vytáhl“ brankáře a vsítil rozhodující branku. Tím jsme završili naši sportovní kariéru.

Vzpomenete si, čím jste chtěli být jako malí kluci? Napadlo vás někdy, že se budete živit sportem?
Jindřich: Jako malého mě to vůbec nenapadlo a ani to tak celý život nebylo. Člověk musel pracovat, to byla povinnost, ale měli jsme sportovní úlevy. Jako kluk jsem se ale rád pohyboval. Byli jsme vlastně kluci ulice, hráli jsme fotbal, jezdili na kolech. A protože jsme vlastní kola neměli (rodina žila bez otce – pozn. red.), vždy jsme si kolo jen půjčili s prosíkem „nech nás svézt“. Později jsme se dozvěděli, že v Králově Poli je oddíl cyklistiky, tak jsem se tam přihlásil. Teprve tam jsem se vlastně poprvé dozvěděl, co je to kolová. Že je to jízda na kole, při které se předním kolem pohání míč.
Jan: Bylo moc dobře, že oddíl existoval, že jsme tam mohli začít sportovat a nedělali lumpárny. Naše sestra se tam věnovala krasojízdě a mě jako nejmladšího vzali s sebou. Na začátku jsem jezdil „pod štanglí“, protože malá kola nebyla. Zkoušel jsem také krasojízdu, dokud nás trenér nedal s bráchou dohromady.

Jak to bylo v té době s podporou sportu? Dnes leží větší část nákladů na rodičích.
Jindřich: Už v té době hodně záleželo, zda jste úspěšný, nadějný, nebo průměrný sportovec. Když měl někdo průměrné výsledky, musel chodit do zaměstnání nebo studovat, o půl třetí se ale v práci končilo a byl čas se věnovat sportu. O úspěšné sportovce se stát staral. Olympijské sporty měly plnou podporu, u neolympijských sportů platilo, že kdo byl úspěšný, získal refundaci platu ve výši 40–60 hodin, a tak jsme mohli trénovat dvoufázově. Dnešní profesionální sportovec má lepší zabezpečení než jsme měli my, u kolové ale profesionalismus stále neexistuje. Dnes kolová není vlastně podporovaná s výjimkou reprezentace, ostatním musí pomoci rodiče. V tom je dnes velký rozdíl. Dá se tak říci, že mládežnický sport byl dříve podporován víc. Dnes se k tomu opět přikláníme, ale propast je znát.
Jan: Tenkrát jsme přišli a dostali kola. Dnes si je kluci musí koupit, což je hodně finančně náročné. Proto taky dětí obecně sportuje daleko méně. V kolové je to o to těžší, že trvá tři, čtyři roky, než se naučíte na kole střílet branky. Potřebujete mít trpělivost a výdrž, dnes děti chtějí mít úspěch hned.

Jako bratři Pospíšilovi jste proslavili Československo, Brno i Královopolskou strojírnu, jejíž barvy jste hájili. Kdo byl pro vás a vaši sportovní kariéru tou zásadní osobou?
Jindřich: Celý sportovní život jsme prožili s naším trenérem Rudolfem Harthem, který se o nás od 10, 11 let staral a byl vlastně takový náš „táta“. Nahrazoval nám tím rodinnou ztrátu, znal nás do puntíku a my jeho také.
Jan: Občas sice zvýšil hlas, někdy hodně, ale myslím, že nás dobře vychoval.   

Poprvé jste na sebe upozornili na mistrovství světa v Kodani v roce 1964, kde jste získali stříbrné medaile, o rok později už to byl kov nejcennější. Vítězství ale nepřicházela jen tak. V čem byl klíč vašeho úspěchu?
Jindřich: V tréninku. Náš trenér Ruda Harth prosazoval útočnou kolovou, a tak nás prakticky odmala vedl k nátlakovému útočnému hernímu systému, což bylo pro soupeře překvapení. Najednou totiž zjistili, že jsou tam dva mladí kluci, kteří lítají jak rakety. Postupně jsme se začali zlepšovat také v obraně. Jan, když jsme začali hrávat, byl v první řadě útočník, ale později, protože byl větší a měl delší ruce, šel do branky a já jsem vpředu bránil. Z bráchy vyrostl nejlepší brankář na světě a soupeři z něho měli velké obavy, protože dovedl chytit i nemožné střely a ještě je zvládl zpracovat a soupeře tak překvapit.

Jak se trénuje kolová? Jízda na speciálním kole, rychlost, obratnost…Jak jste získávali fyzickou kondici?
Jindřich: Náš trenér nám naordinoval útočný styl a tím jsme překvapili celý svět. Současně si byl vědom toho, že tento styl potřebuje velkou fyzickou kondici. No a tak nás vůbec nešetřil. Dopoledne jsme jezdili na kole na silnici, chodili jsme do posilovny vzpírat a posilovat. Oba dva jsme byli urostlí kluci z Králova Pole a fyzické předpoklady jsme měli, a když nám trenér ještě zvýšil tréninkové dávky, projevilo se to při utkáních, kdy jsme začali naše soupeře suverénně porážet. A jelikož se nám to dařilo spoustu let, i když se vystřídaly generace soupeřů, nezbývalo nám ke konci kariéry nic jiného než ještě ve fyzické přípravě přidat. Techniku na kole jsme měli zvládnutou stejně jako hru s balónem, a tak se nám žádný hráč na světě vlastně nemohl vyrovnat.

V kolové je na rozdíl od jiných sportů častější, že ji hrají sourozenecké dvojice. Čím to?
Jindřich: Dříve to byli bratři Steinmaierovi, my jsme začali hrát proti bratrům Buchholzovým, známí jsou také bratři Kingovi nebo Maierovi. Mělo to jednu obrovskou výhodu – dokázali jsme předvídat, měli jsme šestý smysl. Když jsem přihrával do volného prostoru, věděl jsem, že tam brácha bude. A on tam opravdu vždycky byl. Z vlastní zkušenosti vím, že jsme jeden za druhého možná také víc bojovali, než tomu mohlo být u ostatních.
Jan: Na cizího spoluhráče se člověk taky víc naštve než na bratra. S bráchem se to taky dalo všechno rychleji vyřídit.

Bratrská dvojice na „place“, dokonalá souhra i vzájemná znalost. Jak jste zvládali krize, které logicky ve sportu přicházejí?
Jindřich: Náš trenér Rudolf Harth byl nejen velký stratég, ale i psycholog a uměl nás vždycky dobře připravit. Když se dostavily neúspěchy, nechal nás hlavně vychladnout. A pak, oba s bratrem jsme tvrdší povahy, a když se něco nepovedlo, snažili jsme se to nahradit svým uměním a vůlí. Ale i ponorková nemoc se dostavila, dovedli jsme si i vynadat, ale do dalšího zápasu jsme už nastupovali jako celek a bojovali jsme jeden za druhého. A to trvá dodnes.
Jan: Ano, ponorková nemoc občas byla, ale pak se vyhrál turnaj nebo mistrovství světa a na všechno se zapomnělo.

Sledujete kolovou i dnes? Jak se tento sport změnil od doby, kdy jste závodili a trénovali vy?
Jindřich: Když jsme ukončili sportovní kariéru, odešli jsme do zahraničí. Po návratu mě oslovili cyklisté, jestli bych jim nechtěl pomoci, protože úspěchy tady nebyly takové. A tak jsem se před 10 lety stal předsedou sálové cyklistiky, vedu a řídím ji dodnes. Teď finišují přípravy na mistrovství světa, které proběhne koncem listopadu v Brně. Dá se říci, že naši reprezentanti se dostávají do stejné situace, ve které jsme byli my – už je jim přes 40 a budou se utkávat se soupeři o generaci mladšími. Ale věřím, že doma odvedou dobrou práci.

Po ukončení závodní kariéry jste řešili, co budete dělat dál. Stali se z vás uznávaní trenéři, ale jak jste zmínili, paradoxně ne v České republice. Jak to?
Jan: Člověk skončil s kariérou a fakt nevěděl, co bude dělat. Zaměstnání jsme sice měli, ale když jsem přišel na svaz, že bych chtěl trénovat mládež, neměli zájem. Napsali jsme tedy do zahraničí, a pak jsme si dokonce mohli vybírat. Prožil jsem tedy krásných 15 let ve Švýcarsku a jsem za to rád.
Jindřich: Já jsem na tom byl podobně. Člověk měl snahu pokračovat a pomáhat mladým, a když se řešilo, kdo se bude starat o reprezentační mužstvo, padla volba na mě. Stal jsem se trenérem reprezentačního mužstva pro mistrovství světa a dvojice Berger–Kratochvíl hned překvapila celý svět ziskem titulu. Nebylo se moc čemu divit, protože celé roky trénovali jako „Pospíšilovi“ a připravovali se proti bratrům Pospíšilovým. Očekával jsem, že do toho půjdeme dál, ovšem kritický tisk přišel s tím, že „jejich“ trenér se na mistrovství světa nedostal a tyto vavříny by měl sbírat hlavně on. Tak jsem stejně jako bratr odjel trénovat do zahraničí, do rakouského St. Pöltenu, kde jsem potom působil 14 let.

Co dnes vyplňuje váš volný čas a jakou roli hraje sport ve vašem současném životě?
Jan: Já mám chalupu v Čenkovicích a jsem tam skoro celý rok. Jsou tam tenisové kurty, jezdím na kole, navíc chalupa je u lyžařského vleku, takže v zimě lyžuji. A když někdo onemocní, občas vypomáhám i u vleku. Je to život na venkově a užívám si jej naplno. Navíc kolem chalupy je práce pořád dost. 
Jindřich: Já se neustále věnuji kolové, tedy sálové cyklistice, jezdím po soutěžích a baví mě to. České kolové moc fandím a podporuji ji. Jinak si také rád vyjedu na kole, plavu, člověk více pomůže i rodině – pohlídám vnučky, zasportujeme si spolu, mám z nich radost. Můj život je také plně vytížený.

Zmínili jste mistrovství světa v sálové cyklistice, které bude Brno hostit od 21. do 23. listopadu. Doufám, že nebudete chybět.
Jindřich: Brno již hostilo světový šampionát dvakrát a oba se uskutečnily v Městské hale na Vodově. V roce 1977, kdy jsme hráli ještě my, a pak v roce 1991, kdy již hráli Miroslavové Berger a Kratochvíl. Letos tedy bude Brno mistrovství světa hostit potřetí.
Jan: Jindra tam bude jako šéf sálové cyklistiky a já tam budu určitě také.

S jakými ambicemi pojede na šampionát český tým? Kdo patří mezi horké favority mistrovství?
Jindřich: Určitě družstvo Rakouska, což je mladý, perspektivní tým, který hraje podobný styl jako kdysi my. Jde o útočný styl, což je dobré jak pro kolovou, tak pro diváky. Dalšími favority jsou samozřejmě Němci a Švýcaři a záležet bude i na tom, jak se připraví naše domácí mužstvo – mistři republiky Pavel Šmíd s Petrem Skotákem. Myslím si, že by na medaili mohli také dosáhnout. A co se týče krasojezdců, trochu jsme ustoupili ze slávy, protože druhou Aničku Matouškovou ani Martinu Štěpánkovou nemáme, ale budeme bojovat o páté, šesté místo, což by byl pro krasojízdu velký úspěch.
Jan: Na mistrovství světa přijede 14 mužstev, která se musela na šampionát probojovat. Ta budou rozdělena do dvou herních skupin – A a B. V krasojízdě se účastní více zemí, neboť se jedná o individuální sport – budou tady třeba závodníci z Itálie, Španělska, Holandska či Macaa. Vedoucí čtyřku šampionátu přitom tvoří Němci, Rakušáci, Švýcaři a Češi. Občas tuto čtveřici dostihnou Belgičané nebo Francouzi a favoritům tak trochu znepříjemní život, překvapit na šampionátu by tedy mohli.
Jindřich: Já doufám, že překvapíme my!  

A otázka na závěr, co byste popřáli české kolové?
Jan: Titul mistrů světa.
Jindřich: Já přeji české kolové, aby se po houževnaté přípravě dostavily úspěchy, a věřím tomu, že chlapi Pavel Šmíd s Petrem Skotákem podají velmi dobré výkony. Budeme jim moc fandit, aby česká hymna v brněnské sportovní hale přece jen zazněla.
Jan: Budou hrát doma, pod tlakem, lidé budou chtít vítězství a bude důležité, jak to psychicky zvládnou. Jsou ale zkušení a nemělo by je nic překvapit. Poslední šampionáty se konaly v Německu či ve Švýcarsku, kde byly haly pro pět tisíc diváků vyprodané, tak už ví, jak se k tomu postavit.

Ptala se Soňa Haluzová

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 02.04.2015 12:03
  • Datum poslední aktualizace: 02.04.2015 12:03
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design