Česky CZEnglish EN

Adam Ondra: Baví mě objevovat bílá místa na mapě

Ve volném tričku, s dlouhými kudrnatými vlasy vypadá Adam Ondra (22) jako sympatický student, kterým ostatně i je. Ne každý v něm ale na první pohled pozná muže, který se stal legendou dříve, než se jiní pustí maminčiny sukně. Mistr světa v boulderingu a lezení na obtížnost, horolezecký průkopník a především pohodový, skromný kluk nám povyprávěl o tom, proč je život nejlepší pěkných pár metrů nad zemí.

Během života jste dostal hodně přezdívek. Harry Potter, Čarodějův učeň, mimozemšťan… Co na to říkáte?
Zrovna tyhle přezdívky jsou docela staré. Harry Potter se mi říkalo, protože jsem nosil brýle, které už nenosím. A jinak, asi to mělo vždycky co do činění s tím, že i když je lezení o síle, je také o tom ji použít. Já sice nikdy neměl největší sílu, ale věděl jsem, jak si všechno ulehčit, abych to zvládl. A v tom je to kouzlo.

Která z těch přezdívek se vám líbí nejvíc?
Třeba Čarodějův učeň, to vzniklo podle jedné z nejtěžších cest v Moravském krasu, kterou udělal legendární lezec Tomáš Pilka, můj kamarád. Tomáš udělal cestu jménem Čarodějův učeň v roce 1992. Ta cesta není z dnešního pohledu tak obtížná, jen 8b+, ale jsou tam zajímavé kroky. Je málo převislá, takže o to menší jsou tam chyty a jeden z nich berete třeba jen nehtem.

Horolezectví u nás nepatří mezi masově populární sporty. V čem je podle vás zajímavé například pro děti a teenagery?
Je tu strašně moc důvodů. Lezení zahrnuje všechno od lezení na umělé stěně jak s lanem, tak bez lana, bouldering, sportovní lezení, lezení v horách, na osmitisícovky. Všechno to vyžaduje různé schopnosti, vědomosti a je tam různý stupeň nebezpečnosti. Když člověk šplhá na umělé stěně, je to sport jako každý jiný, jako když jdete hrát florbal nebo si začutat. Ale když zamíříte do skal, je to jiné, musíte se tam nějak dostat, skal je omezené množství, takže cestujete po Evropě nebo po světě. Myslím si, že lezci jsou jako skupina možná zvláštní, ale já se v této komunitě určitě cítím dobře. Možná jsem naivní, ale mám dojem, že lezci jsou průměrně tolerantnější, přátelštější, čestnější – a to je dobrá společnost, kde být. Fascinuje mě být v přírodě, a když jsem vysoko nad zemí a cítím vzduch pod nohama, mám pocit, který nikde jinde nezažívám. Zároveň je to takové komunitně individuální, při lezení jste na skále sám, spoléháte sám na sebe, ale zároveň musíte věřit tomu, kdo vás jistí, důvěřovat mu.

Máte nebo měl jste nějaký vzor?
Z Brna pochází Tomáš Mrázek, dvojnásobný mistr světa z let 2003 a 2005. V sedmi letech se mi poprvé do rukou dostala knížka Rockstars, která popisuje nejlepší lezce historie. Tihle lezci se všichni stali mým vzorem, a kdybych měl vybrat jednoho, byl by to německý lezec Wolfgang Güllich.

Proč právě on?
Působil v německé oblasti Frankenjura, kam jsem jako malý s rodiči často jezdil, obdivně jsem se díval na jeho cesty a chtěl jsem je taky vylézt. Byl to právě on, kdo v 80. a 90. letech posouval hranice sportovního lezení. Každá cesta má určitý kvalifikační stupeň, který určuje prvovýlezce, tedy člověk, který cestu první vyleze. A on posunul obtížnostní stupeň z 8a+ po 9a. Nejtěžší jeho cesta byla 9a, což je mytická cesta zvaná Action Directe. Dnes je nejtěžší cesta 9b+.

Lezení bylo původně spojeno s přírodou a romantikou, ale v poslední době má tendenci stát se klasickým indoorovým sportem. Jak to vnímáte vy?
Já myslím, že každý si v lezení najde, co ho baví. Mě taky samozřejmě baví chodit do tělocvičny, je to trénink, něco, co mě posouvá na skalách dál. Mám rád i závody na umělé stěně. Lezení bez skal by pro mě ale nebylo tak zajímavé. Pokud ale někoho uspokojí chodit jen na překližku, dobře pro něj.

Jaký máte v současnosti režim? Brzy vás čekají závody, kolik a jakých tréninků v týdnu absolvujete?
Tréninkové období se často mění. V minulých měsících jsem trénoval každý den až pět hodin a občas jsem si dal v pátek odpočinek, teď už čtyřikrát pětkrát týdně a tréninkové objemy nejsou tak velké. Jdu si prostě odpoledne dvě hodinky zalézt.

Máte k tomu nějaké doplňkové aktivity, posilovnu, kolo?
Jo, určitě. Trénuju komplexně, takže nejen lezením, ale i takovou lezeckou posilovnou, které se říká campus board. Dá se představit jako dřevěná deska, kde jsou nad sebou dřevěné lišty a děláte zde různé cviky bez nohou, například shyby. Do posilovny nechodím, ale cvičím s vlastní váhou na TRX (závěsný posilovací systém – pozn. red.).

Potřebujete na obtížnou cestu nějakou teoretickou přípravu? Když se na ni chystáte, jak dlouho vám trvá ji zanalyzovat?
Tak třeba na závodech – na každém je postavená unikátní cesta, která nikde neexistovala, dělá ji certifikovaný stavěč. Před finálovým výstupem máme třeba osm minut na prohlídku. Ze země s dalekohledem si nás osm, kteří jsme postoupili do finále, společně prodiskutovává trasu a řeší, jestli tento chyt pravou nebo levou rukou, jaké tempo lezení zvolit… Je to tedy hodně i o taktice. Já se věnuju lezení na obtížnost, tam nejde ani tak o rychlost, jako o to, kdo se dostane výš, je tam vždycky osmiminutový limit, který nemůžete překročit.

A když jste v přírodě a lezete pro vás novou skálu?
Jsou různé styly. Máte cestu a můžete ji vylézt na první pokus, tak se leze na závodech a říká se tomu on-sight, což znamená, že nemáte o cestě žádné informace. Kamarád vám nemůže říct: tady běž doleva, tady doprava, všechno záleží jen na vašem rozhodnutí a intuici. Nebo se leze stylem redpoint, stylem červeného bodu, což znamená, že můžu cestu zkusit klidně tisíckrát a každý mi může říct: to je lepší zleva, to je lepší zprava. Tak se dá vylézt mnohem těžší cesta. Jedu třeba na týden do Španělska, zkusím si cestu, zjistím, kde je moje slabina, třeba chyt, kde jsem slabý, vrátím se domů, specificky na něj trénuju a pak se vrátím a vylezu to.

Jak moc si musíte hlídat váhu? Jaký máte jídelníček mimo sezónu a před závody?
Váha je v lezení důležitá. Myslím si, že nižší váha není automaticky výhoda, je třeba zachovat rovnováhu a udržet sílu. Já mám rychlé spalování a neřeším, kolik jídla sním, ale řeším jeho kvalitu, což je důležité i z hlediska regenerace.

Je v tom rozdíl, když jste před závody a off season?
Moje off season je jen nějaké tři týdny za rok, takže rozdíly dělám. Řekl bych ale, že výživa je důležitější v samotném tréninku třeba dva měsíce před závody než těsně před závody. Díky tomu, že se v přípravě stravuji správně, rychle regeneruji, zatímco před závody nemám co regenerovat, protože trénuji málo a už jen dolaďuji. Před závody je důležité se nepřejíst, ale jinak na tom z mého pohledu až tak nezáleží.

Jak vypadá váš jídelníček během přípravy, kdy se musíte nejvíc krotit?
O výživu se velmi zajímám. Docela jsem i experimentoval a zjistil jsem, co na mě funguje. Jím vařenou stravu na oběd a na večeři. Na oběd většinou sacharidy, celozrnná rýže, pohanka s vařenou zeleninou, k večeři nějaký zdroj bílkovin, živočišných či rostlinných, svačina a snídaně vždycky na bázi syrové stravy, ovoce, namočená pohanka, ořechy, tzv. superfoods… Nepoužívám žádné umělé potravinové doplňky, myslím, že se vše dá nahradit jídlem z přírodních zdrojů. Jím věci jako kokos, syrové kakaové boby, konopné semínko…

Jsou pro vás zajímavější prestižní závody typu mistrovství světa, nebo spíš zdolání obtížné skály, která teprve čeká na dobyvatele? Je to rozdíl z hlediska motivace?
Myslím si, že je to podobné. Závodům bych se nemohl věnovat pořád. Rozhodl jsem se, že loňskou a tuto sezónu se budu věnovat pouze závodům a další sezónu pouze skalám. Ale kdybych měl vybrat jedno, volil bych skály. Je ale zajímavé to kombinovat, přináší to čerstvost a motivaci do tréninků. Na závodech se člověk srovná s ostatními. Ve skalách venku… Bylo by špatné, kdyby to mělo být bráno jako soutěž. Je to soutěž, ale se samotnou cestou, s dílem, které tam po matce Přírodě zůstalo. Ale lezci by se neměli srovnávat, já vylezl tolik cest 9b+ a on tolik 9b+.

Máte dva tituly mistra světa, dokázal jste vylézt na skály, které nezdolal žádný jiný člověk na světě. Jaký je v současnosti váš cíl?
Mohlo by se zdát, že jsem nejlepší a nemám se kam posunovat, ale to není vůbec pravda. Výzvy jsou cesty, které jsem ještě nevylezl, těch je velké, velké množství, potenciál je nevyčerpatelný. Na zeměkouli je spousta míst, kde jsem ještě nebyl. Teď je to o tom najít správné skály. Některé už mám připravené, ještě nebyly vylezeny stylem redpoint, to znamená, že lano a jištění slouží pro případný pád, ale aby ta cesta byla vylezena, musí být zdolána bez pádu od země až po vrchol. Hrozně mě baví dělat prvovýstupy, buď si zkouším najít na skále směr, který ještě nebyl lezený, nebo skálu, kde se nikdy nelezlo, a zkusím udělat cestu přímo tam. Možná to zní moc romanticky, ale pro mě je to objevování bílých míst na mapě, dotýkáte se míst na skále, kde nikdy nikdo nebyl, a ze země neurčíte, jestli tam vůbec budou chyty a jestli nebude nemožné tam vylézt.

Měl jste někdy během kariéry moment, kdy jste si říkal: Teď na to kašlu, už toho mám dost?
Ani náhodou. Motivační krizi jsem nikdy nezažil. V sedmi letech jsem si vysnil, že chci být nejlepší profesionální lezec, a udělal jsem pro to všechno. Po mnoha letech jsem toho dosáhl (smích). Nebral jsem to ale tak, že se obětuji pro úspěch, ten proces mě hrozně bavil a myslím si, že je důležité myslet pozitivně. Je odpoledne, jdu ze školy, ale nejdu na trénink, jdu si zalézt. Ve slově trénink je už povinnost, ale lezení je něco, co miluju.

Zažíváte spoustu dramatických situací. Kdy jste se v životě nejvíc bál?
Asi když jsem byl poprvé ve vážnější situaci. Bylo mi 14, bylo to v Alpách ve Švýcarsku. Nýty, jisticí prostředky, jsou tam dál od sebe, a když člověk spadne mezi nimi, tak se pořádně proletí. Byla to nová zkušenost. Nebezpečné situace ale nevyhledávám, vždycky se dá posoudit riziko. Třeba na umělé stěně, když člověk používá hlavu, dává si pozor, jestli se nezapomene navázat, jistí ho zkušený člověk, který ví, co dělat, tak je to velmi bezpečný sport. V horách záleží cesta od cesty, některé jsou dobře zajištěné, některé hůře, je to na každém. Ale určitě bych chtěl zbourat mýtus většinové populace, že lezení je hlavně lezení bez lana a je supernebezpečné, a když člověk udělá chybu, dopadne to fatálně. Jsou samozřejmě různé odnože lezení, i lezení bez lana, ale tomu se věnuje pár lidí na světě.

Na vysoké škole studujete ekonomiku a management. Plánujete se tím v budoucnu živit, podnikáte v této oblasti nějaké aktivity?
Když jsem přemýšlel nad výběrem školy, chtěl jsem, aby to bylo něco, co můžu v budoucnu použít. A ekonomka byla vhodným kandidátem. Asi si nedovedu představit, že bych v horizontu dalších 20 let byl někde zaměstnaný a chodil od osmi do čtyř do práce, ale určitě si myslím, že to někdy nějakým způsobem využiju. Nemám úplně konkrétní představu jak, ale mám v životě rád výzvy a ničemu se nebráním. Následujících 10 let se určitě chci věnovat plně lezení, a pokud budu mít nějakou takovou aktivitu, tak aby mně to nežralo sto procent časového fondu. Uvidíme, nechám to otevřené

Jak zvládáte spojit studium s vrcholovým sportem? Berou na vaše vytížení ve škole ohledy?
Vzhledem k tomu, že většinu semestru trénuju a pobývám v Brně, do toho občas chodím do školy, funguje to dobře. Závody bývají o víkendu, takže se to skloubit dá. Je to hektické, když je člověk pět hodin ve škole a pět na tréninku, celý den je pryč, ale o víkendu se z toho zregeneruju.

Lezení je bezpochyby vaším dominantním koníčkem, stíháte i jiné záliby?
Co se týče sportu, jdu si v rámci odpočinku zaběhat. Když mám dva tři týdny pauzu od lezení, dám si běžky, snowboard, ale je to opravdu málokrát za rok. Co se týče jiných aktivit, baví mě vaření, přečíst si knížku, noviny. Moc toho jinak nestíhám.

Kde se vidíte za 30 let? Budete pořád ještě šplhat po skalách?
Jsem si téměř jist, že ještě budu lézt (smích). Samozřejmě pokud mi bude zdraví sloužit. Určitě nepolezu na takové úrovni jako teď, ale věřím, že tento sport naplňuje na každé úrovni. Polezu, dokud mi to bude poskytovat pocit, že den, kdy jdu lézt, je jiný než normální šedý den, kdy se člověk musí věnovat světským povinnostem. Je to odtržení od rutiny, každý krok je jiný, každý chyt na skále je jiný, každá cesta je jiná – a to mě na tom baví.

Kdybyste měl stručně charakterizovat svou životní filosofii, jaká by byla?
Já myslím, že je potřeba si uvědomit, jestli nás baví, co děláme. Já si zvolil lezení a nenašel jsem zatím žádnou aktivitu, která by mě bavila víc. Jsem spokojený a rád bych, aby to tak mělo co nejvíc lidí.

Ptal se Marek Dvořák

 
  • ©  Statutární město Brno
  • Všechna práva vyhrazena – použití obsahu nebo jeho částí je možné pouze se souhlasem Magistrátu města Brna
  • Datum provedení poslední kontroly: 08.07.2015 16:25
  • Datum poslední aktualizace: 08.07.2015 16:25
  • Odpovědný útvar: Kancelář primátora města Brna Odeslat email na adresu
© webdesign Omega Design