Česky CZEnglish EN

Anna Šabatová: Lidé už spoléhají i na ombudsmana

Letos v únoru ji Poslanecká sněmovna zvolila novou veřejnou ochránkyní práv. Ve funkci nahradila Pavla Varvařovského, který rezignoval v prosinci 2013.
Anna Šabatová (63) se tak vrátila nejen do rodného Brna, ale také do úřadu, kde již dříve zastávala funkci zástupkyně prvního českého ombudsmana Otakara Motejla. Celoživotní ochránkyně lidských práv, jež se dlouhodobě a intenzivně zajímá o sociální politiku, jsme se zeptali, jak se ve své téměř „staronové“ roli cítí. A protože čas ombudsmanky je vzácný, odpovědi nám napsala.

Stojíte v čele instituce, kterou jste jako zástupkyně prvního ombudsmana Otakara Motejla pomáhala šest let budovat. Jaké to je navazovat po letech na vlastní práci?
Je to jako návrat domů po dlouhé době – důvěrně to tam znáte, ale přesto vnímáte, kolik věcí se v mezičase změnilo. Znala jsem prostředí, lidi, obsah i styl práce, ale současně jsem věděla, že se v uplynulých sedmi letech činnost veřejného ochránce práv významně rozšířila. Výhodou je, že ombudsmanovi přibyly agendy, které jsou mně osobně blízké, zajímají mne a sama jsem se jim i dříve věnovala. Mám na mysli ochranu práv osob omezených na svobodě, ochranu před diskriminací a dohled nad nucenými návraty cizinců. Nebylo pro mě tedy těžké okamžitě navázat na práci mého předchůdce.

Došlo za 14 let v naší společnosti k posunu ve vnímání funkce veřejného ochránce práv?
Když instituce vznikala, byli lidé skeptičtí. Od té doby se ale ombudsman stal všeobecně respektovanou institucí, která se těší vysoké důvěře ve společnosti. Přispívá k tomu i nezávislost a nestrannost ochránce, stejně jako fakt, že se žádný veřejný ochránce práv nikdy nebál otevřeně poukazovat na nezákonné nebo nesprávné jednání a hájit práva lidí.

Je stále nejdůležitější součástí vaší agendy ochrana jednotlivců před chybnými rozhodnutími státní správy nebo se více objevují i případy, kdy je třeba chránit základní lidská práva?
Nezákonné či jinak nesprávné rozhodnutí správního úřadu současně může zasahovat do některého ze základních práv a svobod, přestože to tak na první pohled nevnímáme. U stížností na činnost státní správy se to nejčastěji týká oblasti sociálního zabezpečení, v níž mohou být snadno ohrožena i základní práva a svobody. Obecně tedy můžeme uvažovat o zásahu do práva na zachování lidské důstojnosti a ochranu rodinného a soukromého života, práva na nedotknutelnost osoby, na ochranu vlastnického práva, práva na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, práva na pomoc v hmotné nouzi, práva na vzdělání, práva na ochranu zdraví nebo třeba práva na příznivé životní prostředí. Také antidiskriminační zákon vychází z Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace.

Naučili se lidé ombudsmanovu pomoc využívat účinně a smysluplně?
Především se naučili u něj pomoc hledat. Naučili se, že když už vyzkoušeli všechno a marně, je tady ještě jedna instituce, která se na jejich problém může podívat a pokusit se s ním něco udělat.

Vaše kancelář nemá pobočky, Brno je jejím jediným sídlem. Vy však za občany vyjíždíte i do regionů. Jsou tyto návštěvy přínosné? Byla jste něčím příjemně, či nepříjemně překvapena?
Je vždycky dobré setkávat se s lidmi i osobně, hovořit s nimi, slyšet jejich názory, dozvědět se, co je trápí. Výjezdy však mají být přínosné především pro lidi v regionech. Cílem je zvýšit informovanost lidí o jejich právech, o tom, jak mohou a měli by řešit určité životní situace. A musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Lidé se zajímají, nejsou pasivní, zapojují se do diskuse. Návštěv krajů využívám také k setkání s představiteli kraje a tajemníky měst.

Pocítila jste už během svého působení ve funkci ombudsmanky bezmoc? A co vás naopak povzbudilo?
Někdy se samozřejmě musím umět vyrovnat s neúspěchem nebo s tím, že někomu ve vážné situaci prostě nemohu přímo pomoci. Uvědomuji si určitou křehkost své pozice a snažím se dbát o přesvědčivost své argumentace, kterou snad mohu jednání úřadů ovlivnit nejen jako „kritik“, ale i jako ten, kdo předestírá vhodná řešení.
Povzbudí mě, podaří-li se nalézt řešení, ať jde o postup v konkrétní věci, nebo změnu správní praxe, či se s gestorem právní úpravy shodneme na nezbytnosti změny této úpravy. Stává se paradoxně, že mi znovu napíše a poděkuje člověk, jemuž jsem nemohla přímo pomoci.

O rozšíření pravomocí ombudsmana už toho bylo napsáno hodně. Usilujete o ně společně s ministrem pro lidská práva. Jaký je nejsilnější argument pro toto rozšíření, aby na něj „slyšela“ i Poslanecká sněmovna?
Jsou dvě pravomoci, které bych chtěla, aby ombudsman měl: podávat Ústavnímu soudu návrhy na zrušení zákona nebo jeho části a podávat veřejnou žalobu k ochraně před diskriminací. V minulosti se několikrát stalo, že ombudsman po šetření určitého negativního jevu vyjádřil přesvědčení o protiústavnosti určitého zákonného ustanovení. Pokud však zákonodárce neprojevil ochotu zákon změnit, mohl ombudsman jen přihlížet tomu, jak se další lidé dostávají do problémů, a doufat, že se najde skupina poslanců či senátorů, která se na Ústavní soud obrátí. Kdyby sám měl možnost předložit věc Ústavnímu soudu, mohla by se doba protiústavního stavu zkrátit.
U veřejné žaloby proti diskriminaci jde zase o situace, kdy se diskriminace netýká pouze jednotlivce, ale jde o celospolečenský problém. Mezi pravomocemi ombudsmana by to nebyla až taková novinka, protože v oblasti správního práva už žalobu k ochraně veřejného zájmu podávat může.

Reprezentujete „mimosoudní“ instituci zabývající se právem a spravedlností. Můžete tak postupovat méně formálně a více ve své práci uplatňovat city a empatii?
Empatický a citlivý přístup ke stěžovatelům, o který v zásadě usiluji, ani vyšší míra neformálnosti komunikace neovlivňují (nesmějí ovlivňovat) samotné hodnocení postupu úřadů a institucí.

Mezi různými institucemi je dnes módou mít vlastního ombudsmana. Mohou mít takoví „miniombudsmani“ ještě jiný význam než jako „oddělení přání a stížností“?
Vždy je to signál, kterým daná instituce říká svým zákazníkům, že jí na nich záleží. Lidé se někdy obtížně orientují v obchodních vztazích, v organizační struktuře firem a institucí, takže zřízení firemního ombudsmana (ať už ho pojmenujeme jakkoli) jim usnadňuje komunikaci. Pochopitelně je třeba mít na paměti, že tito ombudsmani nejsou nezávislí, že jde stále o zaměstnance placené danou firmou či institucí.

V rámci osvěty a výzkumů se v letošním roce v oblasti rovného zacházení věnujete diskriminaci z důvodu pohlaví. Na konci října jste pořádala mezinárodní konferenci o slaďování osobního a pracovního života. K čemu vás inspirovala?
Uvědomila jsem si, jak nesmírně široké a závažné je to téma. Máme zde početné skupiny lidí v produktivním věku, které naše společnost opomíjí. Jedná se o matky s malými dětmi, lidi ve věku kolem 50 let a lidi, co pečují o své blízké. Stát pro ně zatím nevytváří dobré podmínky a fakticky se tím sám okrádá o kvalitní pracovní sílu. Je to obrovská škoda, a chci se proto tomuto tématu víc věnovat.

Když mluvíme o slaďování osobního a pracovního života – vrátila jste se „pracovně“ do rodného Brna, máte čas vnímat ho i jako místo k životu a odpočinku? Jak se tu cítíte?
Mám Brno ráda, vyrostla jsem zde. Není tak hektické jako Praha a velké množství studentů mu dodává svěžest a mladého ducha. Z pohledu své práce navíc oceňuji přítomnost nejvyšších justičních orgánů. Je to dobré místo a ráda jsem se sem vrátila.

Ptala se Markéta Žáková

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 02.04.2015 12:26
  • Datum poslední aktualizace: 02.04.2015 12:26
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design